Bez psů bych byl jen poloviční myslivec (Zlínský deník)

Vizitka myslivce

Miroslav Ohnút, 67 let, povoláním modelář, myslivecký hospodář. Je ženatý, má syna a dvě vnoučata. O březnicko-bohuslavický revír se stará už dvaačtyřicet let.

Za svůj život měl dvanáct psů. V Březnici u Zlína ho zná každý. Vždyť už dvaačtyřicet let tam dělá mysliveckého hospodáře. Každý jeho volný den ho můžete potkat s flintou přes rameno a psem u nohy, jak si to míří k lesu.
"Pořád se tam hrozně těším. Vyrážím v době rozednívání, kdy krajina včetně lidí ještě spí, zato lesní zvěř je čilá a dá se dobře pozorovat," vysvětluje ochotně Miroslav Ohnút. Na starosti má kromě třiceti myslivců i 1700 hektarů březnicko-bohuslavického revíru.
"Revír je to velký, na Zlínsku mnoho větších není. Je hodně členitý a bohatý na zvěř, co víc si hospodář může přát," pochvaluje si Ohnút. Povídáme si u něj doma v obývacím pokoji. Dřevem obložené stěny a rozvěšené trofeje výmluvně vypovídají o tom, že pan domácí má k okolním lesům opravdu blízko.

K myslivosti mě přivedli strýcové
Miroslav Ohnút žije celý život v Březnici. Jeho rodiče zde pracovali v obchodě s textilem. Ovlivnili ho však především dva jeho strýcové, oba myslivci.
"Od malička mě to s kamarády táhlo do přírody. Ve dvanácti mě začali brát strýčkové do lesa, kde jsme krmili a pozorovali zvířata. Bylo to fascinující a já už tenkrát věděl, že tohle chci jednou dělat," vzpomíná Ohnút.
Myslivcováním se však nedá živit, a tak se v Olomouci vyučil modelářem. Nastoupil pak v otrokovickém Moravanu. Veškerý volný čas ale patřil jeho hlavním vášním - lesu a psům.
"Nejdříve jsem absolvoval tříměsíční kurz na získání prvního loveckého lístku, potom následovala roční praxe, která byla úžasná. Chodili jsme po lese se psy, pracovali jsme v honitbě, učili se poznávat zbraně," nadšeně líčí Ohnút.
Potom odešel na vojnu. Sloužil u výsadkářů v Prostějově. I zde se mu podařilo trávit většinu času se služebním psem. Po návratu do civilu absolvoval vyšší odborné zkoušky pro myslivecké hospodáře a v roce 1967 se jím skutečně stal. Na starosti dostal březnický revír, o dvanáct let později přibylo i Bohuslavicko.

Pytláci zažívají zlaté časy
"Dělat myslivost rozhodně neznamená chodit po lese s puškou a střílet po všem, co se pohne. Občas se mi ale bohužel zdá, že přesně tohle si o nás část veřejnosti myslí," povzdechne si Ohnút. Práce myslivce spočívá především v údržbě revíru. To znamená, že ve svém volném čase stavějí krmelce či posedy, opravují techniku, pomáhají se stahováním dřeva a v zimě pravidelně přikrmují zvěř. "Co nás nejvíce trápí, jsou neukáznění lidé. Zvláště mládež si našla zvrácenou zálibu v jízdě na motorkách či čtyřkolkách po lese," krčí rameny myslivec. V některých případech prý dokonce tyto stroje využívají k pytlačení. "V noci jezdí na čtyřkolkách lesem a střílejí po veškeré zvěři. Nemáme žádnou šanci tomu nějak zabránit, jsou příliš rychlí," krčí rameny Ohnút.
Velkým problémem podle něj je i současná legislativa. Trestným činem se stává až zabití zvířete, které má vyšší hodnotu než pět tisíc korun. Když tedy někdo upytlačí srnu a odhadce stanoví její cenu na čtyři tisíce, může se pytlák obávat maximálně pokuty. A to jen v případě, že ho někdo chytne a dokáže mu, že srnu zabil právě on.

Měli jsme tu i rysa
Velkou změnou v posledníchdvaceti letech jepoměrně znatelný nárůst lesní zvěře. Několikanásobně přibylo lišek a divočáků, asi o třetinu se zvýšil i počet srnek. Když se pohybujete tiše a po setmění, není problém v okolí Zlína narazit i na jeleny nebo dokonce na daňky.
"Pamatuju si, že asi před třiceti lety se nám na chvíli v revíru pohyboval i rys, ale po pár týdnech zase zmizel. Asi to byl mladý nezkušený samec, který zabloudil odněkud z Javorníků,"myslí si Ohnút.
Časovanou bombou je podle něj obrovský nárůst počtu krkavců velkých. Dřív se vyskytovali pouze na horách, dnes se kvůli celoroční ochraně rozšířili po celé republice a začínají páchat citelné škody. "Nejsou výjimkou případy, kdy zabije i jehně v ohradě. Už jsme tady měli takových útoků několik," tvrdí zkušený myslivec.
Naopak ubývá polní zvěře. Myslivci odhadují počet zajíců, bažantů či koroptví asi na desetinu z doby před dvaceti lety. Králíci prý zmizeli z polí okolo Zlína prakticky úplně.

Draze zaplacená zvěřina
Podzimní hony jsou pro myslivce určitým vyvrcholením sezony a pověstnou třešničkou na dortu. Každý revír má přesně určený stav zvěře, který je pro danou lokalitu optimální. Pokud je podstav, dané zvíře se v žádném případě nesmí lovit. Když je naopak přemnožená, je naopak potřeba částečnár edukce. "Před každým honem, které máme asi čtyři do roka, dám kolegům takzvaný plán lovu. Ten se musí stoprocentně dodržet. V našem revíru se většinou ročně uloví asi třicet kusů srnčího, okolo dvaceti divočáků a stejný počet lišek. Svátkem je odstřel jelenů, dopřejeme si maximálně dva kusy ročně. Zcela symbolicky se loví kdysi tak rozšíření zajíci a králíci,"vypočítává Ohnút.
Ulovenou zvěř si mezi sebou myslivci částečně rozdělí, část masa prodají. Financování mysliveckých spolků je totiž velká potíž. Symbolicky přispívají jednotlivé obce, zbytek peněz na celoroční provoz si musejí vydělat na brigádách a placením členských příspěvků. Pár kilogramů zvěřiny, které si po honu mezi sebou myslivci rozdělí, je proto jen velmi symbolickou odměnou za celoroční starosti o revír.

Na psa střílíme jednou zadeset let
Když se Miroslava Ohnúta zeptám na mediálně vděčné kauzy typu opilí myslivci či střílení po volně pobíhajících psech, viditelně zvážní a hlas se muzačne lehce třást.
"Rozhodně nejsme žádní krvelační řezníci. Například u nás v Březnici a Bohuslavicích stoprocentně ručím za to, že se po lese nepohybuje žádný myslivec s alkoholem v krvi a na psy střílíme až v naprosto krajních případech. Mnohokrát nejdříve upozorníme majitele, že se mu toulá po lese pes. Když to zcela ignoruje a pes jde vyloženě po zvěři, musíme bohužel použít zbraň. Podle mého odhadu je to ale tak jednou za deset let," tvrdí Ohnút.
Sedmašedesátiletý myslivecký hospodář je navíc známý svým kladným vztahem ke svým čtyřnohým pomocníkům. "Měl jsem v životě dvanáct psů a na všechny s láskou vzpomínám. Nejčastěji to byli němečtí krátkosrstí ohaři, měl jsem ale i jezevčíky či českého fouska. Bez nich bych byl poloviční," říká rozněžněle a hladí přitom u nohy ležícího devítiletého ohaře jménem Omar. Ohnút má své psy i dokonale vycvičené. Před lety dokonce jeho ohař Gero obsadil druhé místo na republikovém šampionátu ve všestranných dovednostech.
Miroslav Ohnút je myslivcem každým coulem. Přiznává, že bez každodenní procházky ztichlým lesem by nemohl existovat. Na několikahodinové noční absence v ložnici si časem zvykla i manželka. Už se o něj ani tolik nebojí jako dřív. "Fakt je, že pár horkých chvilek jsem při lovu v lese zažil. Například jen několik metrů od sebe jsem přesnou ranou zastavil na mě útočícího stopadesátikilogramového divočáka. Před lety jsem taky měl co dělat se srncem, který tady v obci napadal děti pasekářů. Všechno jsem ale naštěstí ve zdraví přežil a do lesa chodím dál," usmívá se. Radost mu dělá i skutečnost, že zájem o zelenou uniformu má i nastupující generace. V revíru tak má i několik dvacetiletých mladíků. Naopak nejstarším místním myslivcem je třiaosmdesátiletý kolega ze sousedních Bohuslavic.
"Je nás ve sdružení celkem třicet myslivců. Není vždy jednoduché se společně na všem shodnout. Mým heslem ale je: Nikomu neublížit, a pokud to jde, být spravedlivý ke všem. Občas se nějaké rozpory sice objeví, ale možná i proto, že mezi námi nejsou žádné ženy, nakonec se vždy dohodneme," uculuje se Ohnút a chystá si zelený kabát na noční výšlap revírem.

 

• Předchozí
• Následující