Žena-myslivec? Stále častěji (Mladá fronta DNES)

Oficiálně je v Česku pětadevadesát tisíc myslivců. Z toho žen je necelých tisíc. Je to moc, nebo málo? Každopádně v posledních letech v našich řadách myslivcůžen přibývá," potvrzuje mluvčí Českomoravské myslivecké jednoty Josef Pubal

Jednou z nich je i Dana Došlíková z Bystřice nad Pernštejnem na Vysočině. Došlíková si zelenou mysliveckou kamizolku obléká už více než dvacet let.
"Můj dědeček byl myslivec, myslivost byla jeho koníčkem. Právě on mě k ní přivedl. Slíbil mi, že jestli se stanu myslivcem, zdědím po něm všechny jeho zbraně. To mě lákalo," usmívá se myslivkyně. Mimochodem právě tak ji kolegové v zeleném častují. Žádný "korektnější" výraz pro ženu-myslivce neexistuje.
Celý život Došlíková tíhne i ke zvířatům. "Jednu dobu jsem měla i vlastní zverimex," říká. S myslivostí se poprvé důkladněji seznámila ve škole. "Studovala jsem zemědělku, kde jsme měli předmět myslivost. Zalíbil se mi, a proto jsem si později udělala lovecké zkoušky," popisuje svoji cestu do kamizoly.
Začátky v ryze mužském kolektivu však pro ni nebyly lehké. I po letech je stále jedinou ženou v Mysliveckém sdružení Ždánice. A málem nebyla. Myslivci totiž dlouho váhali, zda ji mezi sebe přijmou.
"Když jsem si podala žádost o členství, naši myslivci svolali schůzi, na které se radili. Byla to snad nejdelší schůze v jejich historii," vzpomíná Došlíková.
Podle ní ale svého rozhodnutí nikdy nelitovali. "Jsme dobří kamarádi. Získala jsem si je hlavně jídlem. Mojí specialitou je zelí," směje se myslivkyně.
Stává se však, že jako žena na honech zažívá i perné chvilky. "S chlapy si rozumíme. Často si ze mě ale dělají legraci. Taky se mě snaží nachytat a pořád mě zkoušejí," popisuje úděl ženy v ryze chlapské partě.
Nejčastějším chytákem myslivců je podle ní otázka: Jakou barvu má hranostaj? "Barva v myslivosti znamená krev. Takže správná odpověď je červená. Chlapi ale pořád doufají, že odpovím i po letech špatně. Ptají se mě stále dokola," líčí s úsměvem Došlíková.
I když je žen mezi myslivci minimum, Došlíková si mezi nimi našla spoustu dobrých kamarádek. "Často jezdím po nejrůznějších honech a právě tam vznikají opravdu vážná přátelství," říká.
Myslivci se navzájem zvou na hony, a tak za loveckou sezonu procestují celou republiku. "Často jezdíme do jižních Čech a na Znojemsko, kde máme známé," popisuje myslivkyně.
Honů se účastní i se svým manželem, kterého k myslivosti přivedla po svatbě. "Chodil se mnou do lesa a zalíbilo se mu to, takže si udělal zkoušky a myslivci jsme nyní oba," popisuje žena. Její manžel se věnuje spíše lovu a ona preparaci zvířat.
Na první úlovek si Došlíková pamatuje dodnes. Byla todivoká kachna. "Vůbec netuším, jak jsem ji dokázala střelit. Samozřejmě nebyla mým nejlepším úlovkem. Za něj považuji lišku, kterou jsem dokázala střelit z posedu," vzpomíná lovkyně. Za svoji kariéru myslivce střelila už i několik divočáků či srnců.
Všechny trofele má vypreparované a vystavené na chalupě. Lov však pro ni není tím nedůležitějším. "Myslivost vůbec není o lovu. Mám ráda, když sedím na posedu a pozoruji zvěř. Neznám nic hezčího," míní.
A zdůrazňuje, že myslivost není jen procházení se po lese. Nimrodi se musí o svůj kus lesa a i zvěř starat. A na pohlaví se při práci v lese žádné ohledy neberou.
"S manželem máme každý svoji boudu a určený svůj rajon, který máme na starosti. I když je nevlídné počasí a zima, musíme alespoň jednou týdně do lesa," vypočítává Došlíková. Nejčastěji chodí zasýpat zvěři a kontrolovat, zda je v lese všechno v pořádku. "U nás na Vysočině jsou tyto procházky dost náročné, je to samé do kopce a z kopce," líčí.
Děti k lesu netíhnou Dobrý myslivec se podle Došlíkové pozná podle toho, že do své práce dává srdce. "Myslivec totiž musí v sobě cítit, že má přírodu a zvěř skutečně rád," zdůraznila.
Ke správnému myslivci patří samozřejmě i lovecký pes, který zvěř vycítí dříve, než ji člověk spatří. Loveckého kamaráda však myslivkyně nemá. "Bydlíme v bytě a to by pro něj nebylo ideální, i když bych si psa samozřejmě přála. Už párkrát jsem si jej půjčila na hon a je to úplně o ničem jiném," připouští.
A mysliveckou radost jí nepřidělávají ani potomci. Došlíková má sice dvě děti, ale ani jedno v myslivecké tradici rodičů nepokračuje. "Děti jsme brávali do lesa často, ale ani jedno k myslivosti netíhne. Mám ale dvě vnučky, tak možná v budoucnu se z nich stanou myslivkyně," věří.
Přestože se se svým koníčkem pohybuje mezi samými muži, v jiných zálibách si nezadá s jakoukoli hospodyňkou, která by se pušky štítila. "Ráda vařím, jako každá jiná ženská. Nejchutnější maso má asi divočák. Pravou specialitou jsou však plíce na smetaně."

***

Být myslivcem

Myslivecké zkoušky může uchazeč skládat od šestnácti let. Když je úspěšně absolvuje, stává se myslivcem, a to na celý život. Myslivec může, ale není to jeho povinností, být členem mysliveckého sdružení.

Od osmnácti let může myslivec složit zkoušku na zbrojní průkaz. Až se zbrojním průkazem se může plnohodnotně účastnit honů. Spáchá-li myslivec čin proti myslivosti, může mu být jeho zbraň zadržena. Dobrý myslivec se podle Došlíkové pozná podle toho, že do své práce dává srdce. "Myslivec totiž musí v sobě cítit, že má přírodu a zvěř skutečně rád," říká.

 

• Předchozí
• Následující