Každý myslivec reprezentuje myslivost a měl by se podle toho chovat

Informace o intenzivním semináři o vábení srnců s Bertramem von Quadt, který pořádá Svět myslivosti a společnost Leica, najdete zde.

Bertram von Quadt, celým jménem Bertram Maria Ernst Paul Ghislain Ingbert hrabě von Quadt zu Wykradt und Isny z bavorského královského rodu Wittelsbachů, je prapravnukem Ludvíka III., posledního bavorského krále. Bertramovým dědečkem byl vévoda Albrecht von Bayern, významná myslivecká osobnost, lesník, zoolog, výzkumník a autor řady dodnes ceněných publikací o myslivosti, zvěři a její biologii (o Albrechtovi von Bayern píšeme v samostatném článku ve Světě myslivosti č. 3/2026). Bertram Quadt si podle vlastních slov zamiloval Českou republiku, naši přírodu, myslivost a její tradice.

Jakou cestou jste se dostal k myslivosti?

To bylo nevyhnutelné. Musel bych dlouho pátrat v rodokmenu, abych našel někoho, kdo nebyl myslivcem – na obou stranách. Samozřejmě lovili i otec a matka, takže jsem byl od malička v kontaktu s myslivostí a jejím půvabem.

Jaké je vaše myslivecké vzdělání?

Samozřejmě to klasické, které je nutné absolvovat, aby člověk složil mysliveckou zkoušku. Ale už dříve mě mnohé naučila moje maminka, která mě už v pěti nebo šesti letech posadila na posed, kde jsem musel pozorovat a posuzovat srnce, a často mě brávala na šoulačky – ale zásadně s sebou nenosila zbraň. Šlo pouze o pozorování zvěře a revíru, o správné chování, sledování větru, terénu, vegetace a o závěry, které z toho lze vyvodit. Bylo mi šestnáct, když jsem se poprvé směl zúčastnit lovu srnce.

Po získání loveckého lístku mě čekala další zkouška – u mé matky. Musel jsem ji celý rok doprovázet při lovu a dělat vše, co dělá profesionální myslivec (Berufsjäger – pozn. red.): obnášelo to vyhledání a správné posouzení zvěře, doprovod lovce při šoulání, povolení ke střelbě, vyvržení a ošetření kusu, transport úlovku a jeho rozrušení včetně přípravy servírovatelného jídla ze zvěřiny. To poslední myslivec z povolání dělat nemusí! (směje se – pozn. red.). Ten rok ulovila vše, co jsem určil. Až poté mi sdělila, jestli bylo vše správně a odpovídající, nebo ne. Teprve po tomto roce jsem mohl lovit bez průvodce a sám v rodičovském revíru.

A jaká je vaše oblíbená lovecká praxe v honitbě?

Raději šoulám, než čekám. A nerad lovím ve tmě – jednak proto, že zvěř by měla mít v noci klid, a jednak, že jsem poměrně šeroslepý. Nic mě nenudí víc, než sedět v naprosté tmě před hromadou kukuřice a čekat na divočáky. Snažím se být co nejvíce v revíru, pohybovat se v něm a každý den se učit něco nového. Protože člověk se nikdy nepřestane učit. Právě jsem dokončil rukopis nové knihy – příručky pro mladé myslivce, která jim má zprostředkovat znalosti, jež potřebují pro prvních pár let po zkoušce z myslivosti. Při tom jsem si velmi jasně uvědomil, jak málo toho i po více než čtyřiceti letech o myslivosti vím.

Kde jste vykonával a v současnosti vykonáváte myslivost?

V současné době se myslivosti věnuji hlavně v honitbě se srnčí zvěří, kterou mám již 25 let pronajatou v anglickém Cotswoldsu, dále v malém, ale okouzlujícím revíru ve Schwarzwaldu, který mám přímo za humny. Lovím také u přátel v Německu a Rakousku. Lovil jsem téměř v celé Evropě, až na pár výjimek. Navíc jsem se zúčastnil několika lovů v jižní Africe, které mě obzvláště nadchly.

Která zvěř je vaší oblíbenou?

Jednoznačně srnčí, což je také jediný druh zvěře, o kterém si troufám tvrdit, že o něm něco vím. Nejoblíbenější způsob lovu je jednoznačně lov srnců vábením na konci říje. Pokud jde o oblíbené honitby, již zmíněný srnčí revír v Anglii je mou velkou láskou. Člověk by se neměl citově poutat k věcem, které mu nepatří, ale v tomto případě jsem to přesto udělal. Velmi rád lovím také v Rakousku, protože jsem tam strávil školní léta, a jsem tudíž velmi rakousky „socializován“.

Velká láska, která se vyvinula v posledních deseti až patnácti letech, patří České republice – ať už jde o západní Čechy, Středočeský, nebo Jihočeský kraj. Díky velkorysým přátelům jsem měl a mám možnost lovit v některých z nejlepších revírů. Miluji českou zemi, lidi, dobré pivo a hudbu, i když jen pomalu objevuji, co všechno existuje kromě hudby Dvořáka a Smetany: Ryba, Rejcha, Fiala, Stamic, Pichl, Michna z Otradovic a mnoho dalších. Co se mi na české myslivosti zejména líbí, je vlastní myslivecká tradice, vysoce ceněná: od nádherně zpívaných loveckých signálů přes zvyk smeknout klobouk při pozdravu či výřadu a hned si ho znovu nenasadit až po zacházení se zvěří a skutečnost, že myslivost a lesnictví v Česku se nezdají být v tak extrémním střetu, jak je tomu bohužel v Německu.

Dalo by se říci, že jste aktuálně myslivecký novinář na volné noze?

Povoláním jsem novinář zabývající se aktuálním děním. V oblasti myslivosti jsem člověk, kdo občas píše své názory do mysliveckých časopisů, je-li o to požádán. Z tohoto pohledu nejsem opravdový myslivecký novinář. Spíše se snažím být tím, čím by měl být vlastně každý dobrý myslivec a každá myslivkyně: řádným vyslancem myslivosti, zvěře a jejího životního prostředí.

Jak byste popsal své minulé i současné mediální aktivity související s myslivostí?

Pravidelně píšu pro myslivecké časopisy v Německu. V rozhlase, jenž je mým hlavním pracovním působištěm, se také občas věnuji mysliveckým tématům. Internet a sociální sítě jsou důležité platformy, které využívám k vlastním publikacím – ať už na svém webu wykradt.com, nebo na Instagramu a Facebooku.

Na která témata se zaměřujete?

Kdykoli je to možné, snažím se ukázat, že klasická média nejsou zapřisáhlými nepřáteli myslivosti, ale mohou být dobrými spojenci. Myslivci na to ale musejí být připraveni: za a) musejí být schopni čelit otázkám veřejnosti a za b) na tyto otázky musejí odpovídat rozumně, jasně a bez nepřátelství či nevole. To vyžaduje znalosti, které ne všichni mají, a ne všichni jsou ochotni si je osvojit. Kromě toho je mojí snahou vysvětlovat svým mysliveckým kolegům, že každý z nich reprezentuje myslivost jako celek a měl by se chovat a vystupovat odpovídajícím způsobem – zejména na veřejnosti. A pak se také pokouším sdílet to málo mysliveckých znalostí, které mám.

Svými mediálními aktivitami cílíte spíše na myslivce, ať už texty v mysliveckých časopisech, na internetu, sociálních sítích atd., nebo na širší laickou veřejnost šířením povědomí o myslivosti?

Spíše se věnuji interní misi, protože jsem přesvědčen, že teprve když je doma alespoň z poloviny uklizeno, je možné zametat před cizími prahy. Často – zejména v Německu – jsou myslivci natolik rozděleni, že děláme práci odpůrců myslivosti mnohem lépe, než by oni sami kdy zvládli. Proti tomu se snažím bojovat, i když to někdy působí jako „házet hrách na zeď“ (české přísloví říká česky – pozn. red.).

Jakým způsobem je podle vás v současnosti smysluplné a efektivní šířit povědomí o myslivosti? Jakou cestou a prostřednictvím kterých médií?

Nejlepším médiem je myslivec ve svém běžném, každodenním prostředí. Lidé ve vašem okolí rychle zjistí, že lovíte. Pokud se chováte nezdvořile a nesympaticky, jak by k vám mohli chovat sympatie? Teprve když vás ostatní berou vážně jako člověka, můžete propagovat to, co děláte. Neznamená to, že byste měli své „myslivectví“ nosit jako monstranci před sebou, ale také to neznamená, že byste ho měli skrývat jako nějakou poskvrnu. Věřím, že není tak důležité vysvětlovat lidem, jak člověk loví, ale že loví a že je to pochopitelná věc. Neměli bychom tedy lovit tak, aby ostatní chápali tento osobní lov, ale aby rozuměli tomu, proč lovíme. Pak je platforma, na které hájíme svou věc, druhořadá.

Co považujete za současné vnitřní problematické oblasti myslivosti ve střední Evropě?

Ztrátu znalostí a praktických dovedností. Důsledkem je neschopnost myslivců poskytovat správné odpovědi na naléhavé otázky, jako je například přeměna lesa s ohledem na stabilitu klimatu a působení klimatické změny. Naše důvěryhodnost ve vnímání veřejnosti i politiků tak stále více klesá, až nakonec úplně vypadneme ze hry. Pak je pro zákonodárce snadné vydávat nesmyslné zákony, které situaci ještě zhoršují. Kromě toho je důležité, aby si myslivci uvědomili, že v politické diskusi mohou a smějí být až na druhém nebo třetím místě. Na prvním místě musí být zvěř, její potřeby a její životní prostředí.

Jakým vnějším nebezpečím myslivost čelí a bude čelit v budoucnu?

Hrozí jí propad do bezvýznamnosti z důvodů, které jsem již nastínil. A právě v tomto bodě musíme zasáhnout. Toho však nelze dosáhnout kladením maximálních požadavků, hlukem a křikem. Cestou jsou pouze přísně fakticky podložené argumenty. Pokud protivník vystupuje s nepodloženými fakty, musíme mu čelit trojnásobnou dávkou fundovaných znalostí.

Kterými změnami prošla myslivost v posledních 30 letech v Německu a čím prochází v současnosti?

Stala se modernější a organizovanější. Potěšující je, že se těší stále větší oblibě, což můžeme vidět na rostoucím počtu vydaných loveckých lístků: před 30 lety bylo v Německu přibližně 330 000 držitelů loveckých lístků, nyní jich je přibližně 460 000. To je – při všech problémech, které s sebou myslivost nese – pozitivní zpráva. Stejně tak se lov stal více ženskou záležitostí, což je rovněž potěšující, protože to ukazuje, že již nejde o doménu „starých bílých mužů“. Myslivost se však stále více dostává do područí lesnictví a nesprávně chápané ochrany přírody. Máme být hubiteli škůdců a nápomocnými vykonavateli, kteří mají sloužit neustále se měnícím politickým proudům a ideologiím. To je nesprávná cesta.

Myslivost se také stala veřejnější, je více vidět. To však také znamená, že kritika je ostřejší a častější. Bohužel, myslivci se nestali stejnou měrou publicisticky a mediálně zdatnějšími, proto se zasazuji o to, aby se předmět „mediální kompetence“ stal součástí výuky pro získání loveckého lístku.

Lov se stal techničtějším, zejména díky používání nočního vidění, termovize a tlumičů. Tyto technické vymoženosti jsou – při správném použití – vynikajícími pomocníky pro šetrný a etický lov, který je ku prospěchu zvěři a biotopu. Lze je ale použít i k pravému opaku. Když každou noc takříkajíc svítí úplněk a myslivec na posedu u pole čeká na divočáky, kdy má zvěř najít klid? Nesprávným používáním techniky ji nutíme působit větší škody. Bylo by lepší si ujasnit, že zvěř jsou živé bytosti mající své potřeby, a lov provádět v souladu s těmito potřebami tak, aby je zvěř neuspokojovala poškozováním biotopu.

Jak tyto změny přijímá myslivecká komunita?

Stejně jako vždy přijímala změny: mladí je vítají, staří je oplakávají. Jelikož v šedesáti letech patřím jistě mezi staré, mohu svým vrstevníkům jen kázat, že myslivost už dávno nepatří nám. Patří mladým a ti musejí určovat podobu myslivosti své generace, stejně jako my jsme utvářeli myslivost naší generace. Můžeme nanejvýš říci: tohle nebo tamto už pro mě není. Ale konfrontační zákazy jen prohlubují propast mezi generacemi, a to je škodlivé.

Jste autorem knih pro myslivce – beletristických i odborných. Mění se vztah myslivců ke knihám, k jejich četbě? Pokud ano, lze podle vás vypozorovat nějaké rozdíly v zájmu o odbornou literaturu a beletrii?

Myslivecká beletrie se snáze píše, ale má méně čtenářů. Je to takříkajíc „niche market v rámci niche marketu“ nebo jinak úzce vymezený segment v úzce vymezeném segmentu. Odborná literatura se podle mého názoru čte více. Její psaní je však podstatně náročnější a pracnější. Bohužel se stále objevují autoři, kteří se domnívají, že to mohou ošidit. Výsledkem jsou pak obsahově slabé nebo dokonce fakticky chybné texty, které se přesto čtou.

A co myslivecké e-knihy? Je o ně v Německu zájem?

Na počítači sice píšu, ale čtení z obrazovky v oblibě příliš nemám, takže s elektronickými knihami nemám moc zkušeností. Prodejní kanály jsou navíc nastaveny tak, že autorské honoráře jsou extrémně nízké. Podobná situace je u audioknih, které v tomto malém segmentu prostě nelze produkovat a prodávat tak, aby pokryly náklady.

A co zájem o klasické myslivecké časopisy? Obstojí v konkurenci s internetem a sociálními sítěmi?

Myslivecké časopisy si vedou relativně dobře, dokonce i ty nově založené mají v tomto segmentu šanci na přežití, jako například časopis Halali, který se na trhu úspěšně drží již 15 let. Všechny myslivecké časopisy v Německu mají i nějakou formu online prezentace a byly v tomto ohledu průkopníky: dlouho před Facebookem bylo například Wild-und-Hund-Forum nejdůležitější platformou pro online sdílení informací mezi myslivci na internetu.

Jaká je podle vás budoucnost literatury pro myslivce?

Dokud budou lidé něco dělat s vášnivým zaujetím, budou o tom chtít vyprávět a poslouchat. Z tohoto pohledu si nedělám žádné starosti.

Co rozhodlo, že se specializujete na srnčí zvěř a lov srnců vábením?

Určitě k tomu přispěla myslivecká výchova mé matky, která asistovala vědecké práci mého dědečka ve Weichselbodenu v rakouském Štýrsku a úspěšně ji aplikovala v rodinném revíru v Allgäu. A čím více se člověk něčím zabývá, tím více roste jeho zaujetí a vášeň pro věc. Navíc za mého mysliveckého mládí byla srnčí zvěř, v té době nejhojnější druh zvěře, v centru pozornosti myslivců. Kdybych se dnes stal myslivcem, určitě bych se častěji setkával s černou zvěří.

Jak vás ovlivnil dědeček Albrecht von Bayern – lesník, zoolog, výzkumník a autor publikací o srnčí zvěři?

Pamatuji si ho jako všestranně – nejen myslivecky – vzdělaného člověka s bohatými znalostmi. Byl k nám mladým velmi velkorysý, co se lovu týče, a vděčím mu za mnoho neskonale cenných zážitků. Své znalosti rád a ochotně sdílel, ale nikdy nebyl poučující. Raději vedl, než učil. Ostře reagoval pouze tehdy, když byly fakticky nesprávné skutečnosti podávány jako „nejnovější vědecké poznatky“. Vzpomínám si na něj hlavně jako na muže, který byl velkorysejší, shovívavější, a především plný humoru, mnohem více, než nám chtěly namluvit jeho děti – včetně mé matky.

Jste autorem knihy o lovu srnců vábením. Takových publikací existuje relativně hodně, a též články na toto téma vycházejí pravidelně v mysliveckých časopisech. V čem je vaše kniha jiná?

Doufám, že mohu říci, že má kniha přistupuje k tématu systematičtěji a do větší hloubky než některá jiná díla. Popisuji historii lovu vábením zvěře, jeho jednotlivé mechanismy, biologické pozadí a souvislosti, otázku správného chování a správného vybavení. „Správným“ vábničkám se kniha věnuje nejméně, protože je to nejméně rozhodující faktor pro úspěšný lov.

Přesto se zeptáme: jaké vábičky rád během říje používáte a proč?

Z velmi osobních důvodů převážně vábničky, které vlastnoručně vyrobil můj dědeček pro svůj revír ve Weichselbodenu. Mají však jednu jedinou „nevýhodu“: každá vábnička má přesně definovanou výšku tónu a hlasitost, proto s sebou nosím celou pečlivě sestavenou sbírku těchto vábniček.

Spolu s renomovaným specialistou na lov vábením Nilsem Kradelem (www.lockschmiede.de) jsem vyvinul vlastní vábničku na srnčí zvěř, která má velmi široký rozsah výšky tónů a hlasitosti, zní velmi měkce a má zabudovaný hlas srnčete, „Universal-Rehblatter“, která se těší velké oblibě. Tu používám velmi často.

Jste organizátorem seminářů o vábení srnců – jak je obsahově a organizačně pojímáte?

V teoretické části věnuji pozornost třem pilířům lovu vábením: kde, kdy a jak. Nejdůležitější je určitě „kde“, tedy výběr lokality, části revíru a přesného místa. V praktické části se pak zabývám tím, jak taková místa rozpoznat a jak alespoň zhruba identifikovat srnčí zvěř na základě pobytových znamení, jako jsou hraby či výtlučky. Tato znamení prozrazují mnohem víc, než si mnozí myslí. Celkově jde o to, aby lov vábením nebyl vnímán jen jako hezký způsob lovu, ale jako systém, který se řídí určitými pravidly, jež lze využít pro svůj úspěch. Vodítka, jak na to, najdete v revíru – pokud víte, jak a kam se dívat.

V čem dělají myslivci při vábení srnců chyby?

Dvěma nejčastějšími chybami je určitě lov na nesprávném místě a v nesprávnou dobu. Tyto chyby vyplývají z nedostatečných znalostí, nedostatečného pozorování a neznalosti vlastního revíru.

Děkujeme za rozhovor.
Petr Koutenský a David Vaca
Foto archiv Bertrama von Quadt a Aleš Maxa