Jen si tak trochu zastřílet. Zbraně jsou pro ně vášeň, sport i způsob obživy. Kdo šéfuje českým střelnicím? (iHNED.cz)

Zbraň  má doma 300 tisíc Čechů, ale jen někteří z nich mají na starosti rovnou celou střelnici.
"Když mám volno, sáhnu raději po žehličce než po pistoli,'"tvrdí ovšem majitelka jednoho z těchto míst.

Výjev v recepci příbramské střelnice vypadá jako reklama na mír. Z jedné strany koše s nápisem "Nedotýkati se", v němž jsou naskládány protitankové střely a granáty, leží obrovský hlídací pes a hned vedle v dokonalé symbióze pochrupuje mourovatá kočka. Ze střeleckého tunelu, do něhož se vstupuje z vedlejší místnosti, se ozývá jedna šlupka za druhou, ale zvířatům se nehne ani brva. Pálí se pochopitelně ostrými, granáty a "erpégéčka" u recepce jsou jen atrapy.
"To někdo střílí pětistovkou Smith & Wesson, to je teď velký hit. Používá se v Severní Americe na obranu před medvědy a dokáže na místě zastavit útočící pumu," říká o největším a nejsilnějším revolveru na světě s ráží 500, který je v příbramské střelnici rovněž k zapůjčení, její majitelka Vladislava Leišová. Devětadvacetiletá žena ve slušivých brýlích mezi zbraněmi a výstřely vyrůstala. Když jí byly tři roky, její otec, někdejší závodní střelec, ve vedlejším domě otevřel obchod s pistolemi, puškami a střelivem a záhy poté na místě, kde právě stojíme, i první komerční tunelovou střelnici v Česku. Slečna Leišová v rodinné firmě LERO odmalička pomáhala a už dva roky ji vede. A příští měsíc otevře druhou rodinnou střelnici - v pražské Hostivaři.
Nejstarší vzpomínka na zbraň je u ní spojená s fotografií, na níž ji její táta zachytil jako asi tříletou holčičku třímající malý perkusní revolver. Nyní jsou v jejím osobním vlastnictví zajímavější kousky: třeba 90 let starý samopal Thompson 1928, který neblaze proslavily gangy z Chicaga. "Jako dítě jsem hrála na počítači Mafii, tak jsem ho musela mít," poznamenává podnikatelka. Má ale také jeden z nejmenších revolverů, Velo-dog, zbraň vyvinutou na konci 19. století ve Francii pro obranu cyklistů před dotírajícími psy. Tento velmi skladný revolver ale slečna Leišová v kabelce nenosí. "Z důvodu ochrany zdraví, života a majetku" mívá u sebe trochu větší pistoli, nechce však prozradit, jaký typ.
"Nosím ji, protože policajta na zádech neunesu. Stejně si ale nejsem jistá, zda bych zbraň použila a jestli bych raději neřekla: Vezměte si všechno a hlavně mi neubližujte," usmívá se majitelka střelnice.
Nepříjemný zážitek měla podle svých slov několikrát jen ve chvíli, kdy na ulici přenášela futrál nebo krabice se zbraněmi. "Někdy se na vás lidi koukají jako na teroristu, který chce někomu ublížit, dokonce se kolem vás utvoří hlouček. S despektem se na vás dívají, ale nic neřeknou."

Stroj jako každý jiný
Zbraně jako v slečně Leišové prý nevzbuzují pozitivní ani negativní emoce. "Jsou to stroje jako každé jiné. Jako auto, které nemůže za to, když s ním způsobíte nehodu a někoho zabijte. Baví mě ale historie zbraní a jejich konstrukce," podotýká mladá žena, která nyní dálkově studuje obor konstrukce zbraní a střeliva na Vysoké škole báňské v Ostravě. K tomu si přidala ještě bakalářské studium Vysoké školy ekonomie a managementu v Praze.
Vladislava Leišová je sice na střelnici každý den, když má ale volno, snaží se prý relaxovat jinak. "To sáhnu raději po žehličce než po pistoli," směje se.
V příbramském 25 metrů dlouhém tunelu je pět střeleckých stanovišť a při naší návštěvě v sobotu dopoledne jsou všechna obsazena. Zastřílet si přišli letití držitelé zbrojních průkazů, ale třeba i jistý strojvůdce lokomotivy, jenž si přišel zmáčknout spoušť zbraně poprvé v životě. A dva otcové sem přivedli své asi 12leté děti. To je věk, odkdy mohou nezletilci za asistence dospělého na střelnici střílet. "Na některých střelnicích se bojí dát dětem zbraň do ruky, ale když jsou poslušné a dělají vše, co mají, nemůže se nic stát," ujišťuje instruktor Zdeněk Šenkyřík.
Přestože v médiích se někdy objevují články, že po teroristických útocích ve světě roste návštěvnost českých střelnic a počet zájemců o zbrojní průkazy, Vladislava Leišová tento trend nepotvrzuje. "Schválně jsem to po těchto událostech sledovala, ale lidí chodí už léta zhruba pořád stejně," říká. Spousta zájemců o povolení vlastnit zbraň totiž podle ní zjistí, že podmínky jeho získání nejsou zas tak jednoduché a "zbroják" není levná záležitost. Horké hlavy tedy zase rychle vychladnou. Kdo chce testy projít, musí být zcela bezúhonný, naučit se nejméně 500 odborných otázek, při zkouškách dobře a bezpečně střílet. Zbrojní pas ho vyjde na tři až čtyři tisíce korun a samozřejmě pak další tisíce stojí samotná zbraň. Kdo vyletí u zkoušky, nemůže přijít znovu za menší poplatek jako v autoškole, musí to absolvovat a zaplatit celé znovu.
Počet majitelů legálních zbraní sice za poslední dva roky stoupl téměř o 11 tisíc na necelých 303 tisíc, stále je to méně než v první dekádě tisíciletí, kdy se počet držitelů zbrojních průkazů pohyboval kolem 310 tisíc. Zájemci si mohou zastřílet zhruba na 140 komerčních střelnicích, přičemž v hlavním městě se nachází jen osm z nich.

Šampioni a kovbojové
Josef Hořejší si vystřelil poprvé před více než půlstoletím, to mu bylo osm. Jeho tatínek přinesl domů vzduchovku, protože po dvoře babičky pobíhala krysa. Malý Josef ji trefil na první pokus. "Pak jsem možná ještě střelil nějakého ptáka při hlídání zrajících třešní, ale měl jsem kvůli tomu špatné svědomí. Dnes mám zbraně spojené jen se zásahy do kovových nebo papírových terčů. Nejsem ani myslivec," říká inženýr Hořejší v klubovně Střeleckého klubu v Opařanech na Táborsku. Spolek vede s přestávkou od roku 1994, kdy ho také založil. Absolvent ČVUT dnes řídí firmu vyrábějící emisní stanice pro automobily.
Na střední škole chodil do střeleckého oddílu, poté běhal Dukelské závody branné zdatnosti, při nichž se také střílelo do terčů, a ke střílení se pak zase vrátil až jako třicátník. V roce 1990 si pořídil zbrojní průkaz a začal se věnovat sportovní disciplíně zvané "dynamická střelba". Jde o střílení za pohybu nebo na pohybující se terče, disciplína vznikla v 70. letech v USA coby tréninkový sport pro tamní policii.
Opařanský areál provozovaný zmíněným sportovním oddílem je ukrytý v mělké rokli za jihočeskou vesnicí a patří se svými 24 stanovišti k největším střelnicím tohoto druhu v Česku. Slouží právě k nácviku a závodům "dynamické" střelby, konalo se tu například i mistrovství Evropy v ní. Střelecký klub Opařany vychoval několik šampionů, mezi něž se řadí i týmový mistr světa David Zvěřina, ale i obě dcery předsedy Hořejšího. Lenka Hořejší, povoláním manažerka u Mattoni, je mistryní Evropy a její sestra Michaela, neuroložka, byla druhá a třetí na mistrovství světa. Obě střílí z pistole. "Druhá dcera měla po škole dlouhou přestávku a loni po deseti letech poprvé střílela a účastnila se mistrovství republiky. Nevedla si špatně, tyhle dovednosti se jen tak nezapomínají," podotýká hrdý otec.
Na začátku května to v opařanském areálu na první pohled vypadalo jako při natáčení westernu v poněkud úsporných kulisách. Procházely se tu postavy v kovbojských oblecích s kolty za pasem. Pálily do terčů rozestavených mezi plechovými siluetami desperátů, bizonů či kojotů statujících pod cedulemi s nápisy jako "Saloon" nebo "Bank".
"Tohle je nejzábavnější druh střelby, který jsem poznal, a proto jsem se tomu začal věnovat," říká muž v bílém širáku, podnikatel Jan Gaszczyk, jenž je prezidentem Asociace westernové střelby. Ta v Opařanech právě pořádá mezinárodní mistrovství republiky v kovbojské akční střelbě a v létě se tu bude konat i mistrovství Evropy. Střílí se z originálů i replik zbraní z přelomu 19. a 20. století, jinak jsou pravidla podobná jako při dynamické střelbě, jež se na opařanské střelnici provozuje častěji.
"Je to docela drahý koníček," připouští třicátník Michal Jurda v tmavém širáku a vínové vestě, další účastník kovbojských závodů a zároveň funkcionář westernové asociace. Konzultant v logistice vlastní deset westernových zbraní. Třeba jeden z obou revolverů Ruger Vaquero, jež se mu houpají za opaskem, přijde na 25 tisíc korun. "Vytunění" pistole, tedy její zprovoznění pro účely sportovní střelby, stojí dalších téměř 20 tisíc. Se svým zbrojním arzenálem cestují vyznavači westernového sportu i na závody do zahraničí. "Zatím nám legislativa pohybovat se zbraněmi po Evropě dovoluje," říká pan Jurda.

Opařanský spolek pronajímá areál třeba i policii nebo vězeňské službě, jež tu zase mívají své závody. Občas se tu sejdou i fanouškové vojenské historie v dobových uniformách, aby se vyřádili s replikami pistolí, pušek či samopalů z druhé světové války. "Taky se k nim někdy přidám. Propadl tomu i můj syn a partner mé dcery," prozrazuje šéf opařanské střelnice Josef Hořejší a o své zálibě pro sportovní a historickou střelbu poznamenává: "Tomu snad hobby už říkat ani nejde. Je to takřka druhé zaměstnání, které se dá dělat pouze v týmu kamarádů, a životní styl."

Nejsem vegetarián
Když Jan Buksa trefil před 30 lety dva dny před Vánoci svého prvního jelena, propadl tak silné euforii, že si dva týdny z lovu nedokázal vybavit vůbec nic. Až později vše znovu prožil: jak se mohutný paroháč náhle objevil před posedem, jak navzdory vzrušením drkotajícím zubům přesně zamířil a skolil zvíře první ranou přímo na komoru. "Ten zážitek se nedá srovnat vůbec s ničím," vypráví 63letý holohlavý muž vysportované postavy na střelnici Hvězda v hanáckých Kotojedech.
Zdejší venkovní areál byl otevřen už v roce 1949, pálí se tu směrem na panorama nedaleké Kroměříže. Slouží především místním myslivcům, ale třeba i policistům. Střílí se na asfaltové holuby a další pohyblivé terče, lovci tu nastřelují čili zkoušejí své zánovní kulovnice. Testování nevyzkoušených loveckých zbraní je totiž podle zákona mimo střelnice zakázáno.
Myslivec Buksa je jedním z osmi správců střelnice, která patří místnímu okresnímu mysliveckému spolku, jehož je rodák z Kroměříže, původním povoláním strojař, zároveň jednatelem. Podle něj je potřeba, aby lovci trénovali co nejčastěji, protože z honů už nejsou tak "vystřílení" jako dřív. "Před lety se během jednoho honu ulovilo i 1400 zajíců, dnes se někdy dají spočítat na prstech jedné ruky," vysvětluje do třaskání výstřelů, které se ozývají ze stanoviště, kde někdo trénuje střelbu na asfaltové ptáky. Kvůli lidem z okolí, kteří si stěžovali na hluk, tu je ale střelba pro veřejnost, převážně mysliveckou, povolena jen každou středu odpoledne. Trénink z revolverů či pistolí lze ale se správci dohodnout i na jiný den. "Lidi si postaví dům u střelnice a pak se diví, že se tam střílí," podotýká jeden z mužů, kterého přilákal náš rozhovor.
Střílení a lov jsou přitom podle pana Buksy přirozenou lidskou vášní. "A tu je u moderních lidí třeba pěstovat. V každém z nás je lovec. Naši předkové nebyli vegetariáni, jinak bychom se dodnes hádali s opicemi o kus banánu a živili se kopřivami," uvažuje myslivec, jenž působí také jako soudní znalec v oboru zbraně a střelivo.
V hájovně v nedaleké obci Zdounky nám později ukazuje desítky paroží jelenů, které se mu podařilo od onoho prvního předvánočního lovu dostat. Je tu také velké množství pohárů za parkurovou střelbu - tedy střelbu na terče imitující lov, v níž Jan Buksa reprezentoval české myslivce i v zahraničí. "Je lepší chodit na lov nebo střílet na střelnici než sedět v hospodě a vypíjet si mozek," prohlašuje.

Africký vir
I poslední střelnici, kterou navštěvujeme, vede lovec. "Skočil na mě virus africanus," říká 65letý Vladislav Sýkora v klubovně střeleckého areálu v Dašicích u Pardubic. Ze zdí místnosti shlíží hlavy dvou pakoňů, dvou přímorožců a dalších šesti antilop, jež majitel střelnice Sýkora vlastnoručně ulovil v Jihoafrické republice a Namibii. Na loveckém safari byl už čtyřikrát. Doma má prý trofejí ještě o dost víc.
Na stěně visí také velká mapa Afriky, v níž je plocha každého z 54 států vyvedena z kůže jiného tamního zvířete. Jedná se ale o dárek, tolik afrických druhů střelec Sýkora zatím na své pažbě nemá. "Střílím jen to, co se dá sníst. Zebra je výborná a z prasete bradavičnatého jsou skvělé řízky," dodává.
Vladislav Sýkora před deseti lety prodal svou firmu na výrobu a opravu střech, v roce 2015 odešel do penze a koupil si dašickou venkovní střelnici. Tu do té doby provozoval střelecký oddíl, jeho členové ale neměli peníze na vybudování nutného zázemí a areál odprodali panu Sýkorovi, který tu zřídil klasický komerční provoz. Myslivec a dříve i závodní střelec a kanoista Sýkora tu nyní nechává klubisty výměnou za odpracování jistého počtu brigádnických hodin střílet zdarma a pořádat závody, jako je třeba Dašická koule.
Dá se tu využít deset střeleckých boxů, míří se na pevné i pojízdné terče - jeden je například v podobě kňoura. Trénují tu myslivci, ale i lidé, kteří se připravují na zkoušky pro získání zbrojního pasu. "Policajty a další bezpečnostní složky sem trénovat nepouštím, protože jsou neukáznění, kulky létají všude a člověk si pak koleduje o zavření střelnice," podotýká podnikatel.
Na dodržování bezpečnosti je velmi přísný. "Už jsem odsud okamžitě vyprovodil několik jedinců, kteří se otočili k lidem s nabitou zbraní nebo si s ní vykračovali mimo střelecká stanoviště," vypráví. Podle něj je také nesoustředěnost a nedodržování pravidel hlavním důvodem, proč mnozí uchazeči nezvládnou testy pro získání zbrojního průkazu. "Je to těžší než řidičák. Tady máme zkušební místnost, lidi se tu pěkně zapotí," ukazuje na stůl, u nějž se absolvuje praktická část zkoušky - manipulace se zbraní.
Sám vlastní vícero loveckých pušek, čtyři pistole a samopal vzoru 26. "Chtěl bych si koupit ještě samopal 58, s nímž jsem sloužil na vojně. Než to zakážou," podotýká. Česká legislativa pro držení zbraní mu ale přijde přiměřená, protože podle jeho názoru eliminuje labilní zájemce a ty, kteří nejsou dostatečně zodpovědní.
Kdysi nosil pistoli do lesa na svou obranu, to bylo v době, kdy se na Pardubicku vyskytly případy přepadení myslivců, kterým lupiči kradli auta a pušky. "Teď už ale pistoli s sebou nenosím. Nejlepší ochrana je zdrhnout. Když už jednou pistoli vytáhnete, musíte být v jasném ohrožení života. A po takové situaci netoužím," říká vášnivý lovec a majitel střelnice Vladislav Sýkora.

• Předchozí
• Následující