Mýty a fakta v managementu černé zvěře (III.) – myslivecké plánování lovu divočáků aneb matematika v praxi

Reálné vstupní parametry

Nerespektování extrémní schopnosti reprodukce divočáků má za následek exponenciální růst jejich populace. Německá výzkumnice Friederike Gethöfferová sledovala v rámci své disertační práce reprodukci prasat divokých ve třech oblastech na západě Německa (Dolní Sasko, Severní Porýní-Vestfálsko a Porýní-Falc) v loveckých sezonách 2003/2004 a 2004/2005 (Gethöfferová a kol. 2007). Celkem analyzovala 1757 reprodukčních orgánů ulovených divočáků všech věkových kategorií. Zvěř žila v mozaikovité krajině s intenzivním zemědělstvím, kde se v době výzkumu nejčastěji pěstovala pšenice, řepka a kukuřice. Ve všech oblastech vstupovaly do chrutí v podstatě veškeré dospělé bachyně a lončačky a díky bohatým potravním zdrojům se do reprodukce zapojovala také selata-bachyňky. Podíl plných selat-bachyněk se pohyboval od 60 do 85 % a jejich zapojení narůstalo společně s vyšším průměrným počtem zárodků v letech, které následovaly po velmi silném semenném roce buku a dubu. V takových letech autorka uvádí zapojení 95 % dospělých bachyní a lončaček a 85 % selat-bachyněk. Téměř všechny samice – včetně těch ve stáří selete – byly na jaře plné! Autorka též zmiňuje, že v těchto oblastech měla selata-bachyňky 80% šanci na dosažení pohlavní dospělosti již ve stáří osmi měsíců (celkový vzorek 699 selat-bachyněk). Pokud bychom měli výsledky výzkumu shrnout, lze konstatovat, že plně odpovídají zákonitostem reprodukce popisované v minulých dílech našeho seriálu. Do chrutí bylo zapojeno 95 % bachyní, 95 % lončaček a 85 % selat-bachyněk. Dospělé bachyně metaly průměrně 7,6 selete, lončačky 6,7 selete a selata-bachyňky dokonce 5,2 selete.

První a druhý díl seriálu Mýty a fakta v managementu černé zvěře

Modelování vývoje populace

Představme si populaci černé zvěře o velikosti 100 kusů (k 31. březnu, tedy na konci mysliveckého roku – po lovecké sezoně) a s ideální věkovou strukturou podle Briedermana (1971): poměr pohlaví 1:1, podíl bachyní 21 %, kňourů 21 %, lončáků 16 % a selat 42 %. Přírůstek za těchto podmínek by byl 329 selat. Z tohoto počtu by se 159 narodilo dospělým bachyním, 53 lončačkám a selata-bachyňky by přivedla na svět 117 potomků. Stav populace v období před lovem by činil 429 divočáků (ze 100 divočáků před reprodukcí).

Nyní se pojďme podívat na to, co se stane, když několik let nebudeme lovit dospělé bachyně (současná běžná myslivecká praxe), ale v ostatních kategoriích lov vždy splníme. Pokud bychom chtěli mít stabilní populaci (tzn. na začátku nového mysliveckého roku opět 100 kusů), měli bychom ulovit přírůstek, tedy 329 kusů ve složení osm bachyní, osm kňourů, 26 lončáků a 287 selat. Takto to však velká část uživatelů honiteb nedělá a podle zažitých zvyklostí plní plán ve všech kategoriích kromě kategorie dospělé bachyně. V naší imaginární modelové honitbě bychom tedy ulovili celkem 321 divočáků namísto plánovaných 329.

Plán lovu bychom splnili v kategoriích sele, lončák a kňour, ale neulovili bychom ani jedinou z osmi plánovaných bachyní. Mohlo by se zdát, že to vcelku nic neznamená, protože plán lovu byl splněn na 97,5 % a zbylá 2,5 % přece nemohou s vývojem populace nic udělat. To je ovšem zásadní omyl!

Ve druhém roce bychom tak měli ve stavu 108 divočáků. Stejný počet kňourů, lončáků a selat, jen o osm bachyní více. Díky nim by však přírůstek nebyl 329 selat, ale narostl by o 61 dalších, takže celkem by se narodilo 390 selat. Plán lovu bychom nastavili tak, aby v populaci nepřibyla žádná selata, lončáci ani kňouři, a znovu bychom „pošetřili“ bachyně, tzn., že by jich přibylo dalších osm. V druhém roce bychom lovili již o poznání více divočáků – 382 (osm kňourů, 26 lončáků, 348 selat a… nula bachyní), abychom na konci sezony měli stav černé zvěře 116 kusů. Tedy o pouhých osm více než předešlý rok.

Ve třetí sezoně by přírůstek činit již 451 selat, protože místo původně 21 bachyní bychom jich měli ve stavu již 37. Obvyklou metodou bychom sestavili plán lovu zapadající do starých kolejí: nelovit dospělé bachyně!

Čtvrtý rok by byl přírůstek 512 selat. Během roku bychom ulovili už 504 kusů (osm kňourů, 26 lončáků, 470 selat, žádnou bachyni). Pokud by se opakoval stejný scénář jako v předešlých letech (bachyně zase nebudeme lovit), na začátku nového mysliveckého roku by bylo ve stavu 53 bachyní, 21 kňourů, 16 lončáků, a 42 selat. Celkem tedy 132 kusů černé zvěře.

V páté sezoně by přírůstek činil 572 selat. Abychom se dostali na původních 100 kusů v ideální struktuře, museli bychom ulovit 40 bachyní, osm kňourů, 26 lončáků a 530 selat.

Na tomto teoretickém případě je důležité uvědomit si následující skutečnosti, k nimž během pěti let modelové situace došlo:

– Počet kňourů, lončáků i selat po odstřelu zůstával stejný – jarní kmenový stav činil vždy 21 kňourů, 16 lončáků a 42 selat. Jediné, co se zvyšovalo, byl počet bachyní (které bychom nelovili).
– Celková velikost populace by během pěti let vzrostla pouze o 32 % (ze 100 na 132 kusů), ale celkový úlovek by se téměř zdvojnásobil – narostl by o 75 % (namísto původních 321 kusů by se jich po pěti letech lovilo 564).
– Podíl selat v úlovku by se zvýšil z 89 % v prvním roce na 94 % v pátém roce modelové situace (graf 1 a 2).

Laický pozorovatel uvidí, že se neustále zvyšuje úlovek divočáků, a to významně – každý rok o 60 kusů. Mohli bychom tedy plamenně hovořit o poctivé snaze o redukci stavu černé zvěře a nezasvěcenému by to snad mohlo připadat i upřímné. Ve skutečnosti bychom ale lovili divočáky tak, aby jich bylo další rok ještě více! Stačilo by pouze cíleně chránit dospělé bachyně, které spolehlivě zajistí další podstatný nárůst populace.

Graf 1: Modelování vývoje populace prasete divokého během pěti let (stav k 31. 3 – skončení lovecké sezony)
Graf 2: Vývoj úlovků a přírůstu černé zvěře v modelovém případě

Teoretický model versus myslivecká praxe

Je potřeba přiznat si, že nastíněný teoretický model v zásadě odpovídá současné reálné situaci v mysliveckém hospodaření s černou zvěří v České republice. Divočáků lovíme stále více a při tom jich stále více v honitbách máme. Za mysliveckým perpetuum mobile se ovšem neskrývá nějaký složitý soubor faktorů bránících v redukci zvěře, ale jednoduchá matematika. Většina z nás přece moc dobře ví, co se stane, když se uloví bachyně: příští rok budeme mít méně divočáků. A to většinou nechceme za žádnou cenu dopustit, a proto velmi často slýcháme zmiňované mýty o důležitosti nelovení nachyní. Reálná situace je patrná i z grafu 3, který popisuje nelovení bachyní v letech 1993 až 2017. Evidence z dalších let bohužel není k dispozici, neboť v roce 2017 byla kategorie lončák v myslivecké statistice zrušena. Zároveň je v tomto roce patrný drobný nárůst v úlovku bachyní, který byl způsoben zavedením zástřelného v souvislosti s prokázáním prvního případu afrického moru prasat na našem území. Graf každopádně názorně dokládá situaci popsanou v modelové imaginární honitbě. Zatímco počty ulovených bachyní se do roku 2017 výrazněji neměnily, úlovek selat utěšeně narůstal a tím se zvyšovala i možnost loveckého vyžití.

Prezentovaná data poukazují na skutečnost, že úlovek černé zvěře v České republice je evidentně nedostatečný, resp. je prováděn v nesprávných kategoriích. Tím, že zvyšujeme podíl selat v úlovku a chráníme dospělé bachyně, přispíváme k dalšímu růstu populace (graf 3). Díky současné moderní technice (termovize, noční vidění) je možné ulovit téměř celý přírůstek. Na konci lovecké sezony je proto možné setkat se s bachyněmi, které jsou již bez selat, neboť byla všechna ulovena. Mohlo by se zdát, že to je ideální doba, kdy je lze lovit, ale tak tomu rozhodně není. V tomto období jsou totiž bachyně v pokročilé fázi gravidity a jejich lov jíž není z etických důvodů možný.

Lov bachyní tedy logicky a správně může vyvolávat nevoli u většiny myslivecké veřejnosti a naráží na etické limity a otázku, kdy tedy bachyně lovit. Měla by to být doba, kdy jsou selata již plně samostatná a nezávislá na matce, což připadá na měsíce říjen až prosinec. V případě ulovení bachyně se její selata mohou osamostatnit a mohou být ulovena. Případně se připojují k jiné tlupě černé zvěře, jelikož tlupy běžně tvoří i nepříbuzní jedinci.

Zároveň by v tomto období bachyně ještě neměly být plné, protože značná část dospělých bachyní bývá oplozena v průběhu prosince nebo ledna. Z početných rodinných tlup dosahujících desítek kusů by měly být vždy uloveny sociálně níže postavené bachyně, zatímco vedoucí bachyně by měly být ponechány v populaci a chráněny. Hrají totiž důležitou roli v pospolitosti rodinných tlup a udržování důležitých zvyků.

Graf 3: Vývoj úlovku černé zvěře v České republice v letech 1993–2023. Zdroj: MZe

Závěr z prezentovaných dat

V posledních měsících je v souvislosti s diskusí o redukci početnosti populace divočáků kvůli zabránění šíření afrického moru prasat ve zvýšené míře prezentován názor, že za populační růst černé zvěře může především nesprávná sociální a věková struktura a že celý problém vyřešíme tím, že přestaneme lovit dospělou zvěř – bachyně a kňoury. To je ovšem zásadní omyl, pramenící z neznalosti vědecky podložených poznatků z biologie prasete divokého. Z prezentovaných dat je zřejmé, že jde o dlouhodobě šířenou nepravdu a současně o nebezpečný blud, který může celou situaci ještě eskalovat! Ano, sociální struktura prasete divokého, ale i ostatních druhů spárkaté zvěře, rozhodně není v ideálním stavu a její zlepšení by zcela jistě bylo ve prospěch druhu a vzájemných vazeb. K redukci početnosti to ale jednoznačně nepovede! Nedělejme proto z ochrany dospělých bachyní zaklínadlo, které celou situaci vyřeší. Zodpovědný management populací by měl být vždy založen na znalostech biologie daného druhu. Začněme lov bachyní systematicky plánovat a také realizovat jako součást správného mysliveckého managementu. Lov dospělých samic je přece prvkem hospodaření s ostatními druhy spárkaté zvěře, bez něhož není možné dosaáhnout redukce jejich populací. Vědecky podložená fakta popisující zákonitosti reprodukce černé zvěře koneckonců nezavdávají ani jediný důvod k tomu myslet si, proč by to tak nemělo fungovat také u divočáků.

Příspěvek vznikl za podpory projektu TACR TQ03000038.
Citovaná literatura je k dispozici u autorů článku.

Autoři:
Ing. Jan Cukor, Ph.D., Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti a Česká zemědělská univerzita v Praze
Ing. Miloš Ježek, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze