Proč jsou dnešní česká divoká prasata převážně německého původu (Euro)

Vítězné tažení divočáků
Tolikéž ani svině; nebo ač má rozdělené kopyto, tak že se rozdvojuje, ale nepřežívá, nečistá bude vám. (Leviticus 11:7, v překladu Bible kralické.) Hospodin mohl vykládat Mojžíšovi a Áronovi, co chtěl, cestou do Čech jeho tabu zakazující konzumaci masa divokých prasat zcela vyšumělo.
Ovšem není to tak, že by divočák se zelím nebo se šípkovou byl pro každého. Ani nápad.
Divoké prase (Sus scrofa) k dějinám území dnešního Česka neodmyslitelně patří, severním pohraničním pohořím prý Keltové říkali Sudéta čili Les kanců, alespoň tak se to zaznamenalo na mapách Klaudia Ptolemaia ve druhém století našeho letopočtu. V Kosmově kronice se lze zase dočíst, že prasata rád lovil a ještě raději konzumoval jejich pečínku přemyslovský kníže Oldřich, když už ponecháme stranou legendárního přemožitele kanců Bivoje.

Do obor
Čeští velmoži nebyli ve své lovecké vášni ani zdaleka osamoceni - divočáci byli vysoce ceněnou zvěří, jejíž lov byl přísně střeženou výsadou. Například za Viléma Dobyvatele bylo v Anglii upytlačení divočáka trestáno oslepením, přesto bylo prase divoké vyhubeno zřejmě již ve 13. století. S rostoucí lidskou populací se totiž divoká prasata, jinak neuvěřitelně úspěšný živočišný druh, stala nežádoucí konkurencí, působící velké škody na zemědělských kulturách. Tím větší, čím víc ubývalo jejich přirozených predátorů, v Evropě především vlků, v Asii levhartů a tygrů.
Císařovna Marie Terezie přenesla v roce 1766 náklady na škody způsobené volně žijící zvěří na polních plodinách na vlastníky loveckého práva, jenže vymáhání náhrad bylo už tehdy problémem. Takže její syn Josef II. se rozhodl řešit situaci radikálně. Ve svém loveckém zákoně (patentu) z roku 1786 chov divokých prasat ve volnosti zakázal a povolen byl výhradně v "uzavřených a proti jakémukoli úniku dobře zajištěných oborách". Mimo oboru je směl zabít kdokoli.
Najdete málo nařízení, která by byla naplněna tak úspěšně - poslední volně žijící divočák v Čechách byl skolen v roce 1801 u Hluboké nad Vltavou a zástřely mimo obory byly ojedinělé. Třeba lovecké statistiky za rok 1935 uvádějí, že na území Čech, Moravy a Slezska z celkového počtu 442 kusů ulovené černé zvěře bylo pouze 23 kusů střeleno mimo obory.
Ať již se zelím, nebo se šípkovou, za první i druhé republiky, protektorátu a vlastně ještě dlouho po válce taková pečeně z divočáka byla mimořádnou vzácností.
Jestliže jeden z nejznámějších českých zoologů své doby a velký myslivec profesor Julius Komárek věštil, že "černá zvěř nemá v našich honitbách žádnou budoucnost", nemohl tušit, že jednou se v Česku bude ročně střílet nikoli dvě stě kusů divokých prasat, ale dvě stě tisíc.

Kdo za ty divé svině může
Za tenhle obrat může všechno možné, jenom ne tradiční legenda, že by divoká prasata před sebou hnal na západ ustupující wehrmacht a na něj tlačící Rudá armáda. Zvířata po válce utekla z obor nejen v Česku, ale i v Německu, kde mimochodem ve dvou areálech nikdy z volné přírody nevymizela.
Převážně germánskému původu dnešních českých kanců podle názoru zoologů nasvědčuje i skutečnost, že na německých územích pod sovětskou okupační správou (bývalá NDR) byli myslivci důsledně odzbrojeni, což černé zvěři spolu s kolektivizací velmi pomohlo. První početnější populace na našem území se usadily třeba v severním pohraničí. Například v Jizerských horách, kam zřejmě doputovala černá zvěř uprchlá z obory ve Zhořelci nedaleko našich hranic. Odborníci připouštějí i migraci divokých prasat ze Slovenska, kde v karpatském oblouku nebyla nikdy ve volné přírodě vyhubena. Poprvé od roku 1786 však divoká prasata nevykazovala do obor až poválečná myslivecká legislativa.
Od roku 1947 zahájilo prase divoké vítězné tažení nejen u nás, ale v celé Evropě; v Německu jich loni podle zdejšího Jagdverbandu střelili téměř 600 tisíc a nevypadá to, že by to populaci nějak vadilo.
Přitom genetické studie prokazují rozšiřování areálu z několika ohnisek. Kromě toho středoevropského zůstala divoká prasata na Iberském poloostrově, v Itálii (v jedné královské oboře u Říma) a na Balkáně.
Všude nastala expanze někdy v 50. letech minulého století, včetně například evropské části bývalého Sovětského svazu, ale zdaleka nejen tam.

V Římě i Černobylu
Když si dnes v nejrůznějších jazycích zadáte ve vyhledávači "divoké prase" v kombinaci se slovy "město" nebo "rezidenční oblasti" či "zemědělská monokultura", vyjde vám dlouhý seznam.
Problém představují nejen skuteční divočáci, ale i někdejší domácí prasata, která jsou po pár generacích od divočáků těžko k rozeznání a bez problémů se s nimi kříží. "Razorbacks", jak jim říkají ve Spojených státech, jsou pohromou zemědělců a jako invazivní druh velmi škodí původní přírodě.
Totéž platí pro Austrálii, kde je jich podle některých odhadů více než lidských obyvatel.
V katalánské Barceloně se motají divočáci mezi joggery v městském lesoparku, stejně tak v Singapuru. S blaženým chrochtáním svačí z pytlů s odpadky na předměstích Říma, Berlína, izraelské Haify. Prosperují v muslimském Alžírsku, stejně jako na plantážích cukrové třtiny v hinduistické Indii.
Máloco je odradí. Radioaktivita sem, radioaktivita tam, daří se jim zrovna tak v uzavřené zóně po jaderné havárii v ukrajinském Černobylu, jako v japonské Fukušimě.