Zvířátka, kam se podíváš (MF plus)

Život s mužem, jenž si osedlal jakéhokoli koníčka, vyžaduje od partnerky určitou vstřícnost. Ať už se jedná o modeláře, rybáře, nebo - jako v našem případě - o vášnivého nimroda. Zvlášť když tento koníček zabere hodně místa.

Nebudeme pátrat po tom, jak vášeň svého manžela snášela a jak se s ní vyrovnávala Žofie Marie Josefína Albína, rozená hraběnka Chotková z Chotkova a Vojnína. Pro ty, kteří historii ve škole obcházeli velikým obloukem, připomeneme, že se roku 1900 vdala za rakouského arcivévodu a předpokládaného následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, po jehož boku zemřela o čtrnáct let později v Sarajevu.
Arcivévoda František Ferdinand byl nadšeným nimrodem a měl vlastně velké štěstí, že k prezentaci svého koníčka měl poměrně dost prostoru na zámku Konopiště. Kamil Madera to má o poznání méně snadné. Pro umístění trofejí, které získal za desetiletí velice aktivní nimrodské kariéry, má jen část normálního rodinného domu.

Vítá nás i Diana
Lovecký lístek vlastní na čtyři desítky let. Za tu dobu už měl příležitost slovit zástupce fauny ze čtyř kontinentů - tedy spíše během posledních dvou desetiletí, kdy mohl za svým koníčkem cestovat. Na životě s trofejemi ze všech částí světa nevidí Kamil Madera nic mimořádného a prý u sebe ani všechny nemá. "Nevešel se mi sem pštros ani třeba dvě medvědí kůže. Něčím maželka vyzdobila chatu," vysvětluje, že mezi normálním domem a zámkem je opravdu rozdíl, kdybychom to snad nechápali. Řady srnčích trofejí, které nás vítají spolu s majitelem, ovšem ten zámek nedaleko Benešova tak trochu připomínají. Na krajních visí myslivecké klobouky, naproti nim pak dřevořezby s výjevy z lovu a bohyní Dianou. Laikům by se mohly srnčí trofeje zdát stejné, ale Kamil Madera hned ukazuje rozdíly a vypráví, čím jsou zajímavé. Opravdu, detaily parůžků a myslivecké termíny nás na chvíli zavádějí do světa, o němž jsme až doposud neměli tušení. Už poznáme, které jsou z českých luhů a hájů a které z Karpat či dokonce Asie. Co však je srnčí zvěř proti králi zvířat...

Lev za tři dny
Lví hlava i s kůží totiž zdobí Maderovu pracovnu. Právě kvůli ní odtud nuceně "odešel" medvěd, obě trofeje by se sem už nevešly. Jaký je příběh oné kočkovité šelmy? Byl to lev, kterého v Africe odchovali lidé. "Když byl vypuštěn do volné přírody, nedokázal žít jako každý ,správný' divoký lev," vypráví lovec. "Zaměřil se na domácí zvířata, lovil je a stal se nebezpečným i pro jejich pastevce. Přesun dál od lidských sídel nepomohl.
Bylo rozhodnuto jej odstřelit, protože žádná zoologická zahrada o něj neměla zájem." V tu chvíli se rozjel dobře zaběhnutý mechanismus organizace Safari Club International, která sdružuje lovce a stará se nejen o ně a jejich vzdělávání, ale i o volně žijící zvěř. Pochopitelně - bez patřičné ochrany fauny by zanedlouho přestali existovat i lovci. Kamil Madera je jejím členem a registroval se jako zájemce o podobný zážitek; vždyť kolik lidí se takovou trofejí může pochlubit? Stačilo pár telefonátů a během čtyřiadvaceti hodin stál český lovec v africkém buši. Domorodí průvodci, bez nichž se samozřejmě podobný lov nemůže a podle předpisů ani nesmí obejít, znali své řemeslo dobře. Během dvaasedmdesáti hodin byl Kamil Madera zase doma a za ním cestovala i trofej.

Trofeje jako zlato
S kůží lva sousedí divoká kočka se stejným, možná ještě hrozivějším výrazem ve vypreparované masce. Ovšem nejen kočkovité šelmy zasluhují naši pozornost.
Na pracovním stole jsou připraveny další trofeje k evidování. Na všechno shlíží mohutná hlava kance. "S ním by si asi ani Bivoj neporadil, toho bych se asi obával," říká jeho přemožitel a dodává, že divočák měl něco okolo dvě stě padesáti kil. Ani jeleni, jejichž trofeje zdobí stěnu druhou, nebyli žádní drobečkové. Pod nimi muflon, o kus dál liška, lasice či co, pasovací lístky... Kamil Madera ukazuje: "Tohle a tohle všechno jsou zlaté trofeje." Jako všichni, i myslivci se rádi pochlubí tím, co dokázali. Aby jejich řeč nebyla postavena jen na gestech rozpřažených rukou a slovech, že "minulý rok jsem slovil divočáka s tááákovouhle hlavou a tááákovými klektáky a páráky", existuje poměrně přesné hodnocení trofejí, založené na bodovacích tabulkách CIC Mezinárodní rady pro lov a ochranu zvěře. Body v určité výši pak znamenají pomyslné stříbro nebo dokonce zlato. Uchovat je v takové podobě ale také něco stojí - hlava s hrudí jelena okolo patnácti tisíc, spíše víc, hlava slona by byla tak za sto tisíc. Jak se ale žije s takovou spoustou zvířátek? "Manželka věděla, koho si bere. Trofeje jsou na chodbě, v mé pracovně. V obýváku není nic. Jen v ložnici," popisuje Kamil Madera. "Tam je nad postelí divoký krocan," popisuje náruživý lovec a dodává příběh o ptácích a honech na ně.

 

• Předchozí
• Následující