Františkovy celoroční zelené Vánoce (Haló magazín)

Lovy beze zbraní
Narodil se v polovině října čtyřiatřicátého roku v Zálší na Orlickoústecku. V čase, kdy se začala strmě šplhat do výšky kamenná hráz Pastvinské přehrady blízko Nekoře, aby dala vzniknout jezeru, v jehož bezprostřední blízkosti dnes František žije a pracuje spolu s manželkou Mílou v rodinném penzionu Orlíček. Od času dětství a jinošství proteklo přehradním přepadem hodně vody, stejně jako se Františkovy životní osudy ubíraly různými cestami. Jedna však zůstala pořád stejná, ohraničená vůní pryskyřice a jehličí, mlčením horských palouků, útulností loveckých chat, zurčením bystřin a zrcadlením studánek. Po ní kráčel k tomu, aby se stal renomovanou osobností někdejších populárních Lovů beze zbraní, později autorem drobných mysliveckých próz a konečně skvělým tvůrcem filmových příběhů.
Na Lovy beze zbraní vzpomíná rád. "Poněkud náhodně jsem se setkal s ostravským spisovatelem a scenáristou Jaroslavem Müllerem. Azyl k našemu seznámení poskytla lovecká chata Johaneska pod vrcholem Keprníku v Jeseníkách. Vyprávěli jsme si u krbu a pak mi někdy kolem Vánoc přišel z Ostravy dopis s pozvánkou do televize. Nemohl jsem uvěřit, že bych zrovna já měl v televizi vyprávět své příhody, ale bylo to tak. Ani jsem se nenadál, a už jsem seděl ve studiu. Když se rozsvítila kamera, měl jsem v hlavě takový zmatek, že jsem nevěděl, čím vlastně začít..." vzpomíná František Kolda.
Naštěstí všechno dobře dopadlo. Pořad měl dlouhodobě mimořádný divácký ohlas a František se stal pravidelným lovcem beze zbraně. Díky televizi poznával řadu krásných lidí, úžasných osobností, jako byli například spisovatel Jaromír Tomeček, fotograf Sláva Štochl, režisér František Mudra či výtvarník Mirko Hanák.

Psaná vyprávění
Vždy, když se František Kolda vracel z ostravského televizního studia, honily se mu hlavou různé myšlenky. Až ho jednou napadlo, že by svá vyprávění mohl hodit na papír. A tak při dalších jízdách rychlíkem či autem začal promýšlet své první povídky, které, jak dodnes říká, musí vždy "vydřít a vypotit". V sedmdesátých letech začal své prózy zveřejňovat, zejména v časopise Myslivost, ale i v dalších médiích. Některé z nich byly dokonce uvedeny na pódiu pražské Lyry Pragensis.
Lovy beze zbraní, žel, zmizely v propadlišti zapomnění, ke škodě nás všech, myslivců i nemyslivců. Františka Koldu však tato skutečnost natolik "rozvášnila", že se v jeho modrých očích objevily plamínky nových inspirací. Vjeho mysli hořely v posledních paprscích zapadajícího slunce zasněžené hory a bloudili hladoví jeleni s blýskajícím se vztyčeným parožím. Nové a nové příběhy hodlal autor plný fyzických sil i emotivního náboje, energie a mysliveckých zkušeností předkládat lidskému hemžení. "Přešla jara, léta, podzimy i zimy, přežil jsem i osobní a společenské revoluce, ale hory, lesy a zvěř pro mne napořád zůstaly nejbližšími přáteli. Samozřejmě včetně těch, kteří mají stejnou životní filozofii. Možná jsem několikrát ztratil iluze, ale ne víru. Proto jsem se vždy znovu a znovu pouštěl do nových projektů. Když mi po vyprávění časem určitým způsobem vyprchala rovněž potřeba psát, sáhl jsem po fotoaparátu a později filmové kameře," vyznává se František Kolda.
Koldovy prózy svědčí o niterném vztahu k divočině, o nefalšované lásce k říši zeleně. Jak kdysi napsal nedostižný Jaromír Tomeček, král vypravěčů a kníže české literatury o přírodě, jsme Františkovi Koldovi především vděčni za to, že "i přes všeobecnou mizérii ve sféře životního prostředí nás zavedl do půvabných zákoutí, v nichž naše srdce dokonale pookřálo a my se mohli připravit na další pouti všedními dny zítřků". To platí nejen o jeho povídkách, ale také knihách Tam, kde usíná slunce, Jůlinka se zlobí a Lovy beze zbraní.

Vášeň pro kameru
Když si František Kolda před dvěma lety přivezl z Mezinárodního filmového festivalu s tematikou myslivosti a přírody Hubertlov - Levice 2006 cenu za třetí místo v kategorii dokumentárních filmů, mnohé to překvapilo, neboť jej znali právě jen jako píšícího autora. Ovšem snímek Jezevčí vandrování aneb Setkání za úsvitu potvrdil, že František je i skvělým mistrem obrazu. Námět, scénář, kamera, střih, režie - to vše vzniká díky jeho mimořádné pracovitosti a umělecké invenci v jeho malém domácím studiu a podle mistrů filmového pásu bez nadsázky dosahuje profesionální úrovně.
Snad vůbec nejcennější na Františkově filmařské práci je skutečnost, že příběhy zvěře nenatáčí v různých zookoutcích, oborách či záchranných stanicích, ale v jejich přirozeném prostředí, ve volné přírodě! U většiny druhů zvěře to znamená strávit na pozorovatelnách neuvěřitelně dlouhé hodiny přetrpělivým čekáním, často se znovu a znovu vracet na stejné místo, mnohokrát bezúspěšně, než se konečně dostaví kýžený efekt. Františkovy záběry jelenů, srnčí zvěře, ale především rysů, medvědů, vlků, tetřevů či tetřívků proto snesou ta nejpřísnější umělecká i technická kritéria. Z dalších úspěšných filmů je možné vzpomenout snímky Tajemství jednoho revíru, Minuty z hor, Naši raci, Myslivecké zvyky, tradice a praxe v honitbě či Jeleni ve Flájské oboře.
Úspěch na slovenském mezinárodním filmovém festivalu, jehož je pravidelným a váženým účastníkem, však nebyl jediným, kterého se Františku Koldovi dostalo. Pravidelně se prezentuje například na celostátních výstavách Natura Viva v Lysé nad Labem a dalších kulturně společenských akcích, kde jsou jeho filmy středem nebývalého zájmu diváků. A protože se pomyslný kruh uzavírá, František se aktuálně vrátil i k televizní tvorbě. Tentokrát sice ne coby verbální vypravěč, ale vypravěč filmový. Jeho záběry zvěře a zeleného království jsou totiž nedílnou součástí nového televizního cyklu Tisíc let české myslivosti, který vysílá druhý program České televize.

Moji bratříčci
František Kolda je dlouholetým mysliveckým hospodářem, členem Klubu autorů Českomoravské myslivecké jednoty, ale také rybářem, včelařem a kynologem. S přibývajícím věkem jeho vyprávění neztrácí na půvabu, ba právě naopak. Vypravěčsky vyzrál k dokonalosti, vytříbenosti a epizody podané jeho tichým, příjemným hlasem zaujmou každou společnost. O sobě mluví vcelku nerad, tudíž to přenechává jiným. Krásně jej charakterizoval jeho přítel Jaroslav Müller v povídce Františkovi jeleni. "Stáli jsme před krmelcem a ty jsi v ruce držel pytlík. Obyčejný plátěný pytlík. A ten plátěný pytlík voněl. Čím voněl, Františku? Anýzem a skořicí, voněl badyánem. A ze všeho nejvíc voněl mou vůní nejmilejší - vanilkou. Nad námi na vysokém smrku krákala vrána. A jinak bylo ticho, vznešené a nádherné ticho mrazivého lesa, který se právě probudil. A do toho ses ozval, Františku. Tvůj tichý hlas: Pro jeleny, jsou to moji bratříčci. A tvé zkřehlé prsty rozvázaly pytlík a do dlaní jsi mi vsypal vánoční cukroví. A pak jsme si už neřekli nic. Stáli jsme tu sami dva, cukrové hvězdičky v dlani a náhle jsme se poprvé jeden na druhého usmáli. Vzal jsem cukroví a vsypal ho do krmelce. A potom jsme odešli pro seno do nedalekého seníku. Vrátili jsme se s plnými náručemi. Ale vanilkové hvězdičky jsme už v krmelci nenašli. Spolu s rohlíčky, usměvavými měsíčky i paňáci, které před týdnem tak pečlivě tvarovaly tvoje prsty. Jen za kmenem stromu jsem zahlédl veliké jelení oko..."
Stejně jako autor předchozí citace, ani já jsem ty Františkovy jeleny ve skutečnosti nikdy nespatřil, jen když jsem v jeho přítomnosti, tak tuším, že se na nás odkudsi dívají a naslouchají našemu vyprávění. Myslím, že je tomu tak i nyní, když píši toto vánoční vyznání vzácnému člověku a umělci Františkovi Koldovi. Ti halasní jelení trubadúři se vztyčeným parožím, lesknoucím se ve slunci, stojí poblíž a přes rameno mi nehnutě hledí do klávesnice počítače.

Orlíček
Už v úvodu jsem předeslal, že život Františka Koldy je po dlouhá léta spojen s okolím Pastvinské přehrady a krajem pod Králickým Sněžníkem. V penzionu Orlíček se scházejí nejen turisté, rekreanti či žadatelé o rybářskou povolenku, ale pochopitelně i Františkovi četní myslivečtí přátelé, spisovatelé, filmaři, fotografové. K dobré náladě vždy přispěje hostitelem vlastnoručně připravená a neskutečně dobrá dršťková polévka, okořeněná špetkou myslivecké latiny. Až ke dveřím restaurace či chatiček chodí mufloni a daňci z Františkovy obůrky a záchranné stanice, neboť mu sem tu a tam lidé přinesou zraněné či opuštěné srnče nebo muflonče. Zvířata jsou na lidi zvyklá, žerou z ruky, a tak se zde líbí především dětem. "Každý rok kolem Vánoc si uvědomuji neúprosný koloběh života, od zrození ke stárnutí a smrti, který se dotýká všech živých tvorů, včetně člověka. Nikdo mu nemůže utéct a je v něm milosrdná spravedlnost. V dětech, které sem chodí za zvířaty, je budoucnost a je na nás, abychom jim trpělivě a s láskou vysvětlovali zákonitosti přírody, vštěpovali jim úctu k živé i neživé přírodě. Pokud k tomu vedle laskavého slova přidáme i kousíček uměleckého nadhledu, věřím, že se o budoucnost naší myslivosti nemusíme bát," řekl v závěru mého pobytu na Orlíčku můj vzácný přítel a hostitel, spisovatel a filmař František Kolda.
A mimochodem - on má Vánoce prakticky každý den v roce, neboť sobě, svým blízkým, lidem známým i neznámým, naděluje celý svůj plodný život opravdu vrchovatě...