Zvěř mrzne a hladoví. Musejí pomoci myslivci (Vyškovský deník)

Habrovany
Zatímco leckdo si o víkendu rád přispí, habrovanští myslivci byli tuto sobotu už dlouho před osmou hodinou na nohou. Ačkoliv rtuť teploměru ukazovala pěkných pár stupňů pod nulou, opouštějí teplo domova a spěchají do mrazivého rána. Čeká je totiž hodně práce. Naložit seno, kukuřici a sůl na přívěs traktoru a rozvézt všechno po celé honitbě velké přes osm set hektarů. Zvěř už na pomoc člověka netrpělivě čeká.

Reportáž

Když přijíždím před bránu zemědělského družstva v Habrovanech, myslivci už mě vyhlížejí. Všechno je nachystané, čeká se jen na mě. Rychle si obuju teplé boty a škrábu se obtěžkaný fotoaparátem, kamerou a diktafonem po stupíncích do kabiny traktoru. Řeč se hned stočí na zvěř a aktuální počasí. "Srnčí i drobná zvěř už má v téhle době prakticky spotřebované svoje tukové zásoby a do toho ještě přišlo tohle počasí. Kvůli zmrzlé vrstvě sněhu se nedostanou k potravě, proto musíme rozvážet seno a kukuřici do krmelců," objasňuje jednatel habrovanského mysliveckého sdružení Marian Luska.
Hospodář habrovanských nimrodů a starosta obce v jedné osobě Radoslav Dvořáček hned za habrovanským hřbitovem stáčí traktor do polí. Míříme k prvnímu krmelci. Jakoby na potvrzení Luskových slov tam vidíme dva bažanty s několika slepicemi z jejich harému, kteří tam už čekají na svoji porci šrotu. V přítomnosti lidí se ale samozřejmě krmit nechtějí. Takže zatím mizí svým typickým nemotorným letem v nejbližším remízu.
Svítí slunce, vzduch je průzračně čistý, mrazivý větřík štípe do tváří. Myslivci háží ke krmelci seno a šrot. Nechybí ani přídavek léčiv, která srnčí zvěři ulevují od tyranů, jako jsou střečci a další cizopasníci. Myslivci si je musejí koupit od veterinářů. Podle Lusky se to vyplatí. "Hlavní je, aby se domluvilo co nejvíc sdružení, aby mělo opatření maximální dosah. Srnčí zvěř totiž dost migruje z honitby do honitby," vysvětluje. Pokračujeme dál. Ve sněhu jsou všude kolem stopy zajíců i srnčí zvěře. A tito další strávníci se taky brzy dají vidět, když je traktor vezoucí myslivce i zásoby vyplaší z jejich úkrytů. "Vyhledávají remízy a různá údolí či zákoutí, kde tolik nefouká. Srnčí si odhrabe sníh až na trávu a pak do tohoto pelechu zalehne. Tak přečkává nepříznivé období," vysvětluje hospodář sdružení a starosta Habrovan v jedné osobě Radoslav Dvořáček. Doupata vidíme třeba u biokoridoru mezi Habrovany a Komořany. Vůbec se nedivím, že si zajíc nebo srna zaleze přímo do remízu a choulí se k zemi. Alituju je. Fučí tu tak, že člověk během chvilky promrzne na kost.
Podle myslivců je současné počasí i doba pro zvěř kritická, proto je důležité, aby ji lidé zbytečně nerušili. Hlavně srnčí zvěř už nemá sil nazbyt a při zbytečném štvaní může snadno dostat zápal plic, na který umírá.
Na bílých polích je krásně vidět každého zajíce, kolem proběhne srna s loňským mladým. Muži v traktoru ožívají. Odhadují, jaké stavy zvěře mají v honitbě. Jde řeč o různých druzích lovné zvěře, škodné i třeba ptactvu. Nepřekvapí, že v honitbě znají každý strom a vědí i o posledním jezevci. Žasnu ale i nad jejich teoretickými zoologickými znalostmi.
Je na nich prostě přímo vidět, že svou zálibu milují. Bez toho ostatně ani nelze myslivost provozovat. Kdo si myslí, že je to jen o pěkné uniformě, flintě, střílení, bálech se zvěřinovými hody, ten je úplně vedle. "Ročně odpracujeme všichni dohromady tak šest set hodin. Rozvezeme tuny krmiva. Je to spíš kůň než koníček. Když to chce člověk dělat pořádně, kromě rodiny už na nic jiného moc času nezbývá. Musí to prostě bavit," usmívá se předseda sdružení Libor Korčián.
Výlet s lovci je zajímavý, v jednom mě ale zklamou. Že potěší úlovek pěkně vyvinutého srnce? Čekal jsem zprávy o kolosálních skolených kancích s kly skoro jako slon nebo jelenech rozměrů zubra. Marně. Co se dá dělat.
Místo historek vyprávěných mysliveckou latinou traktor zastavuje u dalšího krmelce, osádka se zase chápe pytlů s kukuřicí a vidlí na seno a dává zvěři další porci. Tak to jde pořád dokola. Než se myslivci dostanou zpátky domů do tepla, bude to ještě trvat tak tři čtyři hodiny. Nikomu to ale nevadí. Hřeje je dobrý pocit, že zase udělali něco užitečného.