Hájence dala jméno vraždící šelma (Vyškovský deník)

Myslivna Bílý vlk ve Ždánickém lese stojí do dnešních dní. Vážou se k ní pradávné a zajímavé pověsti

V minulém díle našeho seriálu jsme se dozvěděli víc o dějinách známé hájenky Zlatý jelen poblíž Mouřínova na Bučovicku. Ne moc daleko odtud, také ve Ždánickém lese, dodnes stojí další známá hájenka regionu, k níž se dokonce váže i několik pověstí. Dodnes se jí říká Bílý vlk, tento název kdysi mělo celé polesí na Slavkovsku.
Myslivna stojí na rozhraní katastrů Nížkovic a Heršpic při silnici ze Slavkova na Hodonín. V podstatě jsou to hájovny dvě. Oběma se říká Bílý vlk, ale ta větší se jmenovala Polesí Kobeřice a stojí na místě, kterému se říká Na Pinduli. Patřila do knížecího revíru Lichtenštejnů, jako kdysi Zlatý jelen. Samotná hájenka Bílý vlk naproti naopak patřila ke slavkovskému panství Kouniců. Do dnešní doby se moc nezměnila.
Je to velké přízemní stavení obdélníkového tvaru se sedlovou střechou a dvěma komíny. Bylo postaveno z cihlového zdiva, je částečně podsklepené, má klenuté sklepy. Vedle budovy stojí chlévy a hospodářské objekty a v zahradě u lesa velká stodola. Po roce 1961 budova přešla do majetku Vojenských lesů Plumlov. Jeho správa nechala budovy opravit. Dělníci vyměnili okna, střešní krytinu, omítky. U hlavních dveří postavili kvůli zateplení verandu. Ve dvoře myslivny je hluboká studna o průměru asi dvou metrů vyzděná lomovým kamenem. Před budovou stojí těsně u silnice staletá lípa označená jako památný strom.

Kde se vzal Bílý vlk
Jak už jsme si řekli, k budově se váže také pověst. Tu nám zachoval dlouholetý lesník a vášnivý myslivec ze Slavkova u Brna Zdeněk Novotný. Myslivec z knížecího lesa se jednou za tiché zimní noci vrátil pozdě domů do lesovny Na Pinduli. Když se chystal na lůžko, náhle se venku v protějším hraběcím lese zčistajasna strhla prudká bouře. Přistoupil k oknu a s překvapením sledoval, jak fičí vichr, hučí les, ohýbají se stromy a víří rozprášený sníh. Když se tak díval na to boží dopuštění, pozoroval, jak se ve tmě míhá mezi stromy něco bílého a na sněhu před lesem zase něco tmavého. Naráz tam vyšlehl plamen, zahřměla rána a všechno najednou ztichlo. Myslivce obešla hrůza. Přirazil okenici a honem zalehl do peřin.
Ráno přišli hajní pro rozkazy a myslivec se jim svěřil se svou noční příhodou. Všichni se šli podívat na protější stranu silnice. Leknutím div nezkameněli. Na udupaném sněhu tam spatřili mrtvého revírníka z Jalového dvora Holuba s prokousnutým hrdlem. Poblíž něho pod stromy ležel vlk s prostřeleným srdcem. Ale jaké to bylo zvíře! Celé bílé, jen na pravé zadní noze se černalo koňské kopyto. Památka na revírníka Holuba žije v pověsti a bílý vlk pak dal jméno hraběcí myslivně vystavěné u císařské silnice. Uvedený revírník žil před mnoha lety v myslivně u Jalového dvora poblíž Heršpic. Tam bylo jedno z hospodářství hrabat ze slavkovského zámku.
O revírníku Holubovi bylo známo, že je výborným střelcem. Prý proto, že znal různé myslivecké čáry, ba že byl snad ve spojení se samotným čertem.
Něco na něj prozradil jeho mlatec Šlajcha. Jednou v předvečer Filipojakubské noci mu prý Holub poručil, aby připravil vůz, vzal něco suchého dřeva a tlumok. Pojedou prý k Heršpicím, na místo zvané Na dvorcích. Hodinu před půlnocí musejí být na místě. Po cestě a po celou dobu, kdy budou pracovat, nesmějí promluvit ani slovo. "Nesmíš se bát ničeho, kdybys viděl, nevím co, jinak budeme oba nešťastní," přikázal Holub.

Zaprodal se peklu
Vyjeli za vlahého večera krajem lesa za svitu měsíce a hvězd. V tajemném šeru se zvolna brali k cíli. Když vyjeli na kopec, přihnalo se k nim stádo bílých volů a začali na ně dorážet. Oni ale zachovali úplný klid a jeli dál. Za chvíli je přepadlo stádo vztekle chrochtajících divokých vepřů. I teď oba muži ani nehnuli brvou a pokračovali v cestě až k plané hrušni. Šlajcha uvázal potah k sousednímu stromu a snesl z vozu tlumok a dřevo. Revírník vyndal kotlík se závěsným řetězem a poručil Šlajchovi, aby postavil ze dřeva hraničku a kotlík nad ni pověsil. Sám udělal kolem hrušně svěcenou křídou velký kruh a místo vykropil svěcenou vodou. Pak čekali, až v okolních dědinách odhutají jedenáctou hodinu. Sotva dozněly poslední táhlé zvuky, rozdělal Holub oheň, do kotlíku dal olovo a přichystal formičku na koule do pušky. Když se kov roztavil, začal odlévat koule. Nad hlavou jim přitom začaly létat nestvůry, Šlajcha trnul hrůzou. Než ponocní odbili půlnoc, byli s prací hotovi a mohli odjet domů.
Na podzim, v době říje, dostal Holub od vrchnosti rozkaz, aby zastřelil jelena a přivezl ho na slavkovský zámek. "Teď uvidíš, jakou moc mají koule, které jsme spolu ulili," řekl Šlajchovi. Nabil pušku, otevřel okno a bez míření vypálil ránu do lesa. Pak poručil Šlajchovi: "Jeď do lesa na první rozcestí, leží tam střelený jelen, přivez ho do myslivny!" Mlatec se jen nedůvěřivě usmál, ale vydal se na cestu. Nechtěl věřit vlastním očím, když dorazil k první křižovatce a našel tam statného paroháče s čerstvou ranou v hrudi. Od té doby se revírníka bál a po čase odešel ze služby. S Holubem se potom stala nápadná změna. Rozprodal majetek, vyhýbal se lidem a toulal se po lese jako očarovaný. Až do doby, než mubílý vlk prokousl hrdlo.

• Předchozí
• Následující