K ženské patří i flinta (Tina)

Žena, a myslivec? Pětadvacetiletá Míša Kubánková, jedna z nejmladších v mysliveckém sdružení Texal Radouň, si s kulovnicí rozumí. "Přesto občas slyším, že ženské patří do ruky vařečka, a ne fl inta," usmívá se. A pak trumfuje: "Já bych to zase mohla říct o spoustě chlapů, kteří jsou kuchaři." Míša si přitom na nic nehraje, jen přirozeně pokračuje v rodinné tradici. Myslivcem byl její dědeček i tatínek, který ji od tří let bral na posed a vedl ji k myslivosti. "Na honu mám kolikrát naloveno víc než chlapi. Ještě týden před porodem jsem seděla v lese a střílela na prase. Rodiče byli ze mě nešťastní," říká Míša, která zálibu v myslivosti plánuje i pro svou dcerku, taky Míšu. "Ale kdo ví, třeba bude dělat něco jiného," připouští útlá maminka, která je na soužití se zvířaty zvyklá od malička.
"Vždycky jsme měli doma nějaké opuštěné srnčí mládě - a teď taky - nebo divoké prase. Jedno z nich bylo úžasně hodné. Jmenovalo se Zuzana a vozilo nás na hřbetu, taťka je bral s sebou do hospody. Tam mu nalil do pekáče pivo, ono ho vypilo a lehlo si u kamen. Když chtělo domů, přišlo za tátou a rýplo do něj, a on se musel zvednout, " vzpomíná Míša, která sice bydlí s přítelem a dcerou ve Štětí, ale hodně času tráví u svých rodičů ve Stračí. "Žijí tu dva naši lovečtí pejsci - český fousek a malý münsterlandský ohař. Míšenka se tu vyřádí a ráno všechno obejde - psy, kočky, slepice, prasata. Kromě toho ji maminka pohlídá, když jdu do lesa."
Myslivost je koníčkem i pro jejího přítele. "Díky ní máme společné zájmy, ale i jinak si rozumíme a doplňujeme se. A tak jediná situace, kdy na mě trochu hudruje, je po návratu z lovu, když bývám líná vyčistit flintu. Na tohle je pedant."
Míša je vystudovaná zdravotní sestřička, momentálně na mateřské dovolené. "Dřív jsem pracovala v ústavu pro tělesně postižené ve Snědovicích, pak v mělnické nemocnici, ale nejvíc se mi líbilo na příjmové chirurgické ambulanci, protože nemám ráda sezení," říká spontánně. To potvrzuje i výčet aktivit, které provozuje či plánuje.
Záměry má Míša opravdu velkorysé: Chtěla by vystudovat vysokou školu, vrátit se do zaměstnání, postavit si s přítelem domek, nevynechat žádnou loveckou sezonu a také pokračovat v práci s dětmi, která ji baví. A jak se to všechno dá sladit s roční holčičkou? "Vedu myslivecký kroužek, a když nemám hlídání, beru ji v kočárku s sebou - aspoň si odmalička zvyká. Přes zimu chodíme do lesa krmit. Děti si vezmou na záda batohy s jablíčky či oříšky. Taky uklízíme les. Nasbíráme i několik tun odpadu, hlavně pneumatiky. Za odměnu jsem děti vzala do malé obůrky, kde mají daňky, prasata, kachny - byly šťastné, že je viděly na vlastní oči." Ale to není všechno, co pro děti dělá.
Kromě toho Míša zorganizovala i dětský a myslivecký den se soutěží. "Připravila jsem po lese trasu a nachystala dětem otázky. Na stanovištích na ně čekali myslivci od nás ze sdružení a za správnou odpověď jim dali razítko. Děti po vyhodnocení dostaly poháry a odměny a byly tak nadšené, že bych se s nimi chtěla zúčastnit soutěže Zlatá srnčí trofej," vypráví.
Míša a její nestandardní záliba budí mediální zájem, ale ona o to ani nestojí. "Spíš chci, aby se zviditelnila myslivost," říká. "My žijeme především v souladu s přírodou. Zabíjet zvěř není vražda, ale regulace, jinak by se přemnožila. Děláme pro ni první poslední, v zimě jí vozíme obilí, jablíčka, čistíme les. Střelit si můžeme jen na povolenku, za práci, za brigády. Přitom nesmíte střílet třeba na bachyňky, protože mají selátka. Nestřílí se v době hájení, srnčí od května do září, a ještě musíte poznat, jak je srnec starý - podle masky, krku a paroží," vysvětluje žena, která letos střílí šestým rokem.
"Jenže už to není, co bývalo. Mnoho honiteb je pronajatých a ti, co je spravují, dovolí lovcům za peníze vystřílet všechno. Zvířata se u nás v lese nažerou, pak přejdou na jejich území a oni je zastřelí. A nic s tím neuděláte," postěžuje si Míša. "Jen doufám, že s myslivostí nebude konec, že nebude jen pro bohaté. Bylo by to škoda."