Skřivani se z Brna vytrácejí (Brněnský deník)

Tak nám zabili dalšího ptáčka a to si ten chudák ani vrznout nestačil. Co se ptáčků týká, měli jsme doma kanárka Ferdu. Ferdik vrzal pořád, ale stejně to asi byla andulka, takže se to zamotává hned od začátku. Je to teda úplně jedno, protože o Ferdu nejde. Teď jde spíš o to vrznutí. Ať poslouchám jak poslouchám, nikde žádné "vrzy". Leda tak vrata od stodoly, kdyby tu ovšem nějaká byla. A taky že byla! Stodola mého strýčka. Stávala v místech naproti spalovně v Juliánově. Když ji strýček stavěl, počítal s tím, že jednoho dne dorazí tehdy rozestavěná Bělohorská ulice až ke stodole. Pak by stačilo stodolu upravit na dům a je vystaráno. Strýček mínil, doba měnila. Tam, kde rostly kedlubny a květák, vyrostly paneláky juliánovského sídliště. Hned za nimi se hluboko do země zařízla tramvajová trať do Líšně, no a stodola překážela. Není stodola, není vrzání.
Časy stodol v polích stojících jsou pryč, ze starých časů zůstaly Hromnice. No a jsme doma. Totiž jsme u toho vrznutí, které se ovšem netýká kanárků, ale výhradně skřivanů. Po staletí je všeobecně známo, že na Hromnice musí skřivan vrznout, i kdyby měl zmrznout. Nevrzne. Asi zmrzl. No jo, ale kdyby zmrzl, tak o ty mražené ptáky budeme přece někde zakopávat, to dá rozum. Ale ono nic. Není ani vrzání, ani zmrzání. Nemůže být, nejsou totiž skřivani. Nemám to úplně ze sebe. V novinách to psali. A noviny, jak známo, nikdy nelžou, a navíc to taky nemají ze sebe. Řekli jim to badatelé, vědci ornitologové.
Pamatuji doby, kdy nebyly třeba banány. Ale skřivanů a vrabců bylo tolik, že si jich ani nikdo nevšímal, dokud ho vrabčí křik nevytáhl po ránu z postele. No a najednou je vrabec rarita. Že by nějaká záhadná souvislost mezi banány, vrabci a skřivany? Nikdo přesně neví, čím to je. Nemají co žrát? Žere je snad někdo? Mě to teda žere, protože mám ptáky rád. Snažím se s tím něco dělat. V zimě je krmím, takzvaně sypu ptáčkům. Přiletí pár sýkorek, zvonek, kos, sojka. Vrabec nikde a skřivan nevrzne. V létě vlaštovku neuvidíš, špačků je jen tolik, aby mohli hrát tu hru s vinaři o jejich úrodu, zato lidí je jak much. V přeplněné tramvaji, co se plíží Brnem třeba z Pisárek do Řečkovic máme dojem, že se náš národ zbytečně přemnožuje, ale statistika říká, že jsme v tom nevinně. Stíhají to za nás jiní národové. Na jedné straně ubývá skřivanů, nosorožců, tygrů a velryb, na straně druhé přibývá lidí.

Ptáčků bylo dřív víc
Před čtyřiceti lety za každým keřem koroptev, bažant, zajíc, ale taky asi o dvě třetiny méně lidí. Že by to nějak souviselo? Příroda má svoje zákony, o většině z nich nemá člověk ani zdání. Napadá mě zákon o zachování hmoty? Nedostala kdysi Země do vínku nějakou celkovou neměnnou hmotnost se vším všudy i s živým nákladem včetně lidí a skřivanů? Podle toho zákona o zachování hmoty se zdá, že přece nemůže donekonečna přibývat lidská hmota a současně hmota skřivánčí. To by ta naše malá zemička snad ani neunesla. Kdo ví. Koňovi to nechám,má větší hlavu.
Zpět do ptačího světa. Začátkem ledna naprosto nepochopitelně táhly k severu divoké husy. Je už tradice, že nad Brnem začnou trochu zmatkovat. Krouží chvíli v kruhu, než znovu trefí směr. Prý hledají původní koryto řeky Svitavy a zaniklé jezero, které se údajně rozkládalo pod Stránskou skálou. Toho využil jeden houser a řekl si, že je na jarní tah přece jen moc brzy. Oddělil se od seřazeného šiku a přistál na naší zahradě. Asi proto, že viděl, jak sypu ptáčkům.
A že každý dobrý skutek musí být přece po zásluze potrestán, tak je teď s houserem kříž. Totiž já mám kříž. Lépe řečeno,mám housera ve svém kříži. Houser s exotickým jménem ischias. Střídavě hekám a skučím, krmím housera Ibalginem a s Hromnicemi čekám na to skřivánčí vrznutí. Přece není možné, aby ti vědátoři měli ve všem pravdu. Pevně věřím, že skřivánci nepřešli ve zpěvu na písně labutí.