Ještě existují místa, kde zvířata nevědí, že se mají bát (Právo)

Do 15. července se v ochozech Pantheonu pražského Národního muzea koná výstava fotografií Rostislava Stacha a Václava Šilhy Divočina v obrazech. Dva špičkoví fotografové zvířat nabízejí ke zhlédnutí záběry takřka z celého světa.

* Je fotografování zvířat náročná disciplína?
Stach: Podle mě je to ve focení ta nejsložitější oblast. Všechno jiné na fotografa počká, zvířata ale ne. V mnoha případech se k nim musíme složitě dostávat, různě se maskovat, schovávat se, dávat si pozor na vítr i na to, abychom je nevyplašili.
Šilha: Současně je to jedna z nejoblíbenějších disciplín, zvláště dnes, kdy je technika dostupná všem. Je jednodušší jít do přírody a fotit kachny než přemlouvat holku, aby se svlékla v ateliéru.

* Co všechno by měl autor snímků divokých zvířat vědět?
Stach: Měl by fotografované zvíře znát a vědět, jak se chová. Měl by také mít přehled o tom, kdy je nejlepší ho fotit, kde ho hledat, jak se k němu dostat a jak mu neublížit. Teprve pak se za ním může vypravit. To se týká hlavně Evropy.
Jinde ve světě je to trochu jiné, protože v národních parcích a na místech, kde tak často nepřijdou do styku s člověkem, zvířata ještě nevědí, že se ho mají bát. Tam je to jednodušší.

* Studovali jste zoologii?
Stach: Bylo by to nejlepší, ale já jsem ji cíleně nestudoval. O zvířata a přírodu jsem se zajímal odmalička, přečetl jsem o nich spoustu knížek a léta jsem pak pracoval v zoologické zahradě. V první fázi své fotografické dráhy jsem chodil do lesa a zvířata pozoroval. Teprve později jsem je začal fotit.
Šilha: Než jsem začal fotit, hrál jsem v bigbítové kapele a měl jsem stavební firmu. Ve stavebnictví mě to ale nebavilo, nebyla to moje parketa. Zhruba před deseti lety jsem se poprvé podíval do Afriky, která mě až nečekaně oslovila a kam jsem se chtěl jako fotograf znovu vracet. Postupem času jsme s manželkou založili cestovní kancelář, která se specializuje nejen na návštěvy černého kontinentu, ale i na fotografování v dalších předních světových přírodních lokalitách.
Z dnešního pohledu to byla neuvěřitelná drzost, ale vyšla. Od té doby trávím v Africe - a nejen tam - několik měsíců ročně a snažím se zájemcům o tzv. wildlife fotografii umožnit, aby si domů přivezli co nejlepší snímky.

* Jsou čeští fotografové zvířat konkurenceschopní?
Stach: Z vlastní zkušenosti vím, že jsou. Měl jsem už výstavy v Německu, vystavené fotky v Austrálii nebo v Hongkongu. Pozice českého fotografa je ale ztížená tím, že žije v Evropě, kde se ke zvěři dostává hůř než v Americe, Austrálii, Asii nebo v Africe. Zvířata v centrální Evropě se totiž bojí lidí a skrývají se před nimi.
Byl jsem na workshopu významného amerického fotografa Joea McDonalda a jeho ženy. Učili nás fotit americkou přírodu a ukazovali nám krásy národního parku. McDonald se svými snímky vyhrává prestižní světové soutěže. Když jsem ale viděl jeho styl fotografování, napadlo mě, že kdyby přijel k nám a měl vyfotit jelena, měl by s tím problém.

* Proč?
Stach: Protože v národních parcích se fotografové nemusejí před zvířaty schovávat. Když jsem byl na Aljašce, projížděli jsme autem nádhernou krajinou a uviděli kousek od cesty losa. Zastavili jsme, vylezli, vzali si stativy a šli jsme k němu. Obešli jsme ho potom tak, abychom v pozadí chystaného snímku měli nejvyšší horu Aljašky Mount McKinley, a udělali jsme skvělé fotky. To zvíře se během celého toho procesu ani nehnulo.
Šilha: Já jsem v zahraničí, snad kromě Slovenska, zatím nevystavoval, ale některé mé fotky koupily BBC Wildlife Magazine, National Geographic, Daily Telegraph, Daily News, The Guardian a další. Když někdy srovnávám snímky špičkových zahraničních fotografů s našimi, nevidím v nich rozdíl a kolikrát mám pocit, že ty naše jsou lepší. Problém našich fotografů ale je, že kolem sebe nemají tým lidí, který pro ně dělá přípravu. Přitom jsou tu fotografové, kteří se umístili na předních místech světových soutěží a je jen otázkou času, kdy se dostanou mezi nejlepší.

* Kde nejraději fotíte?
Šilha: Miluju subsaharskou Afriku. Některé její části jsou sice turisticky profláklé, ale k fotografování zvířat je pro mě nejlepší.
Myslím si, že v Africe už to docela dobře znám. V poslední době jsem si ale oblíbil i Jižní Georgii, což je ostrov blízko Antarktidy. Tam je to pro fotografa zvířat naprosto úžasné.
Stach: Já mám raději severní polokouli, Aljaška a Amerika umě vedou. Zvířata tam jsou dost podobná našim. Africe jsem se dlouho bránil, ale když jsem viděl první Vaškovu výstavu, řekl jsem si, že když se člověk umí dívat tak dobře jako on, je skvělá i ta Afrika. Později jsem si ji vyzkoušel, a musím říct, že je to nádherný zážitek.

* Na některých vašich snímcích je boj zvířat na život a na smrt. Ocitli jste se někdy v ohrožení života?
Šilha: Troufám si říct, že nejsme úplně hloupí, a proto jsme nikdy v takovém nebezpečí nebyli. Bylo jen pár okamžiků, kdy jsem se mu ocitl nepříjemně blízko. Fotil jsem například na Jižní Georgii zápas rypoušů sloních, což jsou zvířata, která jsou až pět metrů dlouhá, a když se vztyčí, jsou dva až tři metry vysoká. Fotografoval jsem je zblízka a teprve za chvíli jsem si uvědomil, že je tam nějaký divný stín. Když jsem se podíval mimo foťák, stáli přímo nade mnou. Stalo se to v zápalu focení, protože když člověk "cvaká", přestane přemýšlet o tom, co se děje kolem. Ve foťáku to vždycky vypadá jinak, tam se to vlastně pořádně nepozná.
Stach: Protože zvířata sleduju a studuju, myslím si, že poznám, kdy jsou pro mě nebezpečná. Jednou jsem na Aljašce fotil zblízka losa. Udělal jsem několik snímků, pak jsem otočil foťák a bral ho na výšku, abych vyplnil celý prostor snímku. Najednou jsem si všiml, že se mi už do hledáčku nevejde, a když jsem se na něj podíval, měl slechy dozadu, což je signál, že je připraven zaútočit, a blížil se ke mně. Dal jsem se na útěk. Naštěstí stačilo skočit do auta a zavřít se. Na auto zvířata nezaútočí.

* Vyfotili jste už svůj nejlepší snímek?
Stach: To určitě ne, ten teprve přijde. Kromě toho, že člověk musí být v pravý čas na správném místě, je to také otázka štěstí. Je také potřeba respektovat pravidla přírody a mít k ní pokoru.
Stach: Je to tak, ale zároveň jsem přesvědčen, že Vašek už jeden opravdu super snímek udělal. Mám na mysli hrocha, který překusuje krokodýla. Je to docela známý obrázek. Jinak ale souhlasím s tím, že ta nejlepší fotka je před námi - alespoň doufám.
Šilha: Kdybychom si mysleli, že jsme ji už udělali, mohli bychom focení zabalit.

* V Národním muzeu vystavujete své snímky vytištěné na malířském plátně. Proč?
Stach: Přemýšlel jsem o tom už dlouho. Měl jsem spoustu výstav, tahle v Národním muzeu je mimochodem má devětadevadesátá, a věděl jsem, že by bylo hezké vystavovat fotky vytištěné na plátně. Před čtyřmi lety jsem si takhle nechal udělat jednu malou a hrozně se mi líbila. Věděl jsem, že ve velkém by to bylo nádherné, ale výroba je velmi drahá. Když jsme viděli prostory pro výstavu v Národním muzeu, bylo nám jasné, že to na to plátno musíme udělat. Naštěstí jsme sehnali sponzory, kteří nám finančně hodně pomohli. Škoda že se mi nepodařilo předtím udělat ještě jednu výstavu a ta v Národním muzeu není stá.

* Kdy a kde ta stá bude?
Stach: Už probíhá. Skončí 31. března v Českém Krumlově v Ekocentru Šípek.