Velkoplošné zemědělství? (Zemědělec)

Eroze, kontaminace, ztráta biodiverzity, povodně a enormní sucha, neprostupná krajina a vylidňování venkova. To je cena, kterou platíme za přetrvávající velkoplošné zemědělství. Zemědělská půda byla vrácena jen papírově - dodnes 80 procent vlastníků nemá k majetku zapsanému na své jméno v katastru nemovitostí přístup. Tvrzení, že vlastníci nemají o svůj majetek zájem, je nesmysl; lesy, které měl pomalu každý chalupník, si převzali a až na výjimky se o ně vzorně starají.
Drobná polní zvěř včetně zvěře srnčí zmizela z krajiny zničené velkoprůmyslným zemědělským obhospodařováním už dávno. Zajíci, koroptve, křepelky a bažanti se stali z lovné zvěře, přinášející venkovu nemalé zisky, zvěří chráněnou, srnci jsou opět pouze lesní zvěří a ničí lesní porosty víc než tolik proklínaný kůrovec.
Několik zásadních problémů polních honiteb potažmo venkova, krajiny a člověka v ní ukázala konference, která se konala na Hodonínsku pod záštitou brněnské Mendelovy univerzity. Především potvrdila, že zvěř včetně drobné polní do krajiny patří, a to i jako indikátor její kvality. V této souvislosti je nezastupitelná úloha myslivce, který ze zákona musí zvěř - obnovitelné přírodní bohatství - chránit. Bohužel, není nikde uvedena sankce, co se stane, když zvěř z honitby zmizí - tedy není co chránit. Navíc myslivec, pokud není současně majitelem honitby, popřípadě honebního pozemku, na němž se má provést změna (vybudovat krmelec, napajedlo, remízek apod.), nezmůže v podstatě vůbec nic. Zákon sice po něm chce, aby se staral o políčka pro zvěř, vytvářel pro ni optimální podmínky, ale jak to má splnit, když nemá své pozemky nebo k nim nemá přístup? Zatímco u nás jsou obrovské lány zemědělských monokultur, v Německu je například dovolená maximální výměra honu (pozemku osetého jednou kulturou) 30 ha a ke stejnému omezení velikosti došli i naši odborníci přednášející na zmíněné konferenci. Ještě v 50. a 60. letech minulého století šlo převážně o takovéto hony (jedno JZD hospodařilo na katastru jedné obce) a lidé věděli, kde je půda písčitá, kde úrodná či podmáčená. V 70. a 80. letech se po sloučení několika katastrálních území v jeden zemědělský celek dvaceti či třicetihektarové lány začaly jevit jako nerentabilní. A v současnosti se jde dál. Hony se zvětšují, osévají se navíc pro tak obrovské plochy nevhodnou plodinou. Spotřebuje se víc chemikálií, těžké stroje dusají půdu čím dál víc, drahá a popravdě zbytečná, ne-li škodlivá meliorační zařízení se zanášejí, ničí se spodní prameny, voda zakopaná pod povrch si nachází nové cesty a zatápí sklepy a další objekty. K těmto problémům však vůbec nemuselo dojít, pokud by se plnila preambule zákona o půdě, v níž byla uzákoněna komplexní úprava půdy vracející pozemky nejen de iure, ale i de facto. Zatím bylo de facto vráceno jen 20 procent veškeré zemědělské půdy. Navíc místo někdejších polních cest a úvozů se postavily přímé zpevněné cesty bez zeleně a tak potřebných "pankejtů". Vznikly holé vodoteče místo potůčků, tůní a studánek obrostlých keři a stromy, které by zadržely deštěm splachovanou ornici. Vysoce plošně výkonné stroje mající záběr 12 a více metrů, jimiž se obdělá až 300 ha půdy za 24 hodin, nejsou pro třicetihektarové hony rentabilní. Jenže v těchto monokulturních lánech nelze ochraňovat zvěř, protože tam žádná není. Občas snad zvěř černá ničící úrodu. Od převzetí moci komunisty v roce 1948 se zvěř i krajina přizpůsobovaly velkokapacitnímu zemědělskému hospodaření. Drobná zvěř skoro vymřela. Jak dlouho vydrží v takto zdevastované krajině člověk, který není nic jiného než součást přírody? Zmíněná konference jednala v podstatě i o tom.
O autorovi: Věra Petrová, Sdružení vlastníků honebních pozemků v ČR