Historické plachtové hony (Zemědělec)

Jeleni byli až do poloviny 19. století považováni za královskou zvěř, jejíž lov byl vyhrazen knížatům, králům a šlechtě. Ve středověku byly nejoblíbenějším způsobem lovu jelenů jezdecká štvanice se psy a lov do tenat. V 16. století se v českých zemích objevily tzv. plachtové lovy. Urození lovci usazení v pohodlných pavilonech nebo vozech stříleli z palných zbraní na jeleny v malém prostoru ohraničeném stěnami z plachet. Uzavřený prostor umožňoval střelbu z nevýkonných ručnic s kolečkovým zámkem na krátkou vzdálenost.
Stejným způsobem byla lovena i černá zvěř.
Zlatá éra plachtových honů nastala v 18. století, v době výkonnějších zbraní s křesadlovým zámkem. Počet jelenů skolených během jediného takového plachtového lovu se tehdy počítal na desítky nebo stovky. Patrně nejznámější hon v podobném duchu u nás uspořádal roku 1721 hrabě Valdštejn pro císařovnu Alžbětu Kristinu v křivoklátských lesích. Císařovna během jediného dne střelila 138 kusů jelení zvěře včetně laní a kolouchů. Hon sledovalo velké množství diváků. Ti, kteří se nevešli na přistavěné vozy, seděli na větvích okolních stromů. Večerní hon na černou zvěř byl již pro únavu císařovny odvolán.
Přípravy velkolepého barokního plachtového honu zabraly i více než čtrnáct dní. Vedle stabilního loveckého personálu se lovu a jeho příprav v rámci robotních povinností účastnily i stovky honců z řad poddaných. Plachty byly na místo určení sváženy na speciálně upravených krytých vozech i z desítek kilometrů vzdálených zbrojnic. Vlastní plachty z režného plátna byly dlouhé několik desítek metrů, v extrémních případech až 150 metrů. Z plachet se stavěly asi 2 až 3,5 metru vysoké stěny. Plachty se připevňovaly na dřevěné kůly zvané sochy a po stranách se kotvily pomocí šňůr - "větrnic" a dřevěných kolíků. Existovala i uzavíradla z plachet, která bylo možné na čas shrnout do stran a otvory vypustit nepotřebnou zvěř, nebo padací plachty, které se vytahaly směrem nahoru. Zvěř se před honem soustředila v menších ohradách - "komorách", odkud byla posléze vypouštěna do velké arény z plachet, kde se odehrávala vlastní leč.
Zámek Ohrada, který je dnes pobočkou Národního zemědělského muzea se zaměřením na historii lesnictví, myslivosti a rybářství, sloužil v 18. století Schwarzenberkům jako zázemí pro lov. V ohradské zbrojnici bylo umístěno rozličné lovecké vybavení, především pak lovecké plachty a vozy na jejich převážení. Z původního vybavení se bohužel nic nedochovalo. Zato se v muzejním depozitáři nachází jediný známý soubor historických loveckých plachet u nás, který byl na Ohradu převezen z někdejší fürstenberské lovecké zbrojnice v Lánech.