Preparátor Vladimír Čech navrací mrtvým zvířatům živý vzhled (Plzeňský deník)

Muž z Klenčí pod Čerchovem, původní profesí zoolog, přesedlal před lety k preparátorství. Při práci může dobře zúročit své znalosti zvířat

Ačkoliv mu byla dána do vínku láska k přírodě a ke všemu živému, nyní se v převážné míře zabývá mrtvými živočichy.

Po studiích sice začínal Vladimír Čech jako zoolog a pracoval krátký čas v ZOO Dvůr Králové jako ošetřovatel, ale vrátil se brzy na Domažlicko a vedl ve stanici mladých přírodovědců v Horšovském Týně zookoutek. Jeho další profesní cestu tak trochu změnila manželka, jejíž otec se ještě před rokem 1989 zabýval v Klenčí činěním kůží a preparátorstvím.

„Musel jsem si nejprve udělat kurz v Kaře Trutnov a zpočátku jsem mu jen pomáhal. Když zanikl zookoutek, začal jsem se této profesi věnovat naplno,” vzpomíná.

Se sametovou revolucí a otevřením hranic začali do Klenčí jezdit také zákazníci z Německa. „Ti neměli zájem jen o vyčinění kůží, chtěli hlavně preparáty. Před zhruba 25 lety byli preparátoři hlavně v zoologickém oddělení Slezského zemského muzea Opava. V té době tam byl nejznámější preparátor Vilém Borůvka, který už měl ocenění ze zahraničí. Preparátorský kurz tehdy neexistoval, ale pan Borůvka se mne ujal. Nějaký čas jsem u něj bydlel, zaškoloval mne, ukázal mi pracovní postupy, prozradil i nějaké "fígle", prostě mi poradil co a jak. Něco jsem se naučil, něco ne, ale to člověku už daly praxe a čas,” říká preparátor Čech, který vlastní firmu, v níž zaměstnává další lidi.

Jeho profese ho v žádném případě nenechává usnout na vavřínech.
„Také preparátorství podléhá trendům. Objevují se nové postupy a způsoby preparace, jde to hodně dopředu. Musíte se učit a sledovat trendy ve světě, hlavně v Americe, která tomuto oboru dává směr. Dříve pro nás bývaly velkým přínosem preparátorské soutěže a výstavy – pokud jsme chtěli držet krok se světem, museli jsme si udělat čas a jet třeba do San Diega. Nyní už je situace jednodušší, protože existuje internet, kde seženete, co potřebujete,” říká preparátor.

Jaké byly jeho začátky, pamatuje si svého prvního vypreparovaného tvora?
„Vůbec ne. Zkoušel jsem v počátcích havrana, většina z nás začínala u ptáků, byť jsou podle mne nejtěžší. Raději se věnuji preparování savců,” prozrazuje Čech s tím, že dosud vypreparovali nepočítaně tuzemských i exotických živočichů, mezi nimiž nechyběli lední medvěd či žirafa.
„Dvě žirafy jsme dělali pro soukromou sbírku, která není malá, dvě – pijící a stojící. Pijící jsme zvládli převézt sami, ale na tu stojící se musel objednat kamion a převážela se naležato. Tenkrát ji vezl, myslím, Milan Vrba, stejně jako velblouda a další větší zvířata,” vzpomíná preparátor.

Co vůbec preparátor kromě své šikovnosti ke své práci potřebuje?
„Je nutné znát dobře anatomii zvířat, respektive znát zvířata, což není to, že poznáte lva od zebry a máte lásku ke zvířatům – to rozhodně nestačí. Musíte znát dobře jejich těla. Vědět, kde má zvíře orgány, jak vysoko má posazené nohy, kde mu končí kosti, jak stojí, či běží – prostě veškeré detaily, které pak potřebujete,” vysvětluje Čech.

Jak vůbec si má laik představit preparaci?
„Preparace se dělají dermoplastické, což je preparace těl, kdy se ze zvířete stáhne kůže, která se po speciálním ošetření dává na formu, na model těla. V dnešní době pomáhají preparátorům firmy, které prodávají modely, na něž se kůže natáhne. Tím vznikne preparát živočicha v chlupu nebo v peří, který přesně ukazuje, jak ve skutečnosti vypadá. Může to být pro preparátora snazší, pokud seženete model na velikost zvířete, jež máte. U nás v Evropě jsou formy na většinu lovné zvěře – muflony, srnce a další. Pokud se ale dostanete například k preparaci tygra, tam už si musíte vytvořit laminátovou formu sami. Uděláte si ji tak, že si po stažení kůže tělo zvířete odlijete, vzniknou dva odlitky, které pak sešroubujete. Dovnitř se pak "pustí" dvousložkový polyuretan, který formu vyplní a vznikne model těla, na nějž se pak natáhne kůže,” popisuje s tím, že preparace ptáků je náročnější, neboť ke kůži s peřím se musí přistupovat opatrněji, a to i při konečné fázi, jíž je sešívání režnou nití.
„Pustili jsme se i do preparací osteologických, což jsou pouze kostry. Je pro nás snazší v tom, že nemusíme dávat pozor, abychom kůži při stahování nepoškodili. Kosti se musejí zbavit svaloviny a šlach podobně, jako to dělá řezník. Poslední fáze je vaření, kdy kosti vyvaříte, přičemž je důležité vařit postupně jednotlivé části těla, například každou končetinu, abyste se v tom pak vyznali. Dříve se kosti spojovaly při sestavování měděným drátkem, dnes už se používají speciální lepidla, a to průsvitná, případně se dobarví, aby splynula s kostmi,” vysvětluje Čech s tím, že oba druhy preparací se dělají klasické, tedy zvíře stojící, nebo naopak živočich v pohybu.

Existuje preparát, na nějž je obzvlášť pyšný?
„My jsme pyšní na všechno, máme samozřejmě radost, když se daří. Mluvím za kolektiv, neboť na procesu preparace se podílí více lidí,” vysvětluje Čech.
Oba druhy preparací dělají v Klenčí zejména pro instituce – muzea, školy a domy přírody.

Setkal jste se už s tím, že chtěl někdo zvěčnit domácího mazlíčka, který dožil?
„Nerad dělám domácí mazlíčky, ale dělali jsme hlavně pejsky, koček byla ve srovnání s nimi asi pětina. Preparovali jsme dogu a také "voříšky",” odpověděl.

Máte do budoucna nějaký cíl?
„Mám spoustu cílů, ale spíše se týkají zvířat, která bych si chtěl vyfotografovat. Preparaci jsem hodil na druhou kolej. Sice mne živí, ale mrzí mne, když zvíře uhyne a zpracovává se u nás. Raději bych je viděl běhat živé, ať už ve volné přírodě, či v zoologické zahradě,” říká na závěr Čech.