Žlutá, kam se podíváš (respekt.cz)

Lány řepky a dalších biopaliv ničí půdu i biodiverzitu
Řekne-li se v posledních týdnech v České republice řepka, pak se většině z nás vybaví spor o daňové úlevy na biopaliva, z nichž profituje Agrofert Andreje Babiše. Poněkud skryto ale zůstává, co se děje na polích, kde se řepka a ostatní biopaliva pěstují. I tam se totiž odehrává velmi nehezký příběh.

Nejvíc v Evropě
Plocha osetá řepkou stoupá v českých zemích již od šedesátých let. Jako biopalivo se ji pokoušeli využít už koncem socialismu, ale hlavní rozmach začal až po vstupu ČR do Evropské unie a přijetí závazku do roku 2020 nahradit deset procent spotřeby energie v dopravě obnovitelnými zdroji. Přestože EU neukládá žádný konkrétní způsob, jak toho dosáhnout, a třeba Rakousko se chystá splnit závazek rozvojem elektrických vlaků, které budou z nemalé části jezdit na alpskou vodní elektřinu, ČR založila svoji strategii zejména na pěstování řepky na domácích polích.
Velké české zemědělské společnosti totiž mají rády jistotu, kterou jim pěstování řepky skýtá, a své zájmy dokážou prosadit. Z Česka se tak stal největší pěstitel řepky v Unii - nepřehlédnutelné žluté lány tu pokrývají sedmnáct procent rozlohy orné půdy. Z toho se polovina spotřebuje na biopaliva. Připočteme-li také podíl ostatních plodin pěstovaných částečně k energetickým účelům (kukuřici, obilí, cukrovku), zjistíme, že tu biopaliva okupují více než čtvrtinu výměry polí.
Podpora biopaliv první generace je podporou té nejvíc devastující formy zemědělství.
Za pozornost stojí, že v první desítce největších evropských pěstitelů řepky je sedm postkomunistických zemí. Jsou to státy, kde byl zachován systém velkých zemědělských podniků. U nás jde obvykle o akciovky vzniklé z původních JZD či jiné, dnes i zahraniční velkopodnikatele. Jinak k problému přistoupilo například Švédsko, jež naprostou většinu biopaliv dováží, zejména etanol z Jižní Ameriky, kde se vyrábí z cukrové třtiny. Kvůli pěstování třtiny tam ovšem vzniká tlak na odlesňování tropických pralesů. Je to tedy rovněž velmi kontroverzní cesta, která sice nevede k devastaci vlastní země, ale přesouvá problém jinam.

Ta chemie
Řepka je plodina, jež vyprodukuje velké množství biomasy a na vytvoření olejnatých semen spotřebuje hodně energie. Proto potřebuje velké množství živin a také intenzivní hnojení, zejména dusíkem, draslíkem, fosforem a sírou. Nespotřebovaná hnojiva pak kontaminují půdu a podzemní vody lidskému zdraví nebezpečnými dusičnany. Ne že by se ostatní zemědělské plodiny nehnojily, ale spotřeba chemikálií je nižší než u řepky.
Ještě mnohem problematičtější je pak ochrana řepky proti hmyzím škůdcům a rostlinným plevelům, tedy použití insekticidů a herbicidů. Podle průzkumu mezi českými a moravskými zemědělci se řepka za dobu, kdy je na poli, průměrně "stříká" pětkrát až sedmkrát (někdy ale až desetkrát, tedy téměř každý týden). Ostatní plodiny, zpravidla obiloviny, se přitom ošetřují zhruba třikrát až čtyřikrát. Není tedy divu, že spotřeba agrochemikálií k ochraně rostlin od poloviny devadesátých let minulého století stoupá, a to zvyšujícím se tempem. Nemůže za to jen řepka, nepochybně k tomu ale výrazně přispěla - vždyť se plocha jí osetá za tu dobu prakticky zdvojnásobila.
Ačkoli výrobci dnešních postřiků označují své produkty za téměř neškodné, jsou mezi nimi velmi kontroverzní skupiny chemikálií. Například skupina neonikotinoidů - látek zabíjejících hmyz založených na podobnosti s nikotinem, který má pesticidní účinky. Neonikotinoidy spolu s "koktejlem" dalších insekticidů a herbicidů mohou podle výsledků laboratorních studií způsobovat takzvaný syndrom zhroucení včelstev. Ten se projevuje ztrátou orientace včel, jež prostě netrefí zpátky do úlu, zabloudí a zahynou, stejně jako posléze celé včelstvo. Postiženy ovšem nejsou pouze včely, ale také čmeláci, motýli a další skupiny "méně zajímavého", často však důležitého hmyzu. Proto Evropská komise používání neonikotinoidů pozastavila, prozatím na dva roky. Zmizí-li včely, čmeláci a další opylovači, hrozí, že nevypěstujeme dost potravin a zavládne hlad.
Další velmi kontroverzní látkou je hojně užívaný totální herbicid glyfosát, známý pod obchodním názvem Roundup. "Totální" se mu říká proto, že zabíjí všechny rostliny. Je podezřelý, že má celou řadu vedlejších účinků, od vzniku autismu u dětí až po blokování účinků antibiotik. Užívá se k vyhubení nežádoucích rostlin před setím, ale také se s ním například zcela zbytečně na podzim hubí rostliny, které vyrostly na polích z vypadaných semen po sklizni. Místo orby chemie - je to sice levnější, ale pro zbytky přírody zničující.
Pěstování biopaliv na polích má ještě jednu nepříjemnou vlastnost - protože je lidé nekonzumují, nepanují takové obavy, že to s užíváním toxických chemikálií přeženeme jako u potravinářských plodin. Přestože většina moderních agrochemikálií se po použití poměrně rychle rozloží nebo jejich zbytky nejsou oficiálně považovány za nebezpečné lidskému zdraví, jsou to stále jedy. Ocitnou-li se na poli, zabíjejí živé organismy včetně třeba zajíců a koroptví, jež z polí rychle mizejí. Neexistuje zkrátka zcela neškodný herbicid či insekticid; míra ohrožení lidského zdraví a druhové rozmanitosti rostlin a zvířat je často nepřípustně bagatelizována.

Na velikosti záleží
Českým, či spíše postkomunistickým specifikem jsou obrovské rozlohy půdních bloků, na kterých se pěstuje jedna plodina. Průměrný lán má dnes v ČR dvacet hektarů, horské oblasti nevyjímaje. Průměrné pole v nížinách je pak mnohem větší, často více než sto hektarů. Tyto obrovské rozlohy všechny popsané problémy násobí. Na menším poli, které by sousedilo například s loukou, lesem nebo zahradami, by včela možná měla šanci překonat vliv chemikálií a vrátit se do úlu, v nekonečném moři řepky je ale doslova ztracená.
Velikost polí přináší i jiné nepředvídatelné efekty. Expanze divokých prasat, působících velké škody na úrodě, v lesích i na zahradách, je způsobena právě pěstováním monokultur na velkých lánech, kam se myslivci prostě nedostanou. Zvlášť kombinace řepka-kukuřice poskytuje divokým prasatům dokonalý životní servis: řepka intenzivně roste od dubna do červencové sklizně, v červenci se divočáci jen přesunou do blízké kukuřice. Jejich stavy tak budou dále narůstat a způsobené škody také. To však dnešním velkoryse dotovaným velkozemědělcům evidentně moc nevadí.

Máme to zapotřebí?
Nežijeme v nedostatku, dnešek se naopak vyznačuje velkou nadprodukcí potravinářských plodin v bohatých částech světa. Česko, ačkoli se to možná mnohým nezdá, leží v té vůbec nejbohatší. A právě nadbytek potravinářských plodin byl jedním z důvodů podpory biopaliv první generace, tedy těch, která nyní vidíme na polích. Jejich pěstování představovalo alternativu k útlumu produkčního zemědělství ve formě, na niž jsme si v posledních stoletích zvykli.
Je však sporné, zda pěstování energetických plodin plní původně deklarovaný cíl - tedy snížení emisí skleníkových plynů. Jisti si naopak můžeme být tím, že podpora biopaliv první generace je zároveň podporou extrémně intenzivní a dlouhodobě devastující formy zemědělství, jež poškozuje agrární krajinu a její úrodnost. Nejde pouze o erozi půdy jako nejviditelnější a snadno pochopitelný jev, ale o mnohem subtilnější změny, třeba úbytek organického uhlíku v půdě, který pomáhá zadržovat vodu, živiny a udržovat strukturu půdy.
Trpí i půdní živočichové od krtků přes žížaly až po neviditelné mikroorganismy - ti všichni také zajišťují kvalitu a úrodnost půd. Naše obrovská pole bez remízků, polních cest či lesíků a stromořadí jsou extrémně nepřátelská ke zbytkům druhové rozmanitosti. Česko je smutným rekordmanem v poklesu počtu druhů denních motýlů, polního ptactva a planě rostoucích rostlin. Naše krajina pustne a představa, že tím přicházíme jen o jakousi nepotřebnou nadstavbu, je mylná. Ponížení zemědělské krajiny na pouhý krátkodobě fungující výrobní prostředek se může i v relativně krátké době vymstít, dnešní nadbytek mohou rychle vystřídat těžké časy. Pěstování řepky (ale i jiných plodin, například kukuřice pro bioplynové stanice) je typickým příkladem způsobu uvažování, který vede do slepé uličky. Máme toto nynější technologicko-dotační šílenství zapotřebí?
Bezesporu ne, prosadit alternativu je však těžké. Zemědělci dělají to, co je výhodné a přináší zisky, jenže ty dnes určuje především systém podpor a dotací.
V Česku se kvůli tomu dramaticky snížil chov skotu, současné stavy jsou zhruba pětinové ve srovnání s přelomem osmdesátých a devadesátých let minulého století. Týká se to především krav chovaných pro mléko. Pěstuje se proto také méně vojtěšky a jetele. Přitom právě tyto víceleté, hluboko kořenící pícniny mají velký význam pro ochranu půdy a biodiverzity. Jejich květy jsou zdrojem nektaru pro hmyz, zásobují půdu dusíkem i bez syntetických hnojiv a brání erozi. Není potřeba je ošetřovat proti škůdcům a plevelům jako řepku, kukuřici nebo obilí. Bohužel jsou dnes zcela "netržní", všemocné dotace se jich netýkají. Malou naději skýtá takzvaný greening neboli ozelenění, které je od roku 2015 povinné pro ty zemědělce, kteří chtějí plné dotace pobírat. A pícniny na sedmi procentech plochy farmy jsou jednou z možností, jak tuto povinnost splnit. Je to velmi málo, ale aspoň něco.
Pokud bychom chtěli víc, pak by bylo nutné ukončit podporu biopaliv první generace, dotace by se měly přesunout ke generaci druhé. Surovinou pro biopaliva druhé generace jsou třeba zbytky rostlin, sláma, hnůj, odpady z dřevovýroby, dřevěné štěpky a podobně, často v podstatě nepotřebný odpad. Jeho chemická přeměna na kapalná či plynná paliva by měla být energeticky výhodnější než využití první generace, zatím je však většinou ve fázi zkoušek technologií.
Větší podpoře by se měla těšit také živočišná výroba. Pokles ploch řepky aspoň na polovinu a její náhrada pícninami, téměř zmizelými bramborami a větším zastoupením luk v úrodných nížinách by spolu se zmenšením velikosti obrovských lánů znamenaly první krok k nápravě. Kdo by ale takovou změnu inicioval? Měl by to být stát, ten je však bohužel právě tím, kdo je za dnešní tristní stav plně zodpovědný.
Autor: doc. RNDr. Jabkub Hruška, CSc. Autor je přírodovědec a předseda petičního výboru Za obnovu zemědělské krajiny.