Myslivci a ochránci přírody (Olomoucký deník)

Že naše narušená příroda potřebuje pomoc nás všech, jsme si v předchozích zápisnících objasnili několikrát a myslím, že celkem dostatečně. Že ta pomoc musí být rychlá a co možná nejvíce komplexní, je určitě také zřejmé. Na počátku celé nápravy nepravostí na přírodě napáchaných musí být změna v myšlení nás všech. Náprava, která povede ke změně či změnám v chování lidí a k chápání přírody jako celku ve všech souvislostech. V souvislostech, které jsme podle mě už docela dostatečně poznali. Průšvih spočívá ale především v tom, že naše poznání zatím neproniklo dostatečně daleko za hranici poznání teoretického. Kdysi dávno se ve školních lavicích tvrdilo, že člověk poznává a přetváří přírodu podle svých potřeb. To poznání bylo ale hodně klopotné a z dnešního pohledu navíc trvalo nepřiměřeně dlouho. Ještě horší je ono přetváření a hlavně potřeby člověka, v jehož zájmu se cosi přetváří. Přece jenom je dost rozdíl, když člověk, jiné možnosti nemaje, vykácí či vypálí kus lesa, aby na jeho místě založil pole a z obilí na něm vyrostlém si upekl placku ke kusu pečeného mamuta. Dnešní potřeby člověka jsou přece jenom jiné. Mamuti vyhynuli a ke kusu vepřového si můžeme vyrobit z mouky z našich polí tolik knedlíků, kolik si jen budeme přát. A ještě hodně zbude. Dokonce tolik, že zrním či slámou můžeme topit v kamnech. A na celém problému je nejhorší skutečnost, že to topení obilím není teoretická úvaha, ale v řadě případů bohužel už i realita.

Mizejí remízky, aleje i potůčky
Našim "potřebám" podlehlo v přírodě kdeco. Remízky, meze, mokřady i rákosiny, volně rostoucí zeleň, aleje třešní podél cest i potůčky na odvod jarních vod. Studánky v polích stejně jako vodní režim vzaly za své při oněch hromadně prováděných rekultivacích, o jejichž smysluplnosti v řadě případů pochyboval už sám projektant u kreslení plánů. Máme zničenou nebo v lepším případě silně narušenou půdní strukturu s velkými splachy, skladba rostlin, nejenom těch kulturních, ale i polních plevelů, je závislá na použitých chemických preparátech alias rostlinných jedech, které používáme.
Ale to už všichni známe a bohužel všichni navíc moc dobře víme, že uplynulo mnoho času, kdy jsme mohli ledacos napravit a ve kterém k nápravě nedošlo. Na konci minulého tisíciletí se jakási cesta začala rýsovat. Jmenovalo se to Komplexní pozemkové úpravy. Jmenuje se to sice stejně i dnes, ale celý velkorysý záměr bohužel skomírá na finanční úbytě. Asi stejně jako dnes mnohé dobré záměry další a jiné.

Teorie nestačí
Myslivci, když už mají svůj chlíveček v názvu tohoto zápisníku, tak jimi tedy začínám, mají ochranu přírody, potažmo životního prostředí zvěře, uloženou přímo zákonem o myslivosti. Troufám si říci, že počty jimi vysázených stromků, keřů, remízků, sklízených travních ploch i ochrana zvěře mluví silným hlasem. I když v minulosti byl jejich hlas silnější a množství jimi odvedené práce větší. Nejsou to ale jenom oni. Máme totiž v Česku i organizaci mající ochranu přírody přímo v názvu. Český svaz ochránců přírody.
Nerad bych jim křivdil, ale jejich činnost já osobně znám především z televize a dalších sdělovacích prostředků jako jakési teoretické ochraňování všeho, co s přírodou jakkoliv souvisí. Zase nerad, ale musím konstatovat, že na jednoho myslivce v televizi lze vidět ochránců přírody několik (a to ještě ten myslivec v televizi stojí spíš jako obžalovaný).
Ještě víc je vidět zástupce ochranářských organizací jiného typu. Třeba záchranných stanic (ne že by jich nebylo zapotřebí) nebo jiných skupin, málem militantních (jako Svoboda zvířat a další). Dnes, kdy se za životní prostředí výrazně angažuje i hlava katolické církve,bychom si měli naplno uvědomit,že i sám člověk z přírody kdysi vzešel, ať chce, nebo nechce.
V životním prostředí a přírodě jako takové žije a je její součástí. Přece musí být možné se domluvit, dohodnout se na nějakém celkovém modelu a společně začít s jeho postupným a hlavně rychlým naplňováním. Přece když budu několik let řešit, jak bude vypadat záhonek na mé zahrádce, co na něm budu pěstovat nebo co na to bude říkat soused, dočkám se toho, že mi zahrádka zaroste kopřivami. Samo řečnění je totiž nevytrhá.
A s tou naší přírodou je to stejné. Až nám deště odplaví půdu, až otrávíme vzduch i vodu a zapomeneme, jak se máme k přírodě chovat, budeme v té zahrádce zarostlé kopřivami bezmocně zírat všichni.