Každý den je úplně jiný, říká o své práci oborník Milan Koutný (Moravskoslezský deník)

Hukvaldy
Šestapadesátiletý Milan Koutný je již 34 let oborníkem v Hukvaldech. Pochází z Jesenicka. Lesníkem byl už jeho praděd. Tato profese se v rodině dědí z generace na generaci. On sám reprezentuje už čtvrtou a jeho syn a jedna z dcer pátou v řadě. Osud jej z hor do obory v Hukvaldech zavál náhodou. Po studiu na lesnické škole a povinné vojně pracoval chvíli v hranické cihelně. Důvod byl jednoduchý - potřeboval uživit rodinu.
"Otec mi volal z Jeseníků, že na Hukvaldech někoho hledají. Asi se nemohl smířit s tím, že jsem opustil lesnictví. V lednu 1982 jsem se tam zajel podívat. Byla nádherná zima. Když jsem uviděl u každého krmelce zvěř a to krásné prostředí kolem, od 1. února jsem zde nastoupil," vybavuje si vzpomínky staré více než tři desítky let.
Dodnes nelituje, i když vyvrací laické romantické představy o tomto povolání v lůně přírody.
"Je to práce zajímavá, ale i služba, protože je velmi náročná na čas. Prolíná se v ní myslivost, lesnictví, kultura i historie. Je pestrá a mně se líbí. Kdyby tomu tak nebylo, tak to nedělám," říká.
Jeho práce je každý den trochu jiná. Od zabezpečování lesní výroby - těžby dřeva i výsadby stromků - přes povinnosti v rámci myslivosti, což obnáší starost o zvěř i její odlov, dále rybářství, starost o chov pstruhů a nově také v oboře přibyly včelí úly. Pomáhá rovněž se zajištěním některých kulturních akcí. "Nemohu říct, že každé ráno je stejné. Každý den je úplně jiný."
Za ta léta nelitoval, i když přiznává, že si na nové prostředí musel zprvu trochu zvykat.
"Vyrůstal jsem v Jeseníkách, také na samotě. Ale život tam byl úplně jiný. Tady v Beskydech se mi zdá jednodušší pro lidi, kteří žijí ve spojitosti s přírodou. Já už bych jinde bydlet nemohl."
Zažil i krušné chvilky. "Jednou v zimě jsme přijeli a bylo tolik sněhu, že byly polámané stromy a potrhané dráty. Napřed jsme se museli se ženou a dětmi prořezat motorovou pilou k hájence. Pak jsme byli tři dny bez elektrického proudu. Ale to je běžný život v přírodě na samotě."
Nádherné je podle jeho slov v oboře každé jaro, když rozkvetou kaštany a později lípy.
"To je jako rozkvetlá zahrada," zasní se. "Přijde podzim a ty nádherné buky mají zlaté listy jako v pohádce o Zlatovlásce. V zimě chodíme ve sněhu za zvěří a krmíme ji. Dvakrát jsem viděl také zrození mláděte. Když přiletí orli, na to také nezapomenete. Před časem přišel i jelen. Už tu žije sedm let, i když tu nemá žádnou laň," říká věty, které by od drsného horala málokdo čekal.
I s tou samotou je to trochu jinak. Ačkoli bydlí uprostřed obory, někdy si podle svých slov připadá jako na samotě uprostřed města. Hukvaldská obora přitahuje tisíce turistů ročně. Za trofejí přijíždějí lovci z celého světa. V současné době především Slováci, Poláci a Maďaři.
S lidmi má dobré, ale i špatné zkušenosti. Někteří návštěvníci - naštěstí jich není mnoho - podle něj zapomínají, že jsou v přírodě na návštěvě a podle toho by se měli chovat. Dvakrát se také setkal s pytláctvím.
"V roce 1997 se tady pohybovali pytláků. Nakonec byli dopadeni a odsouzeni. Letos tu byli opět pytláci. Jeden už byl odsouzený, druhý na soud čeká." Kromě toho se, také letos, někdo postaral o zmizení symbolu obory - lišky Bystroušky.
"Vždycky jsem myslivcům říkal, že vidím lišku každý den, což oni nevidí. Teď každý den lišku nevidím," dodává se smíchem.