Životní prostředí nepatří nám, ale budoucím generacím (týdeník Krnovské noviny)

Štěpán Mikulka, profesionální hasič a fotograf

Bruntál
Štěpán Mikulka je jedním ze tří autorů fotografií, které si můžete v současnosti prohlédnout na výstavě Střípky divoké krásy Jeseníků ve Flemmichově vile v Krnově. Na vernisáži výstavy ochotně odpovídal návštěvníkům na dotazy týkající se focení zvířat. "Jak se vám to podařilo takto vyfotit, aby byla patrná ta struktura peří? Vždyť to vypadá, jako by vám ta sova pózovala," zněl pochvalný komentář jedné z obdivovatelek fotografického umění. "Stačí to jen správně zaostřit - využít stativ a citlivě mačkat spoušť fotoaparátu," odpověděl skromně Štěpán Mikulka. Co už ovšem nezmínil, je to, že o zobrazeném kalousovi a o ostatních zvířatech všechno ví, tráví dlouhé hodiny na horách a fotí od dětství. Své fotografie publikuje v časopisech, knihách, kalendářích, propagačních materiálech a na výstavách, je vítězem IV. a VI. ročníku fotografické soutěže Jak vidím Jeseníky, letos byl jejím předsedou. Loni se stal absolutním vítězem prestižní česko­slovenské fotografické soutěže Zlatý jelen Slávy Štochla.

* Jak jste se k fotografování dostal?
Mé fotografické začátky spadají někam do dětství, kdy se k našim rodinným výletům za město postupně začal přidávat bakelitový společník, fotoaparát značky Pionýr. Především mě učil můj otec, čehož si velmi vážím, protože není samozřejmostí, a především ne v dnešní době, že by si rodiče na své děti nacházeli potřebné množství času. Později pak ve fotokroužku na základní škole byl mým učitelem pan Neradil, skvělý fotograf a vynikající člověk. Hlavně jsem měl ale to štěstí, že jsem byl v dětství veden k lásce k přírodě, což mne ovlivnilo na celý život. Přibližně od roku 1995 se vážněji věnuji právě fotografování přírody. Tehdy jsme si společně s bratrem koupili první teleobjektiv a analogovou zrcadlovku.

* Co fotíte nejčastěji?
Nejčastěji fotografuji zvířata, a to s důrazem na ptactvo. V archivu mám samozřejmě i spoustu jiných fotografií s přírodní tematikou, například krajiny, makrofotografie a další.

* Co vám fotografování přináší?
Fotografování je pro mě především forma poučení, ale i oddychu. Rovněž samotné tvoření mě velmi naplňuje. Překvapivě se také v srdci divoké přírody učím chápat skutečné potřeby a hodnoty lidí. Ty jsou samozřejmě velmi vzdáleny těm, které dnes mylně považujeme za své. Teď mluvím o bezduché komerci prospívající především jednotlivcům či povrchnímu materialismu, který poškozuje nejen člověka jako takového, ale i naše životní prostředí. To nepatří nám, ale příštím generacím.

* Myslíte si, že je to důležité učit se lásce k přírodě a ctít ji? Neobejdeme se bez toho?
Podle mého názoru je to nezbytné, dokonce důležitější než mnohé jiné znalosti a schopnosti. Myslím si totiž, že se od toho odvíjí perspektiva naší existence na planetě. Domnívám se, že především člověk, který dokáže vnímat přírodní krásy a globálně chápat zákonitosti přírodních dějů, je schopen k přírodnímu prostředí přistupovat tak, aby zůstal zachován život na "naší" planetě. Dopady našeho bezmyšlenkovitého jednání kolem sebe vidíme téměř denně, pokud se tedy chceme dívat.

* Jak probíhá fotografování divokých zvířat? Čekají na vás a zapózují nebo čekáte vy na ně? Jak blízko se k nim dostanete?
Je mnoho technik, jak fotografovat divoká zvířata. Většinou se vše odvíjí od znalosti jejich biologie s důrazem na jejich životní cykly a smysly. Na fotografovaný objekt tedy můžete dlouhé hodiny čekat, jindy zase po něm v terénu pátrat. Často ale také záleží na štěstí. Například zrovna tato sova je severský druh kalouse, který u nás hnízdí jen velmi vzácně. Já jsem na něj spíše jen náhodně narazil, když před lety zimoval nedaleko Slezské Harty. Když se však člověk umí dívat a ví, kam se dívat, může být odměněn právě takovýmto snímkem a ještě lepším zážitkem.

* Jezdíte fotit i do zahraničí. Kam byste se třeba rád vrátil?
Mám to rád všude, kde je blízko do přírody. Spíše jde o to, které roční období jsem si kde oblíbil. Nádherné jsou například jarní Polsko, Litva a Skandinávie, léto mám rád v jižním Rumunsku, Bulharsku či u nás na jižní Moravě a Šumavě a podzim zase třeba v Maďarsku.

* Čím fotíte?
Využívám fototechniku značky Canon. Není ale moc podstatné, čím člověk fotografuje. Kvalita je dnes poměrně vyrovnaná.

* Fotíte i něco jiného než přírodu?
Protože jsem hasič, fotím také prostředí hasičských zásahů. Jsou to reportážní fotografie, kterými se snažím přiblížit různorodou a nebezpečnou hasičskou profesi veřejnosti. Současně se také snažím o zachycení lidských osudů ovlivněných požáry, přírodními katastrofami a dalšími mimořádnými událostmi.

* Řekl jste, že k focení vás přivedl váš otec. Předáváte štafetu zase svým dětem?
Pokud budou chtít, rád je naučím, co umím. Nutit je ale nechci. Máme dva syny, Jakuba a Matěje, vypadá to, že mladší Jakub má o focení zájem. Teď mi udělal velkou radost, poslal své fotky do soutěže Jak vidím Jeseníky a získal ve své kategorii Fotograf junior první místo. Starší syn Matěj má také oko a je velmi kreativní - skládá například písničky, ale teď spíš žije sportem. Hraje florbal. Fotografie, filmy i lyrické texty Štěpána Mikulky, jejichž leitmotivem je divoká příroda s důrazem na krásnou přírodu Jeseníků, naleznete na www.ordinaryangels.net.

Vizitka Štěpána Mikulky
Bydliště: Bruntál
Věk: 43 let
Rodina: ženatý, dvě děti
Vzdělání: strojní průmyslovka
Povolání: hasič
Zájmy: příroda, fotografování