Kdy uslyšíme výt sveřepé šakaly? (Moje země)

Je bez debat, že už přes deset let proniká moravskou a českou přírodou směrem na sever, ale o první snímky šakala se postarala fotopast v Polabí až v červnu roku 2015. Království divočiny

Předtím byla nacházena jen mrtvá zvířata - buď přejetá, nebo zastřelená. Přesně o rok později šakala zachytil pohotový fotograf na jižním okraji Prahy, "snímkován" byl i na jiných místech. Do té doby jsme jeho existenci v našich končinách mohli zaznamenat jen v zoo, v refrénu písničky Pohádka o konvalinkách v podání Milana Chladila a Yvetty Simonové (Kukačka lákala šakala v noci té kouzelné.), z hlášky profesora Hrbolka z filmu Marečku, podejte mi pero! (Sveřepí šakali zavile vyli na bílý měsíc.) a z filmu Šakalí léta. Teď už je to ale jisté - šakalovi obecnému se u nás líbí.

Nový nájemník na obzoru
Šakali v našich končinách nikdy nežili, jde o nepůvodní druh, který má ale našlápnuto být prohlášen za stálého obyvatele. V rezervaci velkých kopytníků v bývalém vojenském prostoru Milovice bylo totiž nedávno doloženo jeho rozmnožování. Poslední pozorování potvrdila, že tam na svět přišla první česká šakalí mláďata. V ostře sledované lokalitě v letech 2015 až 2016 zvíře sledovali zoologové z Karlovy univerzity a jen během roku 2015 jej fotopasti zaznamenaly téměř šedesátkrát. Letos už mají portrét šakalí maminky mláděte zachycených u Benátek nad Jizerou. Vědci tvrdí, že jde o nejsevernější doložené rozmnožování šakala v Evropě. Důvodem migrace této psovité šelmy na sever může být změna klimatu, ale také skutečnost, že se zabydluje v oblastech, kde nežijí vlci. Historicky se vyskytoval jen ve Středomoří, u Černého a Jaderského moře a na sever a západ začal expandovat až od 30. let minulého století. V posledních desetiletích je šíření šakalů velmi rychlé, například v Maďarsku jich před 20 lety ulovili 11, o 10 let později už přes 400. Jde o velmi přizpůsobivou šelmu, která původně žila ve stepích, ale dokázala se přizpůsobit. Zvládne přezimování a nevadí jí ani hustě osídlená a zemědělci obdělávaná krajina.

Něco jako vlkoliška
Šakala si lze splést hlavně s liškou, podobá se jí velikostí a žlutozlatavě hnědým zabarvením srsti (v zimě spíše šedohnědé nebo šedožluté), ale vzhledově vypadá spíše jako vlk, prozradí jej hlavně vytáhlé nohy. Tělo má dlouhé 70-90 cm se zhruba 30centimetrovou tmavě zakončenou oháňkou, po hřbetě se táhne černý pruh. V kohoutku měří 35-50 cm a tělesná hmotnost dosahuje 8-13 kg.
Plachá psovitá šelma žije v párech někdy v malých rodinných smečkách. Je velmi teritoriální zvíře, ke spokojenému životu jednomu páru stačí území o rozloze do 3 km2. Jde o zvíře aktivní převážně v noci, přes den zpravidla spí na opuštěných místech, v dírách, jeskyních nebo opuštěných budovách.

Excelentní lovci, obětaví rodiče
Na lov se vydává v páru, nebo ve smečkách. Základ potravy tvoří drobní savci, obojživelníci, ptáci, vypořádá se s kunami, ale také s liškami, které dokáže uštvat, stejně jako mladé kopytnatce. Úspěšnost lovu v páru je kolem 70 procent. V nouzi nepohrdne hmyzem ani mršinami, pochutná si také na různých plodech a ovoci. Jeho jediným nepřítelem kromě člověka je vlk.
Říji má samice v říjnu, námluvy trvají až měsíc a během té doby si samec svoji družku pečlivě hlídá.
Často se vzájemně olizují a okusují, hlavně v oblasti hlavy a krku. Někdy se samec musí při boji vypořádat s nápadníky, kteří zavítají na území páru. Po zhruba dvouměsíční březosti samice porodí do vyhrabané nory tři až devět bezzubých a slepých mláďat. Ale kožíšek už mají. Nejdříve je šedohnědý, časem se vybarví jako rodičům. Rychle rostou a od přibližně tří týdnů je rodiče přikrmují vyvrhnutou potravou, takže se při jejím shánění v případě vyššího počtu potomků dost naběhají. Šakali dospívají ve dvou letech. Občas některé z mláďat zůstane u rodičů a ulehčí jim v péči o následující vrh. *

***

ZATÍM SE NEOZVALI
Šakali mají nezaměnitelný způsob vytí. Slouží k posílení "domácích" vztahů, vyznačení teritoria a svolávání smečky. Někdy ale jde o reakci na zvuk sirény či hlasy zvonů a k vytí je lze vyprovokovat zvukovým záznamem. U nás proběhlo již několik takových pokusů, ale zatím na vějičku přírodovědců nereagovali. Do vytí se dávají nejčastěji po setmění a před svítáním. Příslušníci ze stejné rodiny si při vytí odpovídají, nereagují na zvukové projevy jedinců z jiné skupiny.

JE JICH VÍC, NEŽ SI MYSLÍME
Klára Pyšková z Katedry ekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze se domnívá, že šakalů je u nás více, než tušíme, a ubezpečuje, že se jej lidé nemusejí bát. "Kdyby ho někdo viděl ve volné přírodě, tak to může považovat spíše za štěstí než za nebezpečí," uvedla v Českém rozhlasu.

ŠAKAL OBECNÝ (Canis aureus)
* Říše - živočichové, kmen - strunatci, třída - savci, řád - šelmy, čeleď - psovití, rod - Canis.
* Je blíže příbuzný s vlkem a kojotem než s dalšími druhy šakalů.
* Poznávací znak se nachází zespodu na tlapkách - viditelné srůsty předních prstů.
* Má vynikající sluch i čich. * Nejde o invazní druh, protože se nešíří přičiněním člověka, ale samovolně.
* V ČR není chráněn, ale jeho lov je legální jen po souhlasu orgánu ochrany přírody. Na Slovensku je šakal od roku 2009 zařazen mezi lovnou zvěř a lze jej lovit od 1. 9. do 31. 1.
* Kromě Evropy žije v severní a východní Africe, na Blízkém východě, v Indii a Barmě.
* V Evropě čerstvě zaznamenali příchod šakala také v Německu, Nizozemsku a Dánsku.
* Šakali mohou být zdrojem nemocí, včetně vztekliny.
* Dožívá se 8-9 let, v zajetí 14 let.