Psaní pro mě bylo únikem z neradostné situace (Vysočina)

V pořadí už třetí publikace bývalého lesníka z Vysočiny je na cestě ke čtenářům. A jak to všechno začalo? 

Žďárské vrchy
Lásku k přírodě musí mít člověk v sobě. A Pavel Sztwiertnia jí má na rozdávání. Učarovaly mu nejen Jeseníky, ale také Žďárské vrchy, kde strávil část svého života. "Říkali jsme mu Čtvrtňa a díky němu jsme se v roce 1988 poprvé ve Žďárských vrších setkali se sýcem rousným.
Řadu let bydlel a pracoval na Koníkově," připomíná jeho dlouholetý spolupracovník a přítel, ornitolog Jaromír Čejka.
Pavel Sztwiertnia se po čase z Koníkova odstěhoval. Vzpomínky na milovanou Vysočinu ale přenesl do knižní podoby. Jeho publikace Lovy v Jeseníkách a na Vysočině nenechává nikoho na pochybách, která místa má nejraději. "Zmíněná knížka je druhým dílem trilogie mých vzpomínek, které jsem napsal formou loveckých příběhů. Hlavním motivem k napsání těchto povídkových publikací byla moje snaha překonat těžkou životní situaci, která mi tehdy připadala bezvýchodná. Navazovala na moje přestěhování z Vysočiny do Třince, mého rodiště, kam jsem se spolu s rodinou vrátil. V té době se na mne nakupilo více vážných nesnází počínaje mým nedobrým zdravotním stavem, který nakonec vyústil v nutnost podstoupit několik ortopedických operací.
K tomu se přidala nemožnost získat odpovídající pracovní místo a nutnost bezodkladně řešit otázku bydlení. Psaní povídek bylo pro mne v oněch časech únikem z neradostné životní reality," vysvětluje Pavel Sztwiertnia.

* Čím se liší Jeseníky od Žďárských vrchů?

Obě oblasti se od sebe podstatně liší už nadmořskou výškou a reliéfem krajiny. Zatímco Jeseníky jsou charakteristické především velkými rozdíly nadmořských výšek běžně dosahujících hodnot i osmi set metrů, Vysočina na Novoměstsku se tváří opačně. Jako kdyby se styděla za to, že je tak vysoká. Kupříkladu koníkovská myslivna, která byla po nějaký čas mým domovem, trůní ve výšce asi 715 metrů nad mořem, ale ráz okolní krajiny přitom budí dojem, že tato budova stojí na rovině.

* Já zase vidím Vysočinu jako ženu - plnou oblin, něžnou i rozmarnou. A Jeseníky se pro změnu tváří drsněji a příkřeji. Ale pod tvrdou slupkou se skrývá spousta krásy a laskavosti. Souhlasíte?

Vaše přirovnání Vysočiny k postavě ženy plné oblin je nanejvýš trefné. K těmto tvarům logicky patří i něžnost a pohoda. Na rozdíl od této lákavé představy tu však máme i Jeseníky. Zádumčivé hory, kde do dnešních dnů lze najít místa, kde nepotkáte živáčka, kde nezaslechnete ani lidský hlas, ani hluk motoru dopravního prostředku. Pokud vám situace dopřeje možnost zadumání, tu na vás po chvilce dolehne tísnivý pocit. Jako kdyby tu dodnes visela ve vzduchu nevyřčená kletba původních obyvatel severního pohraničí, kteří odsud po ukončení poslední války museli nedobrovolně odejít.

* V čem jsou si podle vás obě lokality naopak podobné?

Podobnost obou lokalit spatřuji ve velkých komplexech lesů, které však zejména v Jeseníkách podléhají v poslední době postupnému rozdrobení v důsledku činnosti člověka. Ač je toto území součástí Chráněné krajinné oblasti Jeseníky, výstavba nových sjezdovek a jejich technického zázemí tu výrazně mění tvář krajiny.

* Jak dlouhou dobu jste strávil na Vysočině?

Od počátku června 1986 do konce srpna 1997. Po celou tuto dobu jsem s rodinou bydlel v koníkovské myslivně. Ta se pro mne stala na dlouhých jedenáct let vytouženou oázou klidu, kterou jako by někdo oddělil od zbývajícího regionu Novoměstska, v té době už poněkud poznamenaného občanskou zástavbou a lehkým průmyslem.

* Patří Koníkov k těm místům na nichž na člověka dodnes dýchá atmosféra časů, kdy ještě neexistovaly počítače ani mobilní telefony a člověk žil mnohem více v souladu s přírodou?

Určitě patří, ale ve srovnání s pomezním pohořím, jakým jsou Jeseníky, je tady, na Vysočině, krajina přece jen více civilizovanější. Proto je za účelem pomyslného kontaktu s minulostí k takovému setkání zapotřebí trochu napomoci. S mými dávnými předchůdci se mi nejsnáze "hovořilo" za dlouhých zimních nocí a při svitu měsíce.

* Na která místa nejraději vzpomínáte?

V Jeseníkách šlo jednoznačně o dvě klíčové lokality. Tou první byly vrcholové partie masivu hory Mravenečník přecházející po hřebeni horské rozsochy v zaoblený vrchol Dlouhé stráně (dnes je tu horní nádrž stejnojmenné přečerpávací vodní elektrárny), kde bylo odjakživa nejlepší jelení říjiště. Občas tu byl k zastižení i tetřívek a nedaleko odtud se nacházelo tokaniště tetřeva hlušce. Druhou, neméně významnou lokalitou, bylo pro mne okolí chaty Furmanky, kterému vévodí vrchol legendárního Vozky. V hlubokém zářezu tohoto masivu se nachází prameniště řeky Hučivá Desná, které je označováno slovem Ping. Toto místo bylo mému srdci rovněž velmi blízké. K toku ho využívali tetřevi hlušci a zároveň představovalo v době říje křižovatku jeleních cest. Tím se mi navždy vrylo do paměti.

* A pokud jde o Vysočinu?

Odchodem na Vysočinu se centrem mého mysliveckého života stalo okolí koníkovské myslivny, kde jsem našel svůj druhý domov. Pouhých sto padesát metrů od zmíněné budovy jsem si zřídil krytý vysoký posed, takzvanou kazatelnu, kde jsem v zimě prováděl vlastní originální bohoslužby. Liškám a divočákům jsem tam kázal olovem a posílal je odtamtud přímo do věčných lovišť. Ve vegetačním období jsem pak dával přednost lokalitám Sládkovo a Kopaniny. Byly si vzájemně dosti podobné, protože obě představovaly několikahektarové ostrovy polí uprostřed lesních porostů.

* Jak by mělo vypadat ideální místo pro lovce a milovníka přírody?

Především by mělo být bezchybné z hlediska ekologie a pokud možno vzdáleno od lidských sídlišť. Tyto dva požadavky na Vysočině splnit nelze, proto jsem si zde dopřával jakási meditační cvičení až pod rouškou noci.
* Vraťme se k vaší nové publikaci. Jak dlouho vznikala?

První povídku Zrádná světla jsem začal psát během své hospitalizace v novoměstské nemocnici již v srpnu 1990. Tento počáteční pokus byl pochopitelně doslova rukopisem napsaným tužkou na kus papíru. Po delší pauze jsem se ke psaní vrátil až počátkem října 2007 povídkou nazvanou Podzimní přelud, která měla být původně nekrologem o mém loveckém příteli Vladimíru Zdražilovi ze Slavkovic u Nového Města na Moravě. Zasláním obou zmíněných textů do redakce časopisu Myslivost započala moje spolupráce se zmíněným měsíčníkem. Následovala tvorba dalších povídek, z nichž některé byly tamtéž zveřejňovány.

* Kdy jste napsal první knížku a jak se jmenovala?

Vaši otázku si dovolím poněkud poopravit. Všechny moje knížky vznikly na bázi většího balíku povídek. Po dohodě s vydavatelem byly zmíněné povídky rozděleny do tří povídkových knih. Každá z nich obsahuje devatenáct příběhů. Podtitulem povídky je vždy časová i prostorová lokalizace. To umožňuje čtenáři snadnou orientaci i přesto, že v každém dílu se vlastně povídky z Jeseníků i Vysočiny nepravidelně střídají. Zvolili jsme tento postup, protože ho považujeme za daných podmínek za optimální.

* Lovy v Jeseníkách a na Vysočině, které vyšly letos v létě, jsou druhým dílem. A ten třetí?

Třetí díl, který vyjde pod názvem Myslivost s kamerou i s puškou právě v těchto dnech vychází. Čerpá ze stejných zdrojů jako předchozí dvě knížky. Mezi jednotlivými díly mé trilogie nelze najít žádnou časovou posloupnost. Jednotlivé povídky byly do nich zařazeny vydavatelem dle počtu slov, nikoli z nějakého jiného důvodu.

* Poslední otázka - kde je možné vaše knihy koupit?

V kterémkoli knihkupectví, ale optimální je objednat si je přímo v třebíčském vydavatelství Akcent.

***

Pavel Sztwiertnia
Narodil se v Třinci. Pavel Sztwiertnia absolvoval lesnickou fakultu v Brně. Pracoval jako lesník v Jeseníkách, Beskydech a Žďárských vrších. Hodně fotografoval, filmoval, nahrával hlasové projevy zvěře a ptáků. Dodnes spolupracuje s polskými lesníky, kteří se věnují umělému odchovu tetřeva hlušce.