Křivoklátský lovec s objektivem (Náš region Berounsko)

Potkáte-li v přírodě fotografa zvířat křivoklátských lesů Jiřího Kohouta, možná si ho ani nevšimnete. Za roky, co s vášní fotí
zdejší divoká zvířata , se naučil být nenápadný pohybem, oblečením i vlastní energií, kterou by mohl působit na okolí.
„Děsím lidim,“ směje se Jiří, „když je pozdravím, většinou se leknou, protože mě vůbec nezaznamenali“.

Zvířata jsou mnohem pozornější než lidé a za těch sedm osm let, co Jirka Kohout fotí jen je, se naučil chovat, pohybovat a
jednat tak, aby se k nim dostal co nejblíže. Také se naučil, jak je „vyčekat“, jak se chovají a kde se která vyskytují. „Je to souhra
štěstí a náhod, že se k nim dostanu tak blízko,“ říká Kohout. Při cestách Křivoklátskem se mu daří fotit lišky i liščata, jeleny
pokračování na str. 2 Křivoklátský lovec s objektivem
dokončení ze str. 1 a laně , černou zvěř , muflony , výry, káňata, ledňáčky, kulíšky a další.
Za nejtěžší fotografický úlovek považuje Jirka Kohout výra velkého a hlavně jezevce . Úsloví „je zalezlý jak jezevec “ nevzniklo
jen tak, potvrzuje Jiří a dodává: „je to podzemní tvor, na světlo vyleze jen zřídka, a ještě musím mít štěstí, že odhadnu, kde by
mohl žít“. Prý to byly hodiny a hodiny čekání, než v předpokládaném místě jezevčí rodinka opravdu vylezla ven, a to
pravděpodobně podle dění jen proto, že rodiče potřebovali porovnat zlobící mláďata, kterým bylo doupě malé.
„Byl to splněný sen“, říká o fotkách jezevců Jiří.
Zvěř vylézá brzy ráno nebo pozdě večer, na focení tak Kohout vyráží obden okolo čtvrté ráno nebo navečer. Má vyzkoušeno, že
když se začne rozednívat nebo naopak stmívat, je ideální už být v prostoru, kde chce fotit – aby na místě byl dřív než ta zvěř .
„Každé zvíře má období, kdy se dá dobře nafotit, jednou jsou to liščata, jindy zase srnčí říje ,“ říká. Také si zakládá na tom, že
zvířata zásadně neplaší, ale stává se součástí jejich prostoru – po zdárně pořízených fotografiích pak neopouští honem místo,
ale počká, až napřed odejdou ona.
Focení divokých zvířat je někdy o nachozených kilometrech, jindy o čekání na místě: „Když jdu fotit muflony , nachodím
kilometry po zdejších kopcích, když jdu na liščata, sedím hodiny u nory .“ Jiné zdárné nafocení je podle Kohouta věcí náhody a
vlastně i čichu. Jiří uvádí, že jednou ucítil jelení prk a upřesňuje, že tak se říká pachu jelena , který svůj parfém se zprávou, že
tady je pánem on, šíří tak, že si ve své moči omáchá parohy .
„Ucítil jsem to, bylo neskutečné sucho a les mi pod nohama šustil, pak jsem ho uviděl, ležel za bukem, odpočíval, takový krásný
čtrnácterák“. Fotograf jelena nechtěl vyplašit, ale chtěl ho nafotit, až se sám zvedne.
Současně se potřeboval dostat blíž. Překvapivě k přiblížení se k jelenovi využil přeletů letadel nad křivoklátskými lesy koridorem
na Ruzyň, na jejichž hluk jsou zvířata zvyklá.
Fotograf volných zvířat musí přemýšlet i o větru, tedy ze které strany ho mohou zaznamenat, občas se minuty nemůže pohnout,
aby nevyplašil, nebo také leze „hlavně nenápadně“ po čtyřech a občas je i v nebezpečí. To, když se třeba soustředí na jeleny , a
přehlédne prasata se selaty, která si je brání.
„Pokud chcete fotit nebo jen pozorovat zvířata , musíte být součástí přírody, hlavně se uklidnit, zpomalit a soustředit“, vzkazuje
zájemcům o přírodu fotograf Jiří Kohout.
Fotografické vášně pro divoká zvířata křivoklátských lesů a parádních fotek si všimli i na správě CHKO Křivoklátsko. Na první
polovinu září je tak naplánovaná vernisáž fotek Jiřího Kohouta v galerii ve Zbečně.

Zdroj: Náš region Berounsko, 18. 8. 2022