Zuzce Bebarové Rujbrové dala pušku do ruky láska (Haló noviny)

Táta byl důstojník, a tak se rodina často stěhovala. Máma se starala o tři děti. Za této situace nezbývalo místo pro psa. Zuzka Bebarová Rujbrová se proto stala chovatelkou až v dospělosti. Když se jí na pohovce v sídlištním bytě povaloval boxer, kterého pořídila dceři za zlepšení známek ve škole, nenapadlo jí, jak se všechno nakonec vyvine. Že bude jednou ve Sněmovně členkou podvýboru pro myslivost, rybářství, včelařství, zahrádkářství a chovatelství, nikoli do počtu, ale jako odbornice.

* Jak se to vůbec stalo, že se právnička z města připojila k myslivcům?
Zamilovala jsem se. Mým druhým manželem byl lesník a myslivec. Scházeli se u nás v domku na malé vesnici, kam jsme se přestěhovali, jeho přátelé a povídali si historky. Připomínaly mi rybářskou latinu, kdy se s každým opakováním chycená ryba zvětšuje do délky krokodýla. Pomyslela jsem si, že myslivost ve skutečnosti tedy nebude žádná věda. Chtěla jsem Jirku překvapit, a tak jsem se dohodla s tehdejším předsedou OV KSČM Prostějov Ivanem Kopečným, že mě přihlásí do kurzu. Při přípravě jsem zjistila, že to věda je. Navíc jsem musela absolvovat adeptskou praxi. Žen bylo v té době mezi myslivci málo a podle mínění některých jsme se hodily leda tak na vaření guláše a vakcinaci lišek. Nevzdala jsem se a opravdu jsem manželovi vyrazila dech, když jsem mu oznámila, že jsem složila myslivecké zkoušky. Sice mě za vytrvalost pochválil, ale později začal brblat. Říkal, že když se vrátím ze Sněmovny, tak hodím věci do pračky, dám něco do trouby a hned mizím v lese. Připouštím, že jsem se těšila na osamělé procházky. Jinak jsem od rána do večera byla mezi lidmi, řešila mnoho problémů a v tom lesním tichu jsem si od všeho odpočinula a nabrala nové síly.

* Jenže myslivci přece mají i mnoho povinností.
Jsem ráda, že jsem ještě zažila dobu lidové myslivosti. Teď je vše o penězích a zvěř mizí u řezníků ve městě nebo se dostává do hledáčku platících hostů. Účastnila jsem se společných akcí, hlavně honů a naháněk, když ještě po polích běhalo aspoň pár zajíců, lovili jsme bažanty a divoké kachny. Nicméně je pravda, že převažují zmíněné povinnosti. První rok jsem nadšeně zasela na půlce zahrady mrkev, abych měla v zimě co nosit do krmelců. Pak jsem se podřídila rozpisu a způsobu krmení v místním chornickém spolku. V době seče zase chodíme vyhánět srnčata, aby je žací stroje nepřejely. Mrzí mě, že zemědělci stále nedostatečně využívají plašiče. Skutečná lahůdka nás ale čeká vždy na jaře. Každou noc se na kraji polí, kde je zasetá kukuřice, střídají dvoučlenné hlídky. Svítíme a lomozíme, abychom odradili černou zvěř. Po třech až čtyřech týdnech, než kukuřice vzejde, máme toho obíhání polí v blátě i za deště plné zuby. Jinak to ale nejde, protože náš myslivecký spolek by musel zemědělcům zaplatit škody způsobené zvěří. * Ale spolek v Chornicích si přivydělává i poněkud netradičně.

Tradice to už ale je, dlouhá téměř dvacet let. Třetí víkend v červenci pořádáme Pytláckou, slavnost, na níž se sjíždí stovky lidí ze širokého okolí. Doufám, že po dvouleté koronavirové pauze se k její organizaci zase vrátíme. Dokud do toho nezasáhla pandemie, po celý rok jsme v mrazácích schovávali maso hlavně z ulovených prasat. Pak jsme ho vyndali, navařili guláš a naklepali řízky a postavili se ke stánkům. Jednou jsem dostala za úkol připravit výstavu, která každou Pytláckou doprovází. Myslivci na ní představují své trofeje. Chtěla jsem ale, aby si ji tentokrát užily i děti. Tak jsem zde vystavila třeba vycpaniny. Vévodil jim jezevec, kterého má náš spolek v názvu. Promítala jsem video z práce loveckých psů. Zájem o výstavu předčil mé očekávání. Jindy jsem řídila soutěže pro děti jako skákání v pytlích, nebo jsem přišla se svým psem na přehlídku. Ani když poslední opozdilci odjeli, nemohli jsme si dlouho odpočinout. Druhý den jsme nastoupili na fotbalové hřiště, kde se konaly akce včetně večerního koncertu pod širým nebem, a sbírali kelímky od piva a nedopalky cigaret. Když nám hospodář ohlásil po odečtení nákladů celkový výdělek, ulevilo se nám. Činnost spolku, především péče o zvěř, totiž dost stojí. Často se zapomíná, že myslivci jsou zároveň i ochránci přírody.

* Vaše záliba ale jednou málem skončila tragicky…
Ten rok 2013 zasedala Sněmovna skoro celé léto. Blížily se volby, a tak jsme toho chtěli ještě hodně stihnout. Málem jsem propásla srnčí říji. Dojela jsem domů až v jejím závěru. Hned jsem se hnala na kazatelnu čili krytý posed. Dokonce jsem měla povolení jednoho srnce ulovit. Myslivec si totiž nemůže střílet, jak se mu zlíbí, ale spolek si určuje pravidla lovu. Nic jsem nedbala, že předpověď počasí byla nepříznivá. Jenže bouřka se přihnala nečekaně rychle. Valily se na mě tmavé mraky nasáklé vodou, a tak jsem chtěla co nejdříve zmizet. Překotně jsem sestupovala. Na jedné příčce žebříku mi ujela noha. Natáhla jsem se po zbrani, abych ji zachránila, a spadla jsem. To jsem blahořečila vynálezu mobilu, protože jsem si mohla přivolat pomoc. V nemocnici ovšem zjistili, že mám tříštivou zlomeninu kolena. Sešroubovali mi ho, ale nemohla jsem nějaký čas chodit. Můj tehdejší asistent Vojta Tesař mě obětavě vozil po předvolebních besedách a setkáních. Kampaň jsem absolvovala na vozíčku. Nejsem si jistá, jestli jsem opravdu mávala berlemi a volala: Na sněmovnu!, jak poté někteří s odkazem na Švejka líčili.

* U nohy myslivce by měl sedět lovecký pes. Jaké máte s nimi zkušenosti?
Jirka celý život choval hannoverské barváře. Nejvíc zážitků mám s tím posledním, vlastně tou poslední. Arinka měla dvakrát štěňata. Těch prvních bylo devět a neměla pro všechna dost mléka. Byla jsem zase ve Sněmovně, když se ti hemžílci, jak jim říkal můj manžel, narodili. Jirka se je napřed pokoušel postupně dokrmovat z lahve. Jenže pak zjistil, že sotva skončí u posledního, musí se opět vrátit k prvnímu. Jako správný muž byl vynálezcem, tak mi hrdě volal, že vyrobil zlepšovák. Do prkna udělal devět děr a do nich umístil lahve se speciálním mlékem. K mému překvapení si na to ti malí hladovci zvykli. Stali se součástí naší rodiny a rvalo nám srdce, že se s nimi máme rozloučit. Jirka proto vymyslel způsob, jak nám to ulehčit. Uspořádal křtiny, na něž se sjely rodiny budoucích majitelů a kmotři štěňat. Manžel si všechny napřed prověřil a odmítl třeba prodat štěně do Holandska, protože tamní myslivec se nechtěl přijet představit. Taky jsem přispěla, protože do smlouvy jsem jako právnička zahrnula povinnost umožnit nám kontrolu podmínek, v nichž zakoupené štěně žije. V případě, že bychom je shledali nevyhovujícími, měli jsme právo takové rodině pejska odebrat. Jestli si snad někdo myslel, že jde o pouhou formalitu, tak se zmýlil. Příští rok jsme s Jirkou všechny chovatele objeli. Potíže jsme neshledali, protože všichni pejsci byli nejen lovecky cvičeni, ale i řádně rozmazlováni.

* Měla jste ale i jiná plemena psů...
Barváři umí dohledat poraněnou zvěř i po 24 hodinách deště. Přemlouvala jsem ale Jirku, ať si pořídíme také jiné plemeno vhodné na naháňky. Projela jsem internet a nadchla se pro velšteriéra. Nevím, kdo to psal, ale z velšteriéra zřejmě neviděl ani chlup. Do rodiny tak přibyl nezvladatelný drak, který se stal proslaveným útěkářem. To už jsem žila sama, když Jirka podlehl těžké nemoci. Objednala jsem si řemeslníky na opravu terasy. Než přijedou, šla jsem s Terikem na procházku. Náhle vidím, že se vřítil do jezevčí nory. Její obyvatel bývá potměšilý, pustí psa za sebe a pak mu zatarasí cestu ven. Takže řemeslníci místo oprav tři hodiny vykopávali psa z nory. Naštěstí se jim ho podařilo vytáhnout, přestože se bránil, že by přece jezevce udolal. Terik se dožil čtrnácti let, ale po jeho odchodu byl domek náhle prázdný. V covidové době ale chtěl každý psa, takže jsem žádného nemohla sehnat. Až jedna vzdálená příbuzná s chovatelskou stanicí se nade mnou slitovala a dala mi desetiletou jezevčici, že si zaslouží příjemný důchod. Myslela jsem si, že to bude skvělé, protože s věkem mi ubývají síly a Bekyna bude už jistě rozumná. Zmýlila jsem se. Je to malý ďáblík, kterého nejde téměř utahat. Ani rodina mé dcery Kláry nedokáže žít bez psa. Nedávno si taky museli pořídit nového. Vybrali si entlebušského salašnického psa. Ebony je takové malé tele, velmi hravé. Naštěstí Bekynu poslouchá, takže když je potřeba, tak mohu hlídat vnoučata i dva psy dohromady. Štěstí se leckdy skládá z drobných radostí, které mi přinášejí mé záliby a hlavně pejsci. Nikdo se neumí na gauči u televize tak tulit jako oni.

Zdroj: Haló noviny, 19. 3. 2022