Vlčí hlídky se na Broumovsku vydávají po stopách šelem (5plus2)

Vlci jsou na Broumovsku doma. Jejich stopy mapují spolupracovníci Hnutí Duha. Jak šelmy v zasněžené krajině stopují?

TEPLICE NAD METUJÍ
Na sněžnicích vyrážíme do krajiny dlouhých výhledů. Broumovsko, odlehlá oblast u hranic s Polskem, je pod sněhem. Padá nový a silně fouká.
"Na stopování vlků to není zrovna ideální počasí. Ranní stopy bychom přesto v lesích najít mohli," říká student vysoké školy zemědělské Jan Koranda, dobrovolník Hnutí Duha, které organizuje vlčí hlídky. Mají za úkol přinést o vlcích další informace a také provádět prevenci před nezákonnými odstřely.
Vlci od roku 2015, kdy se objevili na Broumovsku, zadávili už několik ovcí, koz i divokých zvířat. Za usmrcení kriticky ohrožené šelmy však hrozí až tři roky vězení.

Návrat po 250 letech
Míříme tam, kde dobrovolníci zaznamenávají hodně pobytových stop: vlčí trus, zbytky potravy a teď i stop ve sněhu. Nejde o nějak zvlášť velké území, rozloha činí maximálně 10 krát 10 kilometrů. "Prosím, neuvádějte trasu. Stačí, když napíšete, že jsme v okolí Teplic. Ať mají vlci klid," naléhá Koranda, který se učil stopovat vlky u stopařů Duhy v Beskydech.
Vlci se na Broumovsko vrátili předloni po více než 250 letech. Přišli zřejmě z Lužice na polsko-německém pomezí a loni vyvedli mláďata, která zaznamenala fotopast. To svědčí o tom, že se tu usadili. Ochranáři odhadují, že na Broumovsku žije až pět vlků. Na Broumovsku jsou stále ve velkém ohrožení. Vědci nevylučují, že mohou zmizet stejně rychle, jak se tu objevili.
Hlídka prochází oblast, a když narazí na vlčí stopy, zaznamená je prostřednictvím GPS do mapy, změří, vyfotí a sebere vzorky pro analýzy DNA. Vědci tak mohou zjistit, odkud vlci přišli. "Víme, že broumovští vlci pocházejí z polsko-německého pomezí. Asi jim to tady připomíná Lužici. Oproti karpatským vlkům mají rádi spíše roviny, náhorní plošiny, mírně zvlněnou krajinu. Odhadujeme, že tady žije až pět vlků. Loni v létě nedaleko fotopast zachytila dvě mláďata," říká Jan Koranda.
Zpočátku jdeme po lesní cestě údolím. Vlevo pastviny, vpravo a před námi les, kam lidé příliš nechodí. Po chvíli narážíme na řadu stop. Koranda vytahuje z batohu metr, měří stopu tlap a vzdálenost mezi nimi. Tlapa měří osm až deset centimetrů. "S největší pravděpodobností je to vlk. Oproti psí stopě má více vejčitý tvar, přední část je více do špičky. Prsty po stranách jsou rovnoběžné s těmi předními. Je z dnešního rána, tedy tři čtyři hodiny stará. Koukněte, jak běžel," ukazuje na zasněženou cestu. Stopy jsou v jedné lajně. "Vlčí dráha má charakter přímky, říká se tomu, že čáruje. Zadní tlapy dává do předních stop. Pes má stopu širší. Tamhle to stočil do lesa, asi se něčeho lekl," míní stopař.

Spatřit vlka? Zázrak
Vzdušnou čarou k vesnici to je přes dva kilometry, k nejbližšímu obydlí 500 metrů a k ohradě s koňmi jen asi dvacet. "Někteří si myslí, že místní vlci jsou zkřížení se psem, protože se pohybují blízko obydlí. Pravda je jednodušší. Pocházejí z Lužice, z bývalých opuštěných průmyslových oblastí. Na člověka si zvykli. I z minulosti víme, že vlci bývali blízko vesnic," říká Koranda.
Podle vědců není nic mimořádného, že ve střední Evropě vlci obývají území, které je člověkem velmi ovlivněné i obydlené. Přesto vlk dává přednost lesům s minimem lidského osídlení. Takových míst však už příliš není.
V celé Evropě není v posledních 150 letech znám případ napadení člověka vlkem. Bývají naopak velice plaší, proto spatřit vlka se rovná zázraku. Jsme na pěšině v hustém smrkovém lese. Právě tady Jan Koranda nedávno našel vlčí stopy. Pokračujeme ke krmelci. Přestože jsou vlci nejčilejší za ranního šera a navečer, rozhlížím se a doufám, že nějakého zahlédnu. Marně.
Ač máme sněžnice, boříme se po kolena do sněhu. Uprostřed paseky je vyvýšenina a kolem desítky stop srn, laní, lišek i vlka. "Pod sněhem je mrtvá liška. Před čtrnácti dny jsme tady našli i vlčí stopy, vypadá to, že procházeli, mršinu očuchali a šli dál," říká stopař a na strom připevňuje další fotopast.

Energií neplýtvají
"Nejde o nějaké bestie či zvířata z hororů či pohádky o Červené Karkulce. Mají v přírodě své místo. Jsou užiteční, regulují stav zvěře, která způsobuje škody na mladém lesním porostu, selektují nemocné kusy. Všiml jsem si, že když najdu stopu vlka, jsou tam většinou stopy dalších zvířat. Vlk je stopuje a tím šetří síly. S energií na hledání kořisti nakládá velmi efektivně. Nechodí po lese jen tak, vždy sleduje kořist. Myslím si, že se mu tady daří," vysvětluje Jan Koranda. Po čtyřech hodinách a více než deseti kilometrech náročným terénem se z náhorní plošiny pokryté hustým lesem a rozbrázděné průrvami ve skalách vracíme na začátek vlčí hlídky. Čerstvý sníh mizí v hloubi lesa, pod sněžnicemi nám křupe stará ledová krusta. Je v ní řada stop. "To mohl být vlk. Stopy jsou staršího data, s jistotou to říci nelze, ale vše pro to hraje," ukazuje Koranda.
Nejsme daleko od místa, kde hlídky narazily na letní vlčí shromaždiště, kde se dospělí starali o mláďata. Nejpozději na podzim se smečka posunula o několik kilometrů dál západním směrem. "Tady ho opět máme, to je ten náš ranní vlk! Tyhle stopy nejsou ještě zaváté," volá Koranda. Míří na lesní cestu, kde jsme stopy zaznamenali ráno. Pravidelná řada se však mění.
"Zřejmě ho něco vyrušilo, možná se lekl psa ze statku," míní stopař vlků Jan Koranda.