Zmizí vrabci z našich ulic? (Haló noviny)

Dříve běžný, všudypřítomný pták, který tvořil samozřejmou součást naší přírody, dnes v mnoha zemích mizející druh. Řeč je o vrabci. Stavy těchto ptáků se v posledních desetiletích dramaticky snižují. Kvůli úbytku vrabců organizace Nature Forever Society v roce 2010 vyhlásila 20. březen za Světový den vrabců (World Sparrow Day).

Vrabec je průvodcem člověka odedávna. O jeho původu se příliš neví. Existují dvě hypotézy. Podle první pochází ze střední Asie, odkud se dál šířil se zemědělstvím. Podle druhé hypotézy vrabec pochází ze Středomoří. S expandující lidskou kulturou obsazoval stále nová a nová území.
Vrabce odnepaměti vnímáme jako samozřejmou součást naší přírody. O to překvapivější je zjištění, že se jedná o druh, který je ve vážném ohrožení. Alarmující čísla o jeho vymírání naznačují, že je možná na pokraji vyhynutí.
V České republice žijí dva druhy vrabců - vrabec polní a vrabec domácí. Vrabec polní (Passer montanus) žije spíš volně v přírodě a není tak ohrožen. Naopak vrabec domácí (Passer domesticus), který se zdržuje v těsné blízkosti člověka a je na něj v podstatě odkázán, alespoň pokud jde o stravu, je vážně ohrožený. Přitom jen několik desetiletí dozadu patřil tento pták mezi nejpočetnější druhy u nás a byl považovaný spíš za škůdce a příživníka.
O vrabčí popularitě svědčí i množství lidových jmen a více či méně hanlivých přízvisek jako štilib, čubr, škudlan, škudlivec, šplec, která nám naznačují, že vrabec se u našich předků příliš velké úctě netěšil. Považovali ho za tvora méněcenného, hašteřivého, živícího se odpadky a popelícího se v prachu. Stal se i součástí přísloví: "Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše". Ještě dnes nám neuspořádaný účes připomíná vrabčí hnízdo.

Polní nebo domácí?
Oba druhy vrabce mají podobný vzhled a téměř stejný způsob života. Vrabec polní je na rozdíl od vrabce domácího poněkud menší, štíhlejší a také se odlišuje zabarvením. Nejnápadnější je u něho především kaštanově hnědé temeno hlavy. Na bílých tvářích je výrazná černá skvrna a kolem krku úzký bílý obojek. Obě pohlaví jsou zabarvena stejně.
U vrabce domácího je patrný pohlavní dimorfismus. Samičky jsou decentně šedohnědé, samečci časně zjara získávají kontrastní šat v kombinaci hnědé, šedé a bílé. Na jaře je u samců vrabce domácího nápadné i šedé temeno. Na podzim jsou sice podobně jako samice zbarveni nevýrazně - zdobí je jen malá černá skvrna pod zobákem, která je výraznější právě na jaře. V tuto dobu zasahuje zpod zobáku až na hruď. Skvrna vznikne odlomením koncové části krycích per, která přes zimu měla šedohnědou barvu a sytou čerň na hrudi překrývala. Nejedná se tedy o přepelichání v pravém slova smyslu.
Velikost černé skvrny zajišťuje samečkovi určité postavení v hierarchii hejna a taktéž hraje významnou roli při výběru partnera samičkou. Zajímavé je, že se občas vyskytnou jedinci vrabce domácího i úplně černí (melanismus), žlutí (leucismus) nebo bílí, kteří se vyskytují nejčastěji. V případě bílých vrabců nejde o albinismus, ale o mutaci, neboť bílí jedinci mají vždy pigmentovanou duhovku a zobák.

Stavy vrabců klesají
Vrabci domácí nejraději hnízdí v blízkosti lidí. Usadí se na trámech pod střechou, ve větracích otvorech, v puklinách zdí i v porostech popínavých rostlin. Mohou osídlit i spodní spleť větví obřího čapího hnízda nebo opuštěné hnízdo po vlaštovkách, vzácně najdou dutinu ve stromě. Hnízdo si splétají ze stébel trav a slámy, použijí i nalezené provázky, kousky papírů, vlasy, peří. Čtyři až šest mláďat vyvedou v období od jara do podzimu až třikrát, výjimečně i čtyřikrát. Vrabečci dospějí v druhém roce života, dožít se mohou až 20 let.
Podle střízlivých odhadů odborníků klesl stav vrabců domácích za posledních dvacet let až o neuvěřitelných 60 procent.
V rámci Evropy však nejde o výjimečný jev. Typickým příkladem je Finsko, kde ubylo za posledních 25 let rovněž 60 procent vrabců. Ještě horší situace je na Britských ostrovech, kde ve velkých městech jako Londýn, Edinburgh nebo Dublin vrabci domácí v podstatě vymizeli. Jejich stavy za dvacetiletí klesly až o 90 procent.

Vrabec jako národní škůdce
Dnes si proto už jen těžko dokážeme představit časy Marie Terezie, kdy za každého zabitého vrabce byla vyplácena peněžní odměna. Hubení vrabců tehdy patřilo k povinnostem podaných, každý sedlák musel vrchnosti odevzdat určitý počet vrabčích hlav. Také v období protektorátu bylo hubení vrabců úředně nařízeno. V Čínské lidové republice byl vrabec spolu s mouchou a myší vyhlášen za národního škůdce a jako takový nemilosrdně huben. Lidé tam využívali obecně známého poznatku, že vrabec nepatří k vytrvalým letcům. Celé vesnice se shromáždily, hudbou, křikem a střelbou pronásledovaly ptáky z místa na místo tak dlouho, až ptáci padali únavou k zemi.

Příčina neznámá
Příčiny ubývání vrabců nedovedeme spolehlivě vysvětlit. Je ale jisté, že důvodů bude víc. Nejčastějším je celkový nedostatek potravy. Ubývá ploch s plevelnou vegetací, kde vrabci s oblibou sbírají svou potravu. V zimním období potřebují vrabci obilné lány nebo pole, kam ve velkých hejnech létají a zajišťují si potravu. Zdá se, že takových obilných lánů ubývá. Vrabec také s oblibou hnízdí na různých neupravených místech domů - ve škvírách, pod střechami a podobně. Zateplováním obytných staveb takových míst ve městech i na vesnicích ubývá. Dalším možným důvodem může být nárůst populace přirozených nepřátel vrabců - ptáků jako jsou poštolky, krahujci anebo straky a sojky. Vrabčí mláďata, která se dostanou z hnízda, mohou být pro ně snadnou kořistí. Nejnovější teorie z Velké Británie hledá dokonce souvislost mezi poklesem stavu vrabců a zavedením bezolovnatého benzínu. Při spalování tohoto ekologického benzínu se totiž uvolňuje toxická sloučenina, která hubí drobný hmyz jako například mšice. A právě takovou potravou jsou v prvních dnech života krmeni malí vrabci. Pro opeřence, který získává potravu v těsné blízkosti člověka, to může být vážnější problém než pro jiné druhy ptáků. Nicméně o příčinách tak náhlého poklesu zatím odborníci jen spekulují.

Ubývají vlaštovky a chocholouši
Příroda ale nepřichází pouze o vrabce. Stejné příčiny stojí i za výrazným úbytkem vlaštovek a chocholoušů. Jejich počet se podle ornitologů pomalu stává kritický. O moc lépe na tom není ani další ohrožený druh - sýček. Ještě před padesáti lety jich u nás žilo kolem 10 tisíc párů, dnes jich zůstalo pouhých 250.
S rapidním úbytkem drobných ptáčků se potýká i většina západoevropských zemí. Britští vědci pracují v současné době na několika studiích, které by měly odhalit příčiny jejich vymírání. Jeden britský deník dokonce nabídl odměnu pět tisíc liber tomu, kdo tyto důvody objasní.

Co můžeme pro vrabce udělat?
Bohužel, mnoho ne. Budoucnost vrabců není tak zcela v našich rukách, nejedná se v pravém smyslu o divoce žijící tvory, pro které bychom mohli vytvořit chráněné území. V každém případě však nemusíme být v pasivní roli. Dokrmování zrním na krmítkách, případně i nějakými jinými semeny je samozřejmě možné. Nic víc se ale dělat nedá. Vrabec domácí totiž odedávna byl, je a bude závislý na člověku. A to je pro něj špatně i dobře.
Zatím lze jen velmi těžko předvídat, zda hrozí nebezpečí, že by vrabci úplně vymizeli. Podle odborníků jde až o příliš katastrofickou vizi, k níž nedojde. Nicméně se dá očekávat ještě další snižování stavu populace tohoto ptačího druhu.
Co by vymizení tohoto ptačího druhu znamenalo? Je potřeba si uvědomit, že vrabci, jako většina zrnožravých ptáků v době rozmnožování krmí svá mláďata i sebe hmyzem. Vrabci jsou tedy schopni účinně chytat hmyz, dokonce i ten létající, který loví ve vzduchu. Sbírají housenky, i mnohé škodlivé druhy hmyzu. A tím mohou prospět.
Musíme si také uvědomit, že ptáci jsou velmi spolehlivým indikátorem kvality života. Vymírání vrabců tedy indikuje kvalitu života ve městech. Osud vrabců by se mohl stát odrazem osudu našeho.
Pokud se nezačneme k přírodě chovat trochu zodpovědněji a přátelštěji, tak to, co bylo dřív běžné, kolem nás vymizí.