Láska v podjesenickém dřevě vepsaná (Haló magazín - Pro Vás)

Moje cesta do hájemství Pradědova, tedy do kraje v podhůří Jeseníků, na Rý mařovsko, byla zarámována nejen překrásným  a podzimně barevným  časem, ale také určitou dávkou zvědavosti. V redakčním životě jsem se již nejednou setkal s lidmi, kteří dávají ožívat dřevu, kteří za pomoci dlát, palic, paliček a všemožných dalších, často až tajuplných nástrojů vytvářejí umělecké skvosty na bázi věkem odzkoušených lidových postupů. Tentokrát to ale mělo být přece jen trochu jiné. Řezbář, se který m jsem se měl setkat, spojuje totiž svoji práci nejen se všeobjímající přírodou, což má v tomto prostředí svoji logiku, ale také, a dominantně, s národní historií a nejlepšími tradicemi této země. Čekalo mne setkání s osmačtyřicetiletý m Jiřím Halouzkou.

Dřevem provoněný svět

Kolem známého hradu Sovince jsem se úzkou silničkou vysoukal až k Jiříkovu, podhorské vesničce, kde se na první pohled zastavil čas. To především v době, kdy přestaly fungovat státní statky, které zde lidem po desetiletí dávaly obživu, byť nelehkou, ale přece jen jistou. Dnes je to zde s prací mnohem složitější, mnozí lidé za ní musejí dlouhé kilometry dojíždět. Nebo, jako můj hostitel, hledat nové formy živobytí, třeba využitím vlastního fortelu, uměleckého nadání, a to v bezprostředním kontaktu s ještě ne tak docela vyšlapanou cestičkou cestovního ruchu a venkovského turismu. Halouzkova přírodní galerie je však zářným  příkladem toho, že to jde a že i tudy může vést cesta k oživení krásných, ale přece jen trochu zapadlých koutů naší vlasti.Přede mnou se otevřela mohutná vrata do dřevěného království a za nimi stál dvoumetrový hromotluk v lovecké vestě a koženém klobouku ozdobeném krokodýlími zuby. Na první pohled sympaťák, dobrák od kosti, klidný a vyrovnaný chlap, co něco dovede. Přivítal mne vřele a doporučil, abych si jeho areál nejprve prohlédl, a pak že si budeme povídat. Souhlasil jsem a vydal se na cestu mezi početný mi obyvateli dřevěného světa.Po zpevněných cestách jsem kráčel bývalým areálem státního statku, který se po několika letech úmorné práce přeměnil a stále ještě přeměňuje na areál klidu, umění, tradic, a to vše v sepětí s krajinou. Všemu vévodí více než desetimetrová socha patrona kraje, bájného Praděda. Hned vedle umělecky vyhraněných dřevěných plastik domácích i exotických zvířat se můžete setkat s tvory živý mi, koňmi a daňky, časem k nim mají přibýt ještě ovce, oslíci a další zvířata. Bý valé stodoly a stáje se postupem času stávají prostorný mi a vzdušný mi galeriemi, kde návštěvníky čeká nejedno milé překvapení. Nápady zde nezůstávají jen na papíře, vše má svůj řád a harmonogram. A vůkol je dřevo, v různém stadiu zpracování. Lipové, topolové, v posledním čase snad nejvíce dubové, které dlouho vydrží. Klády surové, kmeny více i méně opracované, polotovary budoucích postav, plastiky dokončované i dokončené. Domácí pán je skutečně umělec, který nezapře rodinnou řezbářskou tradici. Ostatně v pořadí je již třetím Halouzkou, co se tomuto řemeslu aktivně a cele věnuje.

Vyznání rodné zemi

Snad nejznámějším dílem Jiřího Halouzky je dřevěný betlém vytvořený z postav v životní velikosti. Odborníky je považován za největší v Evropě a údajně i na světě. "Sochy jsou vyřezány vždy z jednoho kusu kmene, pouze slon ze dvou. V současnosti má betlém pět desítek soch. Na výrobu bylo použito všech dostupných dřev, lípy, olše, topolu a dubu. V adventním čase bývá v posledních letech betlém vystavován v Brně, Olomouci či Hradci Králové, ale vzhledem k tomu, že již váží více než osm tun a jeho přeprava včetně manipulace se sochami je stále náročnější, od letoška již natrvalo zůstane v domovské galerijní expozici," prozradil mi tvůrce unikátního souboru.Dílo je určeno památce papeže Jana Pavla II., který vlastně jeho vznik inicioval.V roce 1988 jsem se s ním setkal na osobní audienci v jeho letním sídle. Bavili jsme se o všem možném a on mi řekl, že betlém je vlastně kniha. Zprvu jsem to příliš nechápal, ale až později, při vlastní práci, kdy jsem se rozhodl vytvořit autentický dřevěný betlém, jsem pochopil, že člověk v této pomyslné knize čte sám o sobě, o svých blízkých, o společnosti i jejím vývoji a historii. Při kontaktu s dřevem jsem měl dostatek času o mnoha věcech přemýšlet, být blízko poznání dříve netušených věcí, posílit svou víru v lidské dobro a spravedlnost." Počet soch není konečný a autor slibuje, že pokud bude živ, každý rok nějaká socha přibude."Betlém vyřezávám již od roku 1998, pracuji na něm průběžně a doufám, že do finální podoby jej dokončím někdy před rokem dva tisíce dvacet," s úsměvem dodává řezbář s tím, že soubor je určen pro potěchu všech dobrých lidí, kteří do Jiříkova kdy zavítají.V úžasu jsem zůstal stát před dalším obřím řezbářským projektem, který je v tuto chvíli ve stadiu počátečních manuálních a následně i uměleckých prací. Jmenuje se Vyznání rodné zemi. Bude největší dřevořezbou na světě. Ztvárněn v ní bude cyklus největších dějinných událostí, od příchodu Slovanů na naše území až prakticky po současnost. "To bude bezesporu moje celoživotní dílo, lidské I řezbářské vyznání, jemuž budu věnovat nejen podstatnou část svého pracovního času, ale také tradičně pevnou řezbářskou vůli, svou uměleckou i silně vlasteneckou duši budu přetavovat v téměř třicetimetrovou plastiku s desítkami postav, které formovaly naše národní dějiny. Ta práce mne pohltí cele. Nemám z ní strach, ale mám k ní respekt, chci do ní vložit ty nejlepší řezbářské přístupy našeho rodu a samozřejmě i hodně lásky," zamyšleně konstatuje jiříkovský umělec. V jednom z ateliérů vzniká i zajímavá dřevěná křížová cesta, která se začala rodit jen před několika měsíci. Každoročně by měly vzniknout dva reliéfy. Nesporně zajímavé je, že na každé zastavení je vybráno lipové dřevo ze stromů starých nejméně sto let. Předpoklad dokončení tohoto díla je v roce 2015.

Řezbář je člověk

Jak už bylořečeno, Jiří Halouzka je třetí generací řezbářů. "Vyrostl jsem u svého dědy v Horce nad Moravou. Vzpomínám si, že už jako malého kluka mne oslovovalo, když jsme u něj v dílničce zatopili dřevem, které vonělo a naplňovalo prostor nevšedním teplem. Děda vyráběl hlavně podložky pod paroží pro myslivce či různé figurky, ale také žebříky a další každodenní venkovské potřeby. Pod vedením dědy jsem si v osmi letech vyřezal vlastnoručně prvního dřevěného koníka a postupně jsem se pou- štěl do náročnějších a náročnějších věcí. Už v tom čase jsem kdesi uvnitřcítil, žeřezbařina je poslání, které potřebuje celého člověka, všestrannost, osobitý přístup a nevšední lásku k lidem i přírodě, že umožňuje dát životu nebý - valý rozměr nejen umělecký , ale právě ten lidský , člověčí," vyznává se sympatický tvůrce.Absolvent střední umělecké školy se po listopadu 1989 rozhodl pro podnikání v oblasti, která do té doby byla jen osobní zálibou, ale jak sám říká, "na plný úvazek "Podnikat jako řezbář vyžaduje nejen dar od Pána Boha, ale také určitou odvahu. Práce je to hodně nadčasová, která sice přináší radost a uspokojení, ale na zisk si musíte přece jen počkat. Není to lehké živobytí," poznamenává Jiří Halouzka, ale hned dodává, že by rozhodně neměnil, byČ pracuje až dvanáct hodin denně, včetně sobot, nedělí a svátků. Řezbářství se navíc věnuje i jeho manželka Hana a oba věří, že rodinnému řemeslu propadne i dnes ještě hodně maličký syn René.K Halouzkům do Jiříkova jezdí často školáci, ale i senioři nebo tělesně postižení. "Snažím se všem dát nahlédnout do tajemství řezbářského řemesla, od výběru dřeva přes námět ke konečné podobě a úpravě díla. Zvláště děti potřebují trpělivé vysvětlování a laskavý přístup, chci, aby pochopily smysl sepětí člověka s přírodou, aby vnímaly malebnou duši dřeva, stejně jako potřebu živit a udržovat lidové tradice a kulturu ne jako něco archaického, ale jako hodnotu, která pomáhá na složitých životních křižovatkách."

Oáza klidu a pohody

Své království buduje Jiří Halouzka jako přírodní oázu klidu, jako mimořádný znalec přírody chce dát návštěvníkům příležitost nahlédnout do tajů života lesní zvěře, a to jak té živé, kterou zde lidé budou mít takřka na dosah ruky, tak i té převtělené do plastičnosti dřevěného materiálu. V šestnáctihektarovém areálu je možné z jakýchsi posedů pozorovat nerušeně daňky, ale protože výhled je mnohem širší, může se v zorném poli diváků objevit i zde tolik častá zvěř srnčí a jelení.Halouzkovi vždy byli myslivci, a tak ani nemohli jinak než část svého uměleckého řemesla věnovat této činnosti. "Pochopitelně že jak moji předci, tak i já sám se věnuji vyřezávání různě velikých a námětově bohatých podložek pod lovecké trofeje, pažeb loveckých zbraní a samozřejmě i plastik s motivy zvěře. Jinak to snad ani není možné, protože zvěř zde vždy vůkol byla tím nejbližším a nejkrásnějším námětem. Řezbářské výtvory s motivy zvěře postupně doplňují i vznikající areál, jsou součástí betlému a dalších projektů, které se teprve rodí." Záměrem jiříkovského umělce je, aby se v rodinné galerii všichni návštěvníci cítili jako doma, aby si uvědomovali potřebu být v kontaktu s přírodou, prací, talentem a kumštem: "Chci vytvořit oázu pohody, něco, co bude pro lidi uklidňující po každodenním shonu."

TEXT A FOTO - Oldřich KOUDELKA