Rozhovor týdne: Přinesla mne liška z Radyně... (Plzeňský deník)

"Vláda podcenila veřejné mínění a armáda udělala z veřejnosti blby. Aby nemusela omezit svou činnost, vyšoupla radar až na samý konec vojenského prostoru. Vůbec se nedivím Míšovským a dalším, kteří zde žijí, že jsou naštvaní," říká filmař, režisér, milovník přírody a brdských lesů zvláště, Václav Chaloupek. Ale nenechte se mýlit, tento Plzeňák nepatří ani náhodou k odpůrcům radaru umístěného na našem území.

Proč vám vadí víc jednání politiků než to, že budete mít radar skoro za humny?

Radar mi vůbec nevadí, i když bude vzdálený asi jen devět kilometrů od míst, kde žiji. Více mi vadí, že o něm stejně jako celý národ pořádně nic nevím. Nevím ani to, jak bude daleko třeba od překrásných Padrťských rybníků nebo jestli se někdy budu moci podívat na jediné místo, kde v Brdech hnízdí chráněný orel mořský. Je to totiž nedaleko od proslulé kóty 718. Všem zodpovědným za tuto situaci mám za zlé, že neudělali už s velkým předstihem kampaň o bezpečnosti radaru a postavili lidi přímo před problém. Vláda se tak dostala do těžké defenzivy.

Začali jsme trochu netradičně. Ale když už jsme u problémů, co ještě jako milovníka přírody dokáže vytočit?

Nechtěl bych vypadat jako vztekloun, ale nedávno mne naštvalo, jak nějaký , ani nechci říci člověk, hodil do výběhu goril v pražské zoo jablko se zapíchanými hřebíky. Nad tím, stejně jako nad jednáním některých politiků, zůstává rozum stát.

Hodně točíte se zvířaty, stalo se vám také, že by je chtěl někdo podobným způsobem ohrozit?

Když jsme odvezli medvědy Kubu a Matěje z večerníčku Méďové do Berouna, hodil jim někdo také do výběhu jablka, ve kterých byly pro změnu napíchané narovnané sponky do sešívačky. Ošetřovatelé toho člověka viděli, jenže jim utekl. Medvědář tenkrát říkal, že by dal deset tisíc , kdyby mu někdo toho prevíta přivedl. Že by si to s ním už vyřídil sám...

Jezdíte ještě vaše proslavené medvědy navštěvovat?

Samozřejmě, ale musím přiznat, že už k nim do výběhu nejdu. Zatím mi nic neudělali, a jsem přesvědčený, že by ani nechtěli. Ale jsou to zkrátka medvědi, mohli by mít radost, že mne zase vidí a začít se o mne přetahovat. To bych asi nepřežil, vždyť každý z nich už váží přes tři metráky.

Když už jsme u vašich večerníčkových hrdinů, chystáte pro děti opět něco nového?

Právě jsme začali točit nový seriál večerníčků, tentokrát o ježcích. V televizi by se měl objevit o Vánocích. Nejdříve jsem měl představu, že to bude o ježčí slečně, která se po zimě probudí, začne hledat ženicha, pak bude mít děti a ty bude učit, jak to v životě chodí. Ale pak se mi do toho namotali ježci ušatí.

Ušatí? Ale ti u nás asi nežijí. Kde jste k nim přišel?

Napadlo mne, že by se mohli setkat s těmi našimi. Těch už jsem měl po lese ochočených deset, chodil jsem je pravidelně krmit, a čekal jsme až budou

mít mladé. Ale pak jsem si říkal, že kdybych dal těm ušatým jen vedlejší roli, mohli by na sebe strhnout veškerou pozornost, a to by nebylo dobře. Jsou totiž naprosto úžasní. Mají jen delší nohy než ti naši a nepřehlédnutelní jsou pro své velké uši. Ty jim pomáhají v jejich rodném Egyptě a Íránu s ochlazováním organismua také fungují , podobně jako u netopýrů, jako echolokace při lovení potravy. Dokonce umí ty obrovské uši na noc "složit" , aby si je při spaní nepopíchali. No, zkrátka mne ježci ušatí nadchli tak, že jsem je v jedné zoo koupil a nakonec jsem musel vymyslet další ježčí příběh.

Neříkejte, že ti naši - čeští bodlináči - poputují do Egypta.

No, bude to úplně naopak. Všechno začne tím, že v Egyptě běhá po poušti ježek, najdou ho děti a přinesou ho českému zoologovi Alešovi, který zde fotografuje zvířata. Ten ho od dětí koupí a dámu svobodu. Jenže se věci zamotají tak, že se egyptský ježek dostane do Čech, kde se seznámí se svými českými příbuznými. Timu budou vysvětlovat, co je tráva, co je řeka, a když se přiblíží podzim, i to, že si musí udělat pelíšek, aby nezmrzl. Ale ušatý bodlináč neví, ani co je to pelíšek, nebo sníh a mráz, a tak hrozí to, že zimu nepřežije. Nakonec všechno dobře dopadne. Víc neprozradím, ale těšte se, bude to velmi zajímavé.

V současné době běží v televizi váš seriál Minuta z přírody. Kupodivu jste zabrousil i mimo živočišnou říši a pustil se i do rostlin. Je to snazší než se zvířaty?

V podstatě je a není. Někdy najít tu správnou rostlinu je dost problém, ale doslova očistec je dokázat ji přesně určit. Teď jsme měli na programu například takzvanou angeliku neboli děhel. Ta patří mezi miříkovité, jako třeba zdomácnělá mrkev, a všechny tyhle rostliny mají hodně podobná květenství. Jen děhelmá uprostřed drobných bílých kvítků jeden černý. Podle toho se pozná. Takže jsme běhali po louce a hledali a hledali...

A co až skončí minuty z přírody i nový seriál o ježcích? Rýsují se další večerníčky se zvířecí tematikou?

Abych pravdu řekl, tak spíše ne. Už teď bylo dost těžké, abychom se při natáčení neopakovali. Točit pro děti je totiž dost ošemetná záležitost. Člověk si musí dát velký pozor, aby nesklouzl do kýče, a přitom vlastně nemůže natáčet naturalisticky. Nemůžu třeba malým dětem ukazovat i drsné stránky života v přírodě. Třeba, když šelma loví svoji kořist, to není pěkná podívaná ani pro člověka se slabým žaludkem, natož pro dítě. Takže seriálový cyklus, o všech Tuláčcích, pruhovaných kamarádech, medvídcích, klucích ze zámku, Vydrýscích, Madlách a Ťapech a těch dalších, skončí ježčími večerníčky. Když to spočítám, dostanu se přesně na stovku dílů. A to je myslím číslo, při kterém se dobře končí.

Neznamená to snad, že chcete filmařské řemeslo pověsit na hřebíček?

To ani náhodou, mám v plánu udělat pořad s pracovním názvem Jak se točí se zvířaty. Bude tam třeba o našem putování s medvědy přes brdské lesy. A pak se tak trochu vrátím do Afriky, ale to ještě nechci prozrazovat.

Afrika vám prý učarovala. Cestujete rád?

Strašně nerad cestuji. Můj domov je kus jižních Čech, Brdy a Šumava. Když se mám vypravit třeba do severních Čech, je to pro mne cizina. Ale když jedu do Afriky, mám pocit, že se vracím domů. Jedno z arabských přísloví zní: Kdo se z africké řeky napil, vždy ho nutí, aby se vrátil. Takže u mne to platí stoprocentně.

Máte rád filmy o přírodě a zvířatech, které natočí vaši kolegové, nebo si spíše oddychnete třeba při sledování detektivky?

Na televizi nemám moc času, ale musím přiznat, že mám rád české filmy typu Vrchní, prchni, nebo Vesnička má středisková. Co se týče těch cizích, moc se mi kupodivu líbil třeba Kill Bill nebo Pulp Fiction, který znovu objevil Johna Travoltu. Ale samozřejmě veškeré dokumenty, a to nejen o přírodě, u mne vedou.

Narodil jste se v Plzni. Kdo vás jako dítě učil lásce k přírodě? Jak to, že točíte příběhy zvířat, a ne třeba lokomotiv?

Lidé si většinou ze svého dětství pamatují první hračku, ale já si pamatuji svého prvního zajíce. Asi ve třech letech, to jsme už bydleli v Plané, jsem ho našel u cesty. Byl už bohužel mrtvý a lezli po něm hrobaříci, ale pro mne to byl obrovský zážitek. Hrozně se mi to líbilo. Pak jsme se přestěhovali do Šťáhlav a děda mi četl spoustu knížek o přírodě. Babičkami zase říkala, že mne nepřinesl čáp, ale liška z Radyně. Dodnes jí to věřím... Postupem času jsem začal sám číst knížky, které mi táta mohl posílat za dobré chování z vězení. Byli to samí ruští autoři, ale vybíral ty o přírodě, takže například takové Lesní noviny se pro mnestaly jakýmsi slabikářem.

Váš otec byl zavřený. To bylo v padesátých letech, takže v tom asi byla politika.

Ano, táta patřil k té generaci, která vlastně smrtí Luboše Hrušky zmizela. Jako on seděl jedenáct let v komunistických lágrech. Vrátil se, až když jsem byl v páté třídě. I když semnou nemohl být, také mne díky těm knížkám vedl k přírodě. Točení večerníčků a dalších pořadů si vlastně plním své dávné sny, o kterých jsem v těch knížkách četl.

Dones bydlíte sice v Plzni, ale nejvíce času trávíte na hájovně nedaleko Šťáhlav. Takže dětský sen, žít v přírodě, se vám splnil do písmene.

Je to tak. Na hájovně s námi stále žijí vlci z večerníčku Bráškové, teď máme v předsíni boudičku pro ježky ušaté a na návštěvu k˙nám pravidelně chodí dvě laně a dvě lišky. Jsou docela ochočené a zná je celé okolí. Život bez zvířat by se mi už asi nelíbil.

Kdo je Václav Chaloupek

Narodil se roku 1949 v Plzni. Zde i absolvoval Pedagogickou fakultu. Tři roky učil v Rokycanech. Poté pracoval deset let jako výtvarník propagace a jako PR v plzeňské zoo. V letech 1990 - 1996 byl redaktorem České televize v Plzni. V roce 1997odchází na "volnou nohu" a začíná točit večerníčky pro děti, následují dokumenty o cestách po jižní Africe a v současné době v televizi běží jeho minuty v přírodě. V těchto dnech začal natáčet nový večerníčkový seriál o životě ježků. Václav Chaloupek je ženatý, má dvě dcery, syna a tři vnoučata.

ZUZANA VOLAŘÍKOVÁ