Azyl pro srnčátka (Nedělní Blesk)

Františka Koldu (72) z Pastvin na Žambersku znají lidé široko daleko jako tátu od srnčat. Na zahradě své usedlosti totiž každým rokem vypiplá tolik mláďat srnčí zvěře, kolik mu lidé donesou. Už jich měl i šest najednou. Srnčata spala v krabicích v koupelně a protože se každé tři hodiny dožadovala mléka, nevyspal se pár týdnů pořádně ani on, ani jeho manželka Milena (52).

"Se srnčaty je to složité, ale s lidmi ještě víc," říká pan Kolda, jinak hospodář zdejšího mysliveckého sdružení Adam. "Můžete do nich mluvit horem dolem, ale spousta z nich, když někde na louce narazí na srnče, myslí, že jde o sirotka. A tak ho vlastně srnčí mámě ukradnou a přinesou mi ho." A pan Kolda zachraňuje... Mohl by sice srnče někdy vrátit na místo, kde ho lidé našli, ale srna by ho už nepřijala. Nasáklo lidským pachem a ten zvěř děsí tak silně, že strach z člověka přehluší i mateřský pud.

Srneček Matýsek a ti druzí

Matýska málem zabila sekačka trávy. Traktorista ho uviděl, až když jeho skvrnité tělíčko mizelo v mechanismu. Zastavil a zvířátko vytáhl. Ke Koldům ho donesl s natřikrát zlomenýma nohama a rozdrceným ramenním kloubem. Srnečka zachránili na veterinární klinice v Chrudimi, kam ho manželé Koldovi opakovaně vozili na hodně drahé operace. Nakonec u nich žil až do smrti, sedm let. "Srnce vypustit zpátky do přírody nemůžete. Je agresivní, útočí na lidi. V zajetí si na ně zvykl, a hlavně v době říje je pokládá za konkurenty. Parůžky by mohl i ublížit," vysvětlil František Kolda. Rád vzpomíná na dalšího svého odchovance, kterého mu přinesl učitel s celou svojí třídou třiceti dětí. "Našli ho spát na louce, ráno, když šli na výlet do Žamberka," říká. "Tak ho dali do igelitové tašky a celý den ho nosili s sebou. Když k nám večer přišli, srneček byl téměř mrtvý." Pan Kolda nasedl do auta a jezdil po okolních vesnicích, než našel hospodářství s kozou, která dojila mléko. Pár litrů ho přivezl domů, jeho paní připravila do lahve s dudlíkem, ale zvířátko pít nechtělo. "Čím je mládě starší, tím víc je fixované na matčino vemínko a nic jiného nechce," říká myslivec. Jeho manželka si brala srnečka na klín, potírala mu mlékem čumáček, pokoušela se o leccos, ale nic nepomáhalo. Ale pak, úplně bezděčně, paní Milena zavadila o jeho tlamičku svým ňadrem. Srnče ožilo a pokusilo se - tak jako v přírodě u mámy - drcnou hlavičkou do zdroje mléka. A když mu pak nastavili láhev, začalo sát a bylo vyhráno!

Muflon Bertík

Někdy se příroda zapomene. U muflona Bertíka to znamenalo málem jeho smrt. Myslivci ho našli o Vánocích, když nesli seno do krmelce. Ležel pod ním, mládě staré jen pár týdnů, a vypadalo to, že má smrt na jazyku. Jeho matka ho porodila v rozporu se všemi zákony přírody a možná proto si mláděte nevšímala. Koldovi ho vypiplali a malý muflonek se stal miláčkem celého okolí. Zvládl všech pětadvacet schodů do hospody i zpátky a žebral u stolů o pochoutky. Rády ho měly hlavně postižené děti, které ke Koldům jezdí na ozdravné pobyty. I na diskotéky si ho braly a muflon prý zvládl i pár tanečních kroků. Skončil ale špatně. Po pěti letech života u Koldů začal být zlý. Trkal a nedal se zvládnout. František Kolda ho tedy - tak jako jeho vypiplané "kolegy" srnce - odvezl ke svému příteli do nedaleké obory na dožití. "Mám s kamarádem dohodu, že ta moje zvířata nikdo střílet nebude. U Bertíka to ale bylo jinak." Do obory přijel tehdy host z Polska na muflona. Dobře střelil a muflon padl. Když ale lovec s oborníkem šli k úlovku, střelený muflon před nimi vstal z vysoké trávy. Zazněla další rána a až pak se ukázalo, že střeleni byli nedopatřením mufloni dva. Tím druhým byl Bertík, který na stejném místě spal...

Noemova archa na dvoře

František Kolda si teď na Pastvinách plní své klukovské sny. Na jeho pozemku se volně procházejí daňci a mufloni, čtyři laně jelena Dybowského a ochočené srny, kterým místní vždycky říkají Cecilky. Do lesa chodí pan Kolda už hlavně s kamerou. Ale o mláďata se dokáže postarat vždycky. Pravda, byl by raději, kdyby je lidé nechali v lese, ale když už je přinesou... "My jsme si spočítali, že zhruba šedesát procent srnčích mláďat uhyne při senoseči, při střetu s auty nebo jako kořist lišek a divokých prasat. A tak zaplaťpánbůh za každé, které se podaří zachránit," říká František Kolda, táta od srnčat z Pastvin.

Foto - Spoustu srnčat odchovali manželé Koldovi u sebe v koupelně v koších nebo krabicích. Tak, jako tahle dvojčata.

Foto - Muflon Bertík se k lidem rád lísal

Foto - Milada Koldová srnčátka pravidelně krmí kozím mlékem

Foto - Když dvě ruce nestačí...

Foto - František Kolda a jedna z jeho Cecilek

Foto Nedělní Blesk - autor a František Kolda

František Prachař