Zámek a park v Lánech (Reflex)

Středočeské Lány, z jihu obklopené pořád ještě překvapivě hlubokými křivoklátskými lesy, jsou spojovány s prvním československým prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem více než kterékoliv jiné místo, kde jako hlava státu pobýval a s nímž načas spojil svou existenci. I když se na lánském zámku postupně vystřídali všichni prezidenti, demokratičtí i komunističtí, i když dvě místnosti v domečku s pokladnou, kde se platí patnáct korun za vstup do zahrady, jsou ozdobeny taláry a čestnými doktoráty Václava Klause, Lány zůstávají Masarykovy. V pátek 14. září, přesně ve tři hodiny a třicet devět minut, sice uplyne už sedmdesát let od jeho smrti, ale jakmile vstoupíte do parku, možná zaznamenáte zvláštní situace přímo související s tamním silným duchem místa.

Jako se to stalo mně v první zářijovou sobotu. "Dobře se dívej a uvidíš prezidenta Masaryka," slyším, jak upozorňuje otec svou dceru na lavičce pod skleníkem. Prohlížím si skleník, hledaje další architektonický prvek, který sem přinesl ve dvacátých letech minulého století slovinský architekt Jože Plečnik, ale nedá mi to a poslouchám. Jsem zvědav, co se z toho vyklube. "Kde jako?" "Všude." "Aha," myslí si svoje asi desetiletá holka. Taťka pokračuje: "Ten park kolem - tady všude to měl rád a jezdil tu na koni." "Co je to za park?" "Anglický." "Anglický? Snad český, ne?" "Anglický, to je druh parku. To znamená, že vypadá přirozeně. Kdyby byl francouzský, všude kolem cest by byly přesně zastřižené živé ploty a na trávnících geometrické obrazce z květin." Taťka rád přednáší. Říkám si, jestli jeho výklad něčím nedoplnit, protože zrovna zkouším všechno, co se Lánů týká, vstřebat, ale opanuju se. Jediný, komu jsem prozradil, že jsem v Lánech takříkajíc služebně, je hlídkující voják hradní stráže, který mě hned upozornil: "Teď je to tu pěkný, ale to jen proto, že se paní Livia moc dobře stará o park. Havel s Veškrnovou se o něj tak nezajímali, ti jen o zámek. Hlavně o něj." Dívka ukazuje někam do dálky: "Už ho vidím " Musí mít hodně dobré oči. Ne, je to sugesce, tatík jí vymluvil díru do hlavy, kdoví koho vlastně vidí. Ale stejně se mi to zdá podivné: i když jsem se sem vypravil s předsevzetím vystříhat se "tatíčkovského sentimentu", náhle cítím, jako bych listoval stránkami pateticky oslavné knihy Stanislava Jandíka TGM v Lánech, která několikrát vyšla po druhé světové válce, naposledy v roce 1948. Jako bych se ocitl přímo v ní. Ale tady se tomu prostě nedá vyhnout.

 LOVU ZDAR

 Lány mají svou historii, která se začala psát dávno předtím, než si je oblíbil a svým způsobem osvojil Prezident Osvoboditel, jak byl Masaryk běžně nazýván (na ohledacím listu, který vyplnil v den jeho smrti lánský lékař Josef Svoboda, jsou tato dvě slova uvedena v kolonce "povolání"). V průběhu více než pěti století se měnila podoba zámku, postupně a se samozřejmou plynulostí, s tím, jak se střídali jeho majitelé a přizpůsobovali ho svým potřebám. V patnáctém století tady stávala středověká roubená tvrz, která byla později modernizována jako renesanční kamenná. Důležitým zlomem byl okamžik, kdy se rozhodlo o tom, že místo ní vyroste lovecký zámek císaře Rudolfa, protože křivoklátské hvozdy skrývaly vydatné stavy jelenů, srnců, divočáků, lišek i rysů. Její přestavby (1592) se ujali italští architekti Ulrico Aostalli a Giovanni Gargiolli, oba císařští stavitelé, kteří se podíleli na úpravách Pražského hradu; který z nich projekt vymyslel, se dodnes s jistotou nedá říci a nejspíš to zůstane navždy hádankou vzrušující historiky architektury. Podstatné je, že se v roce 1605 Lány stávají trojkřídlou stavbou ve tvaru písmene U. Kolem roku 1820 se dosud nízká budova zvyšuje o druhé patro a je zakončena valbovou střechou. Na začátku dvacátého století dochází k dalšímu vertikálnímu pohybu, tentokrát v režii architektů vídeňských (Louis Amand Bauqué, Albert Pio): přibývá třetí podkrovní podlaží, zámecké průčelí je z klasicistního stylu přestavěno do novobarokní elegance, jak ji vnímáme i v současnosti, tedy včetně typického středového rizalitu, do něhož bylo začleněno schodiště.

 25 000 000 KČ

 Když se po vzniku samostatného Československa hledalo vhodné místo pro letní prezidentskou rezidenci, kde by se mohl Masaryk v klidu regenerovat (bylo mu už osmašedesát), volba padla právě na lánský zámek. Svou roli sehrála příznivá poloha, protože leží ani ne čtyřicet kilometrů západně od metropole, dále jeho možné zabezpečení a snadná ostraha, ale stejně tak technický stav objektu, který na tom byl nepoměrně lépe než kupříkladu hodně zdevastovaný, protože dlouho nevyužívaný a neobývaný Pražský hrad. Od rekonstrukce v letech 1902 až 1903, kterou nechal udělat kníže Fürstenberk, majitel Lán, neuplynulo ještě ani dvacet let.
Prezident se jel na zámek osobně podívat v květnu roku 1920 a snad to byla láska na první pohled. To už probíhala složitá jednání, která nakonec vyvrcholila 15. července 1921, kdy byla podepsána kupní smlouva mezi Československým státem a Maximiliánem Egonem III. Fürstenberkem, podle níž prodal kníže svůj zámek v Lánech, park, oboru a lesy za pětadvacet miliónů korun. Znamenalo to, že prezident mohl na svém koni Hektorovi objíždět pozemek rozlohou přesahující pět tisíc hektarů. V Lánech se mu natolik zalíbilo, že v nich strávil mnohem více času než v Praze. Byl tu doma.

 PRYČ S PAROHY!

 Do Lán přivedl architekta Jože Plečnika, který dostal na starost splnění nejprestižnějšího úkolu doby, obnovu Pražského hradu. Slovinec měl sice v metropoli spoustu práce, aby mohl prosadit svoje vize, ale prezidentovi nemohl odmítnout. Když přišel poprvé do zámku, narazil na záplavu paroží a jiných loveckých trofejí, kterou po sobě zanechali původní majitelé. Znechuceně na tyto dekorace ukázal a rozkázal: "Pryč s tím!" Prezident po něm požadoval architekturu demokratickou, ale jinak toho o jeho architektonickém či uměleckém vkusu příliš nevíme. Trochu se toho můžeme dozvědět od Karla Čapka, prezidentova důvěrníka, oblíbence a nezištného šiřitele jeho kultu, v knize TGM ve fotografii, pro niž sepsal předmluvu (1935): "Nebyl založen příliš vizuálně; snad tu zapůsobila jeho krátkozrakost, ale hlavně byl příliš obrácen do sebe, než aby bez ustání reagoval na smyslové, a hlavně zrakové vjemy. Nejraději měl hodně široký a volný rozhled, který mu dával pocit volnosti; rád viděl staré stromy, vůbec staré památky a velké kolektivní děje přírodní, jako nástup jara, letní zrání a barvy zlatavého podzimu." Přestože procestoval kus světa, byl mezinárodně uznávaným filozofem a univerzitním profesorem, posléze respektovaným politikem, zůstávalo v něm pořád cosi z venkovana, syna kováře. V Lánech se mu všeho, hlavně čisté přírody, dostávalo vrchovatou měrou. S Plečnikem tudíž o architektuře jednala především dcera Alice, která se po smrti Charlotty Garrigue- Masarykové v roce 1923 stala de facto první dámou a měla na spoustu věcí značný vliv. Slovinský teoretik Damjan Prelovšek, jeden z největších znalců Plečnikova architektonického díla, dokonce usuzuje, že nešlo jenom o profesionální vztah mezi "investorem", jehož Alice zastupovala, a "autorem". V knize Architekt Josip Plečnik Práce pro prezidenta Masaryka píše: "Početné dopisy z Plečnikovy pozůstalosti dokumentují, jak jejich vzájemná úcta přerostla v upřímné přátelství, do něhož dokonce zasvitl paprsek pravé lásky, který však oba záhy utlumili v obavě, aby osobní city nenarušily jim svěřený a tak významný úkol I nadále si zachovala neochvějnou víru v Plečnikovo neomylné umění, které jedině dokáže národ očistit a ukázat mu správnou cestu. Ve slovinském architektu viděla původce nové kultury země, spočívající v dědictví klasického řeckého vědění, které bylo i páteří Masarykovy filozofie, slovanského lidového umění a všech pozitivních výdobytků doby."

 PARKOVÁ ARCHITEKTURA

 Slovinec sice velmi rychle "vyčistil" interiéry, ale na vzhledu hlavní zámecké budovy se výrazněji nepodepsal, nechal jen její průčelí doplnit státními symboly, ale svého génia rozehrál v různých prvcích objevujících se v parku, který zámek bezprostředně obklopuje z jihu. Je zajímavé do Lán přijít, hledat je a nacházet. Zdá se, že právě ony masarykovského ducha místa velmi nenápadně, ale přitom pevně určují, a kdo zná Pražský hrad, nebude mít s jejich rozpoznáním až takovou práci. Jde o jakési svorníky, které obě rozdílné lokality propojují. Vnímáme citlivou přístavbu skleníku a vedle něj vysokou štíhlou vázu. Nedaleko od skleníku zase stojí dřevěný včelín, snad jediný takový Plečnikův rustikální prvek, jaký kdy vytvořil. Můstky s magicky působícími koulemi překlenují potok zásobující vodou rybník, v němž nechal vytvořit umělý ostrůvek, spojený s "pevninou" jednoduchou lávkou - měl tu vyrůst altánek, ale bohužel zůstalo jen u plánů. Zeď na východní straně parku leží vlastně na rybniční hrázi a architekt ji opatřil okny umožňujícími průhledy do okolní krajiny, navíc odlehčují a rytmizují její hmotu. Kolem zdi vede pískem vysypaná promenáda, oddělená od rybníka žulovými válci, a nechybí tu ani kašna, asi nejvelkolepější Plečnikova lánská kreace, erbovní a mistrovské dílo v pravém slova smyslu: pět žulových dórských sloupů, k nimž je připojena pětice chrličů v podobě lvích hlav jako připomínka jednotlivých zemí, z nichž se skládalo Československo (Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko a Zakarpatská Ukrajina). V době mé návštěvy proudila voda jen ze tří hlav - možná je to schválně přizpůsobené dnešní skutečnosti. Spíš ale ne

 EPILOG

 Je to paradox: střídmý a asketický prezident, který před vybranými pochoutkami dával přednost bramboračce, zakladatel státu pěstujícího na tehdejší evropské poměry vzornou demokracii, vládl z někdejšího rozsáhlého monarchistického komplexu v metropoli nad Vltavou a síly nabíral v bývalém šlechtickém sídle. Dal tím vzniknout tradici, která přetrvává dodnes, a je docela možné, že takto zavedený pořádek, nad nímž se už ani nezamýšlíme a bereme jej jako samozřejmost, je jednou z věcí přispívajících k odtržení i našich novodobých prezidentů od reality a vedoucích k jejich sebestřednosti, přímo úměrné rokům stráveným ve funkci "prvního mezi rovnými". Tomáš Garrigue Masaryk nakonec našel věčný klid vedle své paní Charlotty, rodačky z newyorského Brooklynu, na maličkém hřbitově, který najdete na severním kraji obce Lány. Prostota jejich hrobu - vlastně jen travnatý obdélník, jména manželů a dvou dětí, Jana a Alice - musí každého fascinovat a dojímat. Žádná okázalost, žádné sochy, pomníky, mauzolea, v jakých nacházeli kupříkladu zalíbení pozdější "dělničtí prezidenti". Dokonalé splynutí s místem, které si TGM ze všech nejvíc zamiloval. Čerstvé květiny jsou důkazem, že jde o víc než jen sedmdesát let starý mýtus.

TEXT PETR VOLF

Foto - Vrba, pod níž Prezident Osvoboditel rád přemýšlel Zřejmě jediný známý Plečnikův úl Zámecký skleník jemně vylepšený architektem Plečnikem
Brána od Plečnika ke kostelu Jména Ježíš Ostrůvek měl gradovat altánem Plečnikovo mistrovské dílo v Lánech - kašna s pěti chrliči Jediný pozůstatek po komunistické éře: chaloupka Gottwaldovy vnučky
Můstek a kamenné koule - plečnikovská klasika Masarykův hrob - hřbitov je otevřen na rozdíl od parku každý den
FOTO PETR JEDINÁK