Ročně zemřou desítky tisíc chrtů (Moje Ostrava)

Ostrava
Hlavním cílem sdružení je zachránit chrty ze zahraničí před smrtí a najít jim v České republice vhodného pána.

Jak vznikla myšlenka pomoci zahraničním chrtům, kteří běžně umírají v nelidských podmínkách jako odpad?

Věnuji se kynologii už mnoho let, jezdím po celém světě po výstavách. Loni u jednoho výstavního kruhu jsem zaslechla cosi o adoptovaných chrtech. Kynologie sama o sobě už dávno není o lásce ke zvířatům, ale o lásce k penězům, což se mi doslova hnusí. Psi teď vydělávají svým pánům veliké peníze, a ti je pak odkopnou, nebo zabijí. Tak mě napadlo, že jedna psí dušička může dožít klidný život u nás doma. Na konci loňského roku už jsem měla chrta doma. Nikdy bych si takového psa nepořídila, ale dojala mě jejich láska a hlavně vděčnost za samozřejmé věci. Chrt mě zcela dostal a zamilovala jsem se do něho. Pak mě lidé zastavovali na ulici a ptali se, co to mám za psa. Ve chvíli, kdy se na mě obrátili v krátké době tři lidé nezávisle na sobě, že nikdy o nějakých adopcích neslyšeli, a že chtějí pejska adoptovat, nechala jsem si vytvořit stránky a spadla do adopce rovnýma nohama. Že jednou přivezu čtyřicet psů a tím jim zachráním život, jsem netušila.

Jaký máte vztah ke psům a dalším zvířatům?

Zvířata odmalička zbožňuji. Jako dítě jsem lítala za každým psem a hned se s ním mazlila. Mámi pár kousanců z dětství, ale moji lásku to nezmenšilo. Rodiče ale zůstali neoblomní ke všem mým prosbám a říkali: "Až budeš velká, kup si třeba slona." Slona sice nemám, ale po zahraděmi běhá smečka afghánských chrtů a stále mám pocit, že v posteli se nějaké místo ještě najde. Svůj život jsem spojila se zvířaty, mám teď svůj vlastní psí salon v Praze. Pejsky vystavuji, chovám, jezdíme na dostihy, ale jen pro radost.

Nedávno se vám povedlo přivézt čtyřicet chrtů ze zahraničí. Jak je to náročné?

Asi bych do toho znovu nešla, kdybych věděla, jak to bude náročné. Má práce musela jít na nějakou dobu stranou, a to už měsíc před samotným transportem. Mám kolem sebe mnoho výborných lidí, kteří mi pomáhají jak s firmou, tak adopcemi. Zorganizovat to tak, aby na každého pejska čekal zodpovědný pán, to jsou desítky e-mailů, hodiny strávených na internetových stránkách a dlouhé pohovory. S tím spojené probdělé noci, litry kávy, energetické nápoje a tabletky. Důležité je zařídit, aby ten konkrétní útuleknám psa rezervoval a aby byl včas připraven na cestu. Ještě týden před transportem jsem ječela do telefonu, jak je možné, že fena není vykastrovaná a nejsou připraveny europasy. K tomu zajistit speciální transportéry, místo transportu a předání psů novým majitelům.

Vzpomenete si ještě na úplně první adopci?

První adopce vypadala tak, že jsem jela do Slovinska pro psy a lidé tenkrát za jednoho pejska zaplatili tři tisíce korun. Ty se následně odevzdaly místním za transport. Pro peníze to dělat jednoduše nejde, to už jsem věděla tenkrát. Pevně však věřím, že se jednou i ty hodiny a vložené úspory vrátí amy budeme žít s pocitem, že jsme pomohli mnoha psům a mnoha lidem najít lásku a dali jim možnost začít nový život.

Kam plynou peníze, které vám lidé zaplatí?

Jde o to, že když si člověk spočítá 40 krát 4500 korun, je to hromada peněz. Když se však zaplatí vše potřebné, pak ještě moc peněz chybí. Už ve smlouvě je jasně uvedeno, že těch 4500 korun není částka za psa. Já ty psy nevlastním, ani je neprodávám. Jsem takový spojovník mezi budoucími majiteli psa a útulky. Většina peněz jde na transport, a to i přesto, že nám pomáhá irská strana, která přispívá určitou částkou na psa. Samotný převoz vyjde přibližně na šest tisíc eur, tedy asi 165 tisíc korun. Další výdaje jdou na účet útulkům za kastrace, čipování či europasy.

Říká se, že je to výhodný kšeft. Jak se díváte na tento názor?

Pokud je to výhodný byznys, pak zřejmě dělám něco špatně.

V České republice je bohužel běžné, že člověk nemůže dělat nic zadarmoa nic jen tak. Hned je to podezřelé. Pro mě je hledání nových domovů pro psy, kteří by jinak zemřeli, koníčkem. Psům se věnuji až po práci. Všem, kteří se psům věnujeme, chodí domů astronomické částky za telefon, na internetu trávíme mnoho hodin, což také není zadarmo. Velkou část svých úspor jsem vložila právě do sdružení Adopce chrtů.

Kde tedy řeči o výhodném kšeftu vznikají?

Tyhle povídačky plynou až na pár světlých výjimek od chovatelů psů. Kluby chrtů nás udávají na úřadech, na státní veterinární správě. Před jedním transportem na nás dokonce předseda jednoho klubu poslal i policii a odchytovou službu. Říkají o nás, že vozíme polomrtvá zvířata, která pak dražíme za nejvyšší cenu. Včera jsem se na našich webových stránkách dozvěděla novinku, že prý nás převoz psů do republiky nic nestojí. Je pro mě velkou záhadou, proč to ti lidé dělají. Měla jsem pocit, že v nich budeme mít spíše podporu a nebudounám házet klacky pod nohy. Udavačské dopisy, plné lží a pomluv, posílají také přímo do Irska s jedinou snahou - zatrhnout adopci chrtů. Adopce chrtů však funguje v celém světě a tihle rádoby milovníci psů dělají České republice ve světě velkou ostudu. Setkala jsem se už i s názory, že dovážíme irskou špínu, toxický odpad nebo špinavé prádlo.

Proč si lidé takového psa koupí?

Nikdo z adoptujících páníčků by si takového psa normálně nekoupil. Hubené a hlavně stvoření bez chlupů příliš neláká. Lidi však nakopne osud psů, na které by za normálních okolností vybafla už jen smrt. Psi jsou vykastrováni, takže do českého chovu nemohou zasáhnout, nemohou tady už závodit ani se vystavovat. Proto nechápu to nepřátelství. Na našich webových stránkách www.adopcechrtu.eu v sekci adoptování mohou všichni vidět, jak adoptovaní psi opravdu žijí.

Příjmení napovídá, že nejste Češka, kdy jste do republiky přišla a čím vším prošla?

Jsem Češka jako poleno, ale vzala jsem si Srba, se kterým jsem žila dlouho v poválečném Sarajevu. Byla jsem sama a neznala jazyk. Postupně jsem se však vše naučila a Balkán mi zůstal pod kůží. Teď žijeme tak napůl. Jednou v Česku, jindy v Bosně. Nechala jsem si zkrácené příjmení, protože už v Bosně jsem začala s chovem psů. Manžel se mi často směje, že přísloví "Papežštější než papež" na mě sedí dokonale. Zajímavé je, že když jsem čtrnáct dní v Bosně, pak trpím a stýská se mi po Česku. Úplně stejné je to naopak.

Jak hledáte nové psí pány?

Budoucí pánečci si hlavně hledají nás. Zájemců o nové pejsky je velké množství. Já se z nich pak snažím shromáždit ty pravé. Vybírám je podle jednoduchého klíče, jako bych jim adoptovala vlastní štěňata. Důležité je však to, aby byli připraveni na to, co znamená greyhound a co obnáší mít chrta. Mluvím s nimi, hodně dám na instinkt a musím zatím říci, že všichni psi mají pánečky, kteří je milují. Nerozhoduji se podle velikosti zahrady a množství peněz. Nejzásadnější je vztah ke psůma hlavně to, kolik času mohou čtyřnohému miláčkovi věnovat.

Mohla byste popsat čtenářům Deníku, jak běžně prožívají život chrti ve Velké Británii, Irsku a Španělsku, odkud jich část přivážíte?

Nemohu hovořit o Velké Británii, protože o tom nic nevím, ale mohu předpokládat, že to je stejné jako v Irsku. Tam jsou psí dostihy velice rozvinuté. Pejsci jsou mašiny, které musejí odvádět skvělé výkony. Najít tam člověka, který má tyto psy jako mazlíčky, je téměř nemožné. Psi mají v Irsku své trenéry a denně stihnou akorát třífázový trénink a závod. Jsou to vlastně pracovní psi a do pojetí Čechů - pes-mazlík - mají hrozně daleko. Žijí v malých klecích a bez pohlazení. V momentě, kdy pes nemá požadované výsledky, a tím přestane svému pánovi vydělávat, stane se nepotřebným odpadem.

Jak je to vlastně se zabíjením nepotřebných chrtů?

Bohužel bulvár se do dnešního dne zajímal jen o skupinku těch lidí, kteří psa vezmou a normálně ho zabijí, nebo nechají uspat. To ale není v celém Irsku. Najdou se i takoví, již se snaží pejskům najít domov, a sami to zaplatí. S těmito organizacemi ale v kontaktu nejsme. My už spolupracujeme s útulky, kam se psi dostali. Snažíme se zachránit ty psy, kteří mají svůj osud zpečetěn. Vůbec nejhorší je situace ve Španělsku, kde používají psy k lovu. Na konci lovecké sezony jich pak mnoho zahyne. Španělé nemají vyvinuté zákony ani humánní cítění, takže si možná někteří vzpomenou na otřesné fotografie oběšených chrtů na stromech či plotech.

Hodláte v transportech chrtů pokračovat?

Určitě. Zájem Čechů i Slováků je obrovský. Dokud ten zájem potrvá, adopce budou pokračovat. Za každého přivezeného pejska do Česka jsme zodpovědní my jako sdružení. Proto je důležitý výběr budoucích majitelů. Díky medializaci v posledních týdnech se na nás sesypala lavina zájemců. Bohužel mnoho těchto lidí ani netuší, jak vypadá grey a co potřebuje.

Jak přísné jsou - ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi, popřípadě Amerikou - zákony pro ty, kteří ubližují psům? Jsme výjimeční ve vztahu ke psům?

Myslím, že Češi milují zvířata a naše zákony jsou na vysoké úrovni. Možná by mohly být vyšší tresty za ubližování zvířatům. Dříve jsem se příliš o tuto problematiku nezajímala, ale nedávno jsem s údivem zjistila, že právě v Česku existuje nadace na ochranu zvířat, která má svůj význam. Ameriku vidím jako svět sám pro sebe. Vedle negramotnosti a veliké kriminality mají naprosto dokonale utříděný systém na ochranu zvířat. I tam se pořádají psí dostihy, ale každá závodní dráha más vůj takzvaný domov důchodců, kde psi dožívají v pohodě. Finančně také podporují adopce.

Kolik chrtů ročně ve zmiňovaných zemích zemře?

To číslo je opravdu zarážející. Mluvíme o desítkách tisíc zvířat.

Chrty dobře znáte, jak byste je charakterizovala?

Chrt je v první řadě obrovská osobnost. Není to pes, co vás bude zbožňovat a milovat, ať uděláte cokoli. Není to ani pes, který bude slepě poslouchat příkazy pána. Je to zvíře, které vás bude pořád zkoušet. Lásku chrta si musíte zasloužit. Když ji získáte, víte, že je to láska oddaná a postavená na pevných základech.

Kdy vzniklo sdružení Adopce chrtů, kolik má členů a je ještě nějaká podobná organizace v Česku?

Sdružení vzniklo v letošním roce, takže je ještě v plenkách. Jde o jedinou instituci v České republice s tímto zaměřením. Máme jen pár lidí, většinou jsou to právě páni adoptovaných psů. Na celou práci a agendu nás není víc než prstů jedné ruky.

JAKUB NOHAVICA

Foto - POMÁHÁ PSŮM. Lucie Mirić je předsedkyní sdružení Adopce chrtů. Organizuje transporty těchto ohrožených psů ze zahraničí.
Foto - Deník/Adolf Horsinka