Jsou sběratelé a shromažďovači – ale správný sběratel musí mít i znalosti

Při návštěvě nám dopodrobna představil celou svoji sbírku. Významná část se skládá z produkce tuzemského výrobce Sellier & Bellot napříč jeho historií. Kolekce Jaroslava Anděla ale obsahuje také exempláře z celého světa ze střeleckých velmocí, jako jsou Spojené státy americké, Španělsko a Itálie přes anglické a německé náboje či střelivo z Nizozemí a Francie až po u nás běžně nevídané kousky z Ruska, Argentiny nebo Austrálie. Své unikátní vědomosti o historii problematiky, detailech vzniku různých nábojů a příběhy o tom, jak přišel k některým exemplářům své sbírky, by mohl vyprávět hodiny, možná i celé dny.

Co vás vedlo ke sbírání brokového střeliva? Kdy a čím to začalo?

Vyrůstal jsem na vesnici, děda byl myslivec, a když jsem se přehraboval u něj na půdě, našel jsem nějaké patrony. Ze zvědavosti jsem si je začal prohlížet a hned mne zaujalo, jak jsou různě vyrobené. Tehdy k nám jezdili na poplatkové hony Italové a Francouzi. Mohlo mi být dvanáct nebo třináct, když tady byli poprvé. Po honech jsem pak chodil a hledal vystřelené patrony. Čichal jsme k nim, voněly mi. Byly to krásné, malované nábojnice s různými obrázky. U nás v té době v podstatě byly maximálně oranžové patrony. To bylo něco, když se našla patrona s nějakým potiskem! Začal jsem si je ukládat do krabiček od bonboniér. Pamatuji si také, že když jsem ještě chodil do školy, byli jsme na pochodovém cvičení, kde byla ministerská honitba. Tam také jezdila spousta cizinců. Kamarád tam našel krásnou italskou patronu. Mohlo to být někdy v šestašedesátém, sedmašedesátém roce a tu nábojnici ještě někde mám. V té době se začínaly objevovat i první plastové nábojnice. Pamatuju si, jako by to bylo dnes, jak jsem šel po strouze a našel svou první českou plastovou patronu. Náboje postupně přibývaly a krabičky od bonboniér se plnily...

Vydrželo vám to tedy už od dětství…

Když jsem v osmašedesátém vyšel ze základní školy, začaly mi trošku jiné starosti. Sbírání patron mě pořád drželo, ale pak jsem se vyučil automechanikem a v devatenácti šel na vojnu. Po vojně jsme se dali s pár kluky dohromady a začali jsme blbnout s auty a jezdit závody. Po honech jsem pořád porůznu chodil, ale ještě jsem neměl myslivecké zkoušky. Soutěžení s auty mě však stále bavilo, i když to pak začalo být finančně náročnější. Až do třiceti let jsem jezdil po závodech jako mechanik. Pak jsem se oženil, a to už závody musely jít stranou. Našel jsem si tedy jiného koníčka – myslivost. Tím pádem mi zbývalo i na sběratelství mnohem více času.

Jakým způsobem se vám podařilo sbírku rozšiřovat?

S věkem přibývali známí. Začal jsem jezdit na různé výstavy nebo na sběratelské burzy. Občas jsem narazil na inzerát, že někdo něco prodává. Mám dodavatele mezi sportovními střelci, kteří vždycky něco seženou. V mysliveckém spolku provozujeme střelnici, kde pořádáme střelby anebo jsme si příležitostně jeli někam zastřílet. A samozřejmě, když člověk potkal lidi na honě, tak tu a tam někdo něco přinesl. V devadesátých letech jsem se přidal ke klubu sběratelů – Společnosti pro studium nábojů ČR. K různým patronám jsem často přišel i tak, když se jich zbavovaly manželky z pozůstalostí po sběratelích, s nimiž jsem se znal. Ještě v začátcích se mi také třeba ozval nějaký pán z Tachova. Byl to fotograf a měl známého v Rakousku, který chtěl vyfotit nějaké patrony ode mě. Jezdil tak ke mně fotografovat. A víceméně z toho vzniklo, že mi přenechal svou sbírku, ve které měl spoustu starých papírových nábojů.

Čím vás tento koníček naplňuje?

Dnes už to mám vysloveně jako zábavu. Nijak to nehrotím a nevadí mi, když něco prostě nebudu mít. Hodně lidí se sběratelskými náboji i obchoduje. Někdo tomu rozumí a třeba něco koupí za výhodný peníz, aby to vzápětí „otočil“ a za víc prodal. Ale já do toho celý život peníze spíš dával. A najděte někoho, kdo by celou sbírku koupil! Spíš už teď přemýšlím, co s ní. Asi by byla atraktivní do nějakého muzea, ale je to náročné na prostor.

Vždy říkám, že jsou sběratelé a shromažďovači. Rozdíl mezi nimi je ten, že sběratel se danou věcí dlouho zabývá a něco o ní ví. Myslím, že já o brokovém střelivu cos vím, nějaké informace jsem pochytil, přečetl a dohledal. Ale bojím se, že až tady, my starší sběratelé nebudeme, nikdo o tom víceméně moc vědět nebude. Ale mladých kluků, kteří sbírají, je dost, tak snad se tomu někdo začne věnovat víc dopodrobna.

Jak dohledáváte potřebné informace o nábojích?

Vycházím z různých knížek a dalších materiálů. Většinou to jsou německé knihy, kde lze najít, jak probíhal vývoj a výroba nábojů u různých výrobců. Také existují všelijaké dobové katalogy. Například první katalog od Sellier & Bellot je z roku 1910. Když jím listujete, je až neskutečné, jak je kvalitně udělaný, jaké jsou tam použité barvy. Před rokem 1900 ještě nebyly katalogy, ale mnoho časopisů. Mám třeba Českou myslivost nebo Stráž myslivosti, která začala vycházet později. Jsou v nich reklamy výrobců zbraní na vše okolo střeliva. A také pěkné články a zajímavé inzeráty. V jednom se například píše: „Našel jsem po dědovi prach do nábojů, ale bojím se ho použít. Jsou to kuličky žluté barvy.“ A odpověď zní: „Děláte dobře. Bojte se Boha a tohoto prachu. Jde o prach Fasan, který již roztrhl spoustu našich ručnic!“

Dobrým zdrojem informací je také katalog vydaný v Německu, kde jsou uvedeny kulové i brokové náboje a jejich orientační ceny, za kolik se pohybují na sběratelských burzách. Pro zajímavost, u brokových nábojů to často bývá 3 až 6 eur za běžné kusy, někdy až 50 eur za vzácnější patrony. A to bych řekl, že jde o ještě docela rozumné ceny. Dnes se už běžně vyšvihly až na 100 eur.

Obsáhlá je také kniha Dějiny Sellier & Bellot, kde je popsaná celá historie toho, co se kdy a jak vyrábělo. Napsal ji Ing. Jindřich Hýkel (spolu s PhDr. Vladimírem Karlickým – pozn. red.), který byl zaměstnancem Sellier & Bellot a také mým dobrým přítelem.

Zmínil jste, že jste členem klubu sběratelů nábojů. Jaké jsou jeho aktivity?

Sdružováním sběratelů všech nábojů se u nás zabývá Společnost pro studium nábojů ČR. Nejen brokových, ale také kulových a třeba i vojenských. Společnost prování badatelskou a sběratelskou činnost v oblasti nábojů, historie jejich výroby a vývoje a v oblasti firem, které vyrábějí zbraně a náboje. Také organizuje různá setkání a burzy pro své členy. Vydáváme i odborný klubový časopis, který měl skvělou, až světovou úroveň. Jenže před několika lety zemřel Ing. Vladislav Badalík, který se z velké části podílel na jeho vydávání. Vydávání časopisu tak v současné době poněkud vázne.

Čím mohou být některé náboje zvláštní nebo hodnotné?

Mezi cenné patří samozřejmě nejstarší náboje. První brokové náboje se začaly odvíjet od lefošových (Lefaucheux) nábojů s kolíčkovou zápalkou, s nimiž se experimentovalo někdy kolem roku 1860. Nábojnice byly převážně z měkkého papíru bez potisku a měly značení vyražené v kování směrem ven.

Obecně náboje bez potisku patří mezi ty nejstarší. Pak byly ještě celokovové nábojnice, které byly ve své době velmi drahé. Firma Sellier & Bellot také vyráběla na export náboje třeba s vysokým kováním a neobvyklými potisky, které se normálně sériově nedělaly.

Dělaly se různé varianty potisků, z nichž některé mohou být vzácnější než jiné. Ve sbírce mám třeba neuvěřitelnou raritu – ručně kreslený nápis na nábojnici. Šlo o zkušební návrh, jak by měl náboj vypadat. Sběratelsky velmi vyhledávané jsou také neobvyklé barvy použité na nábojnicích. U společnosti Sellier & Bellot měly první plastové patrony černou, červenou a zelenou barvu se zlatým potiskem, který se ale snadno smýval. Byl tak později nahrazen potiskem v bílé barvě, který lépe držel.

Hodně zajímavostí lze najít i mezi prvními jednotnými střelami. Objevovalo se spoustu různých provedení. Zkoušely se různé tvary, materiály a způsoby stabilizace. Olověné střely s železnými hroty. V Rusku se třeba používaly na divočáky střely ve tvaru diabolky.

Celý rozhovor jste mohli najít ve Světě myslivosti č. 2/2025.

Děkuji za rozhovor.
František Viktorin
Foto archiv redakce