Konec roku v době našich praprababiček (Styl)

Silvestrovská noc v Praze v 19. století ani v nejmenším nepřipomínala bujaré veselí ve 20. století a už vůbec ne monstróznost dnešních novoročních oslav. Pražský měšťan tehdy seděl s rodinou spořádaně doma a zavdával si z pořádného džbánu piva.

Na Silvestra byly sice pražské šenkovny plné, ale málokde se vařilo, a tak spěchali hosté domů na večeři. Staropražan sem totiž manželku s dětmi nevodil, a když si vyšel užít silvestrovského večera do společnosti, tak jedině sám. O zábavu se starali sami hosté, kteří si rádi zazpívali, nebo zjednaný harfeník či houslista. Silvestrů v šantánu a tingltanglu se zpěvačkami i artistickými čísly se Pražané dočkali až na konci 19. století.

Menu podle zámožnosti rodiny
Na rozdíl od Vánoc na Silvestra nic nebránilo hospodyním podávat masitá jídla. Večeřelo se většinou mezi 18. a 20. hodinou. Pokud ale byli v domě hosté a pořádala se třeba taneční zábava, pak pokrmy přicházely na stůl až před 23. hodinou.
Počet a skladba chodů závisely na zámožnosti rodiny a velkorysosti hostitele. Dnes by asi nejednoho jedlíka zaskočil jídelníček složený "z bílé polévky s rejží, hovězího masa s cibulkovou omáčkou a okurkami, kuřátka s karfiolem, pečené kachny, salátu, talíře suchárků, piva, vína a kafe". V opravdu bohatých domácnostech se připravovaly polévky dvě, pět i šest pečení, hovězí maso s různými omáčkami, zelenina a sladké i ostré nákypy. Mezi oblíbené pochoutky patřily také "cemr (zaječí nebo srnčí hřbet), vandličky (paštičky - pozn. red.) s fáší, pečené koroptve a drůbky". Hodně se jedl i chléb, jehož se peklo mnoho druhů.
Sladkosti se na stole objevovaly podle rozpoložení hospodyně. Nikoho tehdy proto nezaskočilo, když se mezi zadělávanými žabími stehýnky a pečeným úhořem měl zakousnout do čokoládového nákypu. Jedlo se několik hodin a stolovníkům s trávením pokrmů, na jejichž přípravě se nešetřilo máslem ani kořením a ostrými přísadami, napomáhalo ovoce, slivovice a pivo.

Rypáček pro paní domu
Na Nový rok se svátečně oblečení Pražané vypravili ráno s celou rodinou do kostela. Ženy a dívky na sebe navěsily vše, co jim Štědrý večer nadělil, a tak se spíš než zbožným rozjímáním stala novoroční bohoslužba módní přehlídkou.
Pravda, starší matróny se na ní dlouho nezdržely. Spěchaly totiž domů dohlédnout na přípravu oběda. Podle tradice se na Nový rok jedlo něco vepřového, jako předkrm pak čočka a ovar z hlavy s malínským křenem. Rypáček dostávala paní domu. Proti Silvestru nesmělo přijít na stůl nic s rychlýma nohama, ploutvemi nebo křídly, jinak by štěstí v novém roce mohlo z domu utéci, uplavat nebo odletět.
Po novoročním obědě a krátkém šlofíku si muži odcházeli odpočinout do vináren, kam většina z nich zavítala již před obědem cestou z kostela. Později odpoledne se pak přijímaly návštěvy nebo se chodilo za zábavou do města. Pražačky v této době už nečastovaly novoroční návštěvníky čokoládou jako v 18. století, ale stále módnější kávou. Čaj se v Praze teprve zabydloval a byl to nápoj spojovaný hlavně s vyššími společenskými vrstvami. Servíroval se s různými ovocnými sirupy nebo mandlovým mlékem.

Ve znamení paštik a asietek
Studená kuchyně se v 19. století nesla ve znamení paštik a plněných mas. Podávaly se také malé předkrmy, tzv. asietky, žemličky, jež jsou obdobou obložených chlebíčků, a slané i sladké pěny na trvanlivých oplatkách, které se doma napekly a uschovaly. Všechny tyto tzv. příchoutky tvořila jen malá sousta - ale větší než současné jednohubky. Pokud by je ale chtěla hospodyňka připravit bez dnešní kuchyňské techniky, pořádně by se nadřela. K výrobě paštik sloužily všechny druhy masa, případně se do nich zpracovaly různé zbytky, připravovaly se ale i sladké, z těstovin či rýže. Jelikož ještě neexistovaly mlýnky, maso se uvařilo či upeklo a pak buď sekalo, nebo tlouklo v hmoždíři. Proto byla i konzistence tehdejších paštik daleko hrubší než u současných. Kromě paštik se také podávaly studené i teplé masové pudinky. Jejich základ tvořil bešamel, výsledek byl tedy jemnější a určen pro vybranější jazýčky. Ve starých kuchařkách se hojně vyskytovaly také vandličky. Byly to vlastně malé paštiky, jež se vykrajovaly z máslového těsta tvořítkem a pak plnily. Připravovaly se v páře, jindy v troubě ve vodní lázni. Vyhlášený kuchař Persián Emanuel Beránek tak nazýval i velký nok tvarovaný na lžíci a skrojený nožem, jenž se dal plnit. Tehdy měly suroviny ovšem stálou kvalitu, což se o současných říci nedá. A tak by se dnes muselo dost improvizovat hlavně při přípravě máslového těsta, jež se tehdy převážně používalo, aby se povedlo. Než zazvoní půlnoční číše

Tradice slavit příchod nového roku číší sektu se prý zrodila v dobách třicetileté války. Lidé věřili, že zvuk vystřelené zátky při otevírání láhve zažene nepřátele. Když člověk pozvedne sklenku vína, sluší se i něco říci. A tak pronese přípitek. Prý jej vynalezli už staří Řekové, od nichž to přejali Římané a postupně celá Evropa. V 18. století se ustálila i pravidla k pronášení přípitků. Při večeři musela být každá sklenka vína nejprve pozvednuta na něčí počest. Odmítnutí se chápalo jako urážka. Od nepaměti si lidé při pití sektu popřáli to nejlepší. Důkazem jsou přípitky v různých řečech světa, kde je na prvém místě hodně zdraví pro každého. Teprve pak se objevují přání štěstí, lásky, peněz a přátelství.

• Předchozí
• Následující