Na mušce jsem neměl divočáka, ale člověka (Přerovský deník)

V lese myslivec potká jen houbaře, většinou důchodce, kteří se šoulají lesem, bez kraválu s očima upřenýma na zem, aby jim neunikl hříbek a nic z té krásy, kterou přináší pozdní léto. Rána s mlžným oparem, kdy na stvolech trav se blýskají perly rosy zavěšené na jemných pavučinách.
Pro myslivce je toto období nejkrásnějším časem v roce. Končí doba lovu srnce, střílí se intenzivně divočáci, začíná jelení říje, která vrcholí na svátek svatého Václava.
Naše potštátská honitba hraničila s vojenským prostorem. Oni měli lesy,myzase pole, do kterých za soumraku vycházela zvěř, aby se napásla. Nad ránem se vracela do houštin u vojáků. Pochopitelně že za sebou zanechávala značnou škodu na bramborách či obilovinách. Myslivci se snažili tlumit tyto škody odstřelem černé zvěře, kterou je povoleno střílet i v noci.
I když jsme tehdy, myslím tím dobu před třiceti lety, měli již dalekohledy a puškohledy s antireflexní vrstvou, která umožňovala vidět i za nočního šera, co bychom holým okem neviděli, musel si myslivec být stoprocentně jistý, na co střílí. Vystřelenou kulku do hlavně nevrátíš. Tak to je i v mysliveckém zákoně. Tolik na úvod mého vyprávění. V zářijový podvečer jsem šoulal po Milovanské cestě k lánu brambor, který navštěvovali divočáci a tropili tam velké škody. Rychle se stmívalo a já přikládal co chvíli dalekohled k očím a sledoval pole před sebou. A hle, jsou tu! Asi sto metrů v poli jsem spatřil tři černé skvrny. Prasata! Sestoupím do příkopu u silnice a po kolenou se plazím k 20 metrům vzdálené třešni. Již jsem u ní. To by mělo stačit. Pomalu se zvedám a přikládám dalekohled k očím. Jsou tam. Dávám kulovnici do ramene a hledám v dioptriu kus, na který budu střílet. Už ho mám, avšak co to, divočák se vztyčil na zadní běhy do velikosti mědvěda. Mědvěd, to snad ne, kde by se tu vzal. Je to člověk! Kulovnice je položena na zem, já usedl vedle ní a celý se rozklepal v představě, co se mohlo stát.
Trvalo mi to hodnou chvíli, než jsem se jak tak sebral. Zvedl jsem se, kulovnici hodil na rameno a šel jsem k lidem, kteří o mně neměli ani tušení. Kopali brambory a dávali je do připraveného pytle. Klasický polní pych. Byla to rodina z Potštátu, mí známí, a tvářili se hodně překvapeně, když jsem jim řekl, že jsem si je spletl s divočáky. Raději jsem se ani nezmínil o tom, že jsem měl jednoho na mušce.
Sbalili pytel, naložili na připravený vozík a pádili k Potštátu. Já za nimi. Bylo po lovu a já ten večer neusnul.
Druhý zážitek je úsměvnější. Rovněž se týká polního pychu, který provozovalo hodně občanů, řídících se aktuálním heslem té doby: Kdo nekrade, okrádá svou rodinu. Šel jsem k večeru kolem pole s kukuřicí, která byla již obsečena. Slunce zapadalo za Hartu a já měl u nohy na vodítku svého psa Kodla. Pes začal být neklidný a táhl mě do porostu kukuřice. Něco tam asi je, pomyslel jsem si a pustil psa z vodítka. Pes vběhl do porostu a po chvíli začal vydávat.
Sundal jsem kulovnici z ramene, odjistil pojistku a čekal, co mi pes natlačí. To již jsem slyšel lámání stvolů, štěkot psa a to vše přímo na mě. Jaké bylo mé překvapení, když se z kukuřice vyřítila starší paní s ruksakem nalámaných klasů, s Kodlem v patách. Když mne uviděla, strnula jak Lotova žena, že jí i ruksak spadl na zem. Odvolal jsem psa, a poněvadž paní znám a vím, že nevynechá jediný kostel, tak jí pravím: Milá paní, v desateru je i nepokradeš. Dnes má ta milá paní 85 let, těší se dobrému zdraví a nevynechá žádnou mši svatou, jen Kodl je v psím nebi.
Karel Šustek, Potštát