Zastřelím ti jelena (Instinkt)

Na šouláku, což je lovecký chodník, leží větvička.
Samozřejmě na ni šlápnu.
Větvička zapraská, průvodce Luboš Vodolan se po mně ohlédne a zavrtí hlavou.
Tohle zapraskání by jelena vyplašilo na sto metrů. A já si u Vojenských lesů a statků objednal jeho odstřel.

Tedy - jako objednal... Zbraň není nabitá a já nevlastním zbrojní průkaz ani lovecký lístek. Vžívám se do role lovce, který si zaplatil adrenalinový zážitek a přijel do obory Židlov u Máchova jezera složit šesteráka. To je jeden z nejmenších jelenů, jehož paroží tady v divizi Mimoň přijde zhruba na deset tisíc korun. Na druhém konci cenové škály je největší český jelen všech dob, čtyřiadvacaterák, kterého střelil lovec v Poněšické oboře před třemi lety a zaplatil za něj kolem milionu. Vysoko postaveným pánům však může spadnout trofej do klína i docela zadarmo (viz box Parohy jako korupce).
Jdeme dál. Jako doopravdy. Vpředu odborný pracovník pro myslivost Luboš Vodolan s dalekohledem, dva kroky za ním poplatkový lovec. Já. Máme z čeho vybírat, v oboře Židlov se pase asi 850 kusů jelení zvěře. Třetinu tvoří trofejní jeleni a lovci jich každý rok složí necelou stovku. Žije tu také 150 muflonů a desítky daňků a srnčí zvěře. A mnoho divokých prasat. Kolik? Vodolán krčí rameny: "Černou nelze spočítat, podhrabává se pod plotem." To vše je spárkatá zvěř. Klient ji loví individuálně, jen s průvodcem.
A propos, plot. Tenhle měří třicet kilometrů. Místy v něm zejí otevřené průchody, jimiž lze projet autem nebo na kole. Zvěř tudy neuteče, neboť na zemi jsou rošty, na které opatrný čtyřnožec nevstoupí. Obora Židlov je druhá největší v Česku. Představte si kruh o průměru deset kilometrů, v němž se střídají údolí a lučiny, mlází a vysoký les, to vše protkáno zvířecími chodníčky a tankovými cestami z dob totalitního vojenského újezdu, po nichž lze chodit, pardon, šoulat za životní emocí. A lov zvěře jí je. "Třeba složí jen malý kus, když stojí u slavnostního výřadu a troubí mu halali, často se nezdrží slz," říká Vodolan o svátečních lovcích.

Na holou!
Kulovnice je těžká, chlupatý kabát hubertus taky a na temeni hlavy mi vadí hučka. Mít ji musím, protože krempa stíní a světlá pleť lovce zrazuje. Prodírám se mlázím nejen s Vodolanem, ale také s jeho kolegou Pavlem Munzarem. "Já nosím při focení i kuklu," říká. Munzar fotografuje a filmuje zvěř léta, v lovecké kanceláři v Mimoni jsem zhlédl videa, při nichž se tajil dech. Třeba souboj daňků na krev nebo milostný akt jelenů. Ano, dvou kapitálních samců. "Láska si nevybírá," komentoval jejich mesalianci stroze.
Pst! Vodolan se otáčí a ukazuje, že mám jít k zemi. Tamhle je jelen, můj jelen, na kterého jsem si našetřil a k němuž se upínají mé sny. Je obklopen suitou laní a kolouchů, rudlem, jak říkají myslivci. (Ve vlnícím se mlází není nic, všechno je jenom jako, ale i imaginární zvíře způsobí, že mi přeběhne mráz po zádech.) Jak mě Vodolan předtím učil, teď bych měl kleknout, zamířit na komoru neboli srdce nad předním během a stisknout kohoutek.
Je poledne a oba myslivci se mi věnují místo oběda. Ráno šli s německými klienty, kteří si přijeli zastřílet "na holou", jak praví hantýrka o zvěři bez paroží, tedy samicích a mláďatech jelenů, srnců nebo muflonů. Taková kratochvíle není drahá, třeba muflonka přijde na čtyři stovky, srnče na tři - (viz box Lovecký ceník Mimoň). Praxe bývá taková, že hosté přijedou na týden a svůj kus musejí složit během čtrnácti vycházek. Každý den probíhají dvě. Hodinu před svítáním vyrazí lovec s průvodcem na posed. Pokud odtud neskolí zvíře, které vychází na pastvu alias pašu, šoulají do devíti po loveckých chodnících. Když ani tady neslaví úspěch, vracejí se na snídani do chaty. Do lesa jdou znovu odpoledne a končí hodinu po západu slunce. Platí se nejen úlovek, nýbrž i doprovod, v Mimoni ráno 140 a večer 210 korun. Úspěšnost lovu v oborách je vysoká a myslivci vědí kdy, kam a na co jít. Průvodce musí v osudovém okamžiku posoudit trofej, což třeba v mlze a v šeru vůbec není lehké. Není totiž možné, aby nějaký strejc místo šesteráka střelil knížecí kus za stovky tisíc, to by byl pěkný průšvih. Regule lovecké kanceláře velí, že odchylka ceny zvěře objednané a skutečně ulovené může činit pouhých deset procent.

Svérázy národních lovů
Střílím. Přesněji řečeno, hodlám tak učinit, ale v posledním okamžiku mě opouštějí síly. Profesionálové tuhle slabost znají. "Říkáme jí jelenice," směje se Vodolan a předvádí, jak klienti v tranzu kloktají puškou. "Jsou schopni minout i z pěti metrů," dodává. Trefa na komoru končí okamžitou smrtí, někdy se jelen vzepne, vyrazí a padne po několika metrech. Častěji však lovec zvíře pouze postřelí, to zaznačí jinak a zmizí. Průvodce se jde podívat na nástřel, místo, kde kule jelena trefila. Kam ho zasáhla, o tom vypovídá výška zakrvácené trávy a především vzhled kapiček krve neboli barvy. "Světlá bublinatá barva ukazuje na plíce, barva s hleny nebo travou svědčí o ráně naměkko, do břicha, jindy se zas najdou úlomky kostí," vysvětluje Vodolan. Pak se jede pro psa, který kus dohledá. A nepřesná muška přijde lovce na dalších 925 korun.
Vraťme se ke kulisám poplatkových lovů. V pražském ústředí Českomoravské myslivecké jednoty o nich hovořím s vedoucím oddělení myslivosti Luďkem Králíčkem. Střílet lze v oborách, ale také v neoplocených honitbách, kde je ulovení zvěře těžší, a tudíž přijde levněji. Obory i honitby mohou být státní, nebo soukromé, patřící často šlechtickým rodům. Lesy ČR, což je druhý státní podreportáž nik vedle VLS, pronajímají honitby mysliveckým sdružením nebo honebním společenstvím, a tam pak panuje příslovečná ruka trhu. Koneckonců, honitbu na vlastním pozemku si můžeš pořídit i ty, milý čtenáři, a pak s ní podnikat dle libosti. Má to jediný, zákonem předepsaný háček. Tvůj pozemek musí zaujímat plochu nejméně pěti set souvisejících hektarů. A ty hned tak někdo nemá.
Králíček zmiňuje tři historické přístupy k lovu, tři "národní svérázy": germánský, římský a severský. Němci touží po silné trofeji. Středomořské národy navazují na antiku a střílejí všehochuť - co nejvíc druhů, rarit a zajímavostí. Seveřané lovili vždy pro maso a činí tak dodnes, kupovat zvěřinu v supermarketu se jim příčí.
Většina českých myslivců loví nepoplatkově. Provádějí průběrný odstřel, selekci slabých kusů. U silné trofejní zvěře tvoří klientelu napůl Češi a cizinci, mezi nimiž je nejvíc Němců. Lov tradičně milují a ušetří si na něj. Zvlášť velkorysí jsou však prý bohatí Češi. Byl to tuzemský lovec, kdo zaplatil v Poněšické oboře milion za rekordního jelena.

Jste vrahem zvěře?
Jak se znám, jelena bych minul, případně postřelil. Vodolan by prohlédl nástřel a usoudil, jak daleko zvíře uteklo. Potom by odjel pro psa barváře a čekalo by se. Dohledávka probíhá až za několik hodin, a pokud padla rána zvečera, nechá se na ráno. "Zvíře upadne do těžkého stavu a je snadnější ho dostihnout," vysvětluje Vodolan. Jde o fyzicky náročnou akci, při níž průvodce s barvářem na řemeni absolvuje třeba mnohakilometrový přespolní běh.
Buď zhaslý kus najdou, nebo se král lesa znovu zvedne. Pak lovec psa vypustí a jeho úkolem je zvíře zastavit. Příběh Vodolanova bavorského barváře Floka dokládá, že dohledávka může být pěkně nebezpečná. Kňour mu uhryzl ocas, jelen ho zas parožím přibodl k zemi. "Měl rány v obou zadních bězích, ale všechno přežil. Teď je mu jedenáct a užívá si důchod," vypráví s láskou Vodolan.
Cílil jsem na myšleného šesteráka, ale na zvíře v lese bych nikdy nevystřelil. Teď, když i moje reportáž dospěla k ocasu, to mohu potvrdit. Štvaní poraněného jelena mě děsí a pokládám lovci otázku, která se nabízí: "Není komerční lov tak trochu vražedným průmyslem?" Lovec odpovídá, že taková je představa obyvatel města, kteří oblékají psy do oblečků a domnívají se, že kolouch je mládě srnce, a ne jelena.
Zvěř kdysi obývala všudypřítomný prales a lidé žili jen na vyklučených mýtinách, teď je tomu naopak. "Černou potkáte ve městě, copak je to normální?" táže se Vodolan. Mluví o vlcích, kteří překousnou jelenovi šlachy na bězích a zvíře jim pak slouží jako živá konzerva. Nikoli lovci, sama příroda je nemilosrdná, vrahounská. Myslivci se mají o zvěř starat. Přikrmovat ji, stavět krmelce, slaniska a zásypy, a také populaci regulovat. Jinak se přemnoží a při sjezdu na horském kole lesním terénem vjedete zničehonic do takového stáda jelínků siků, že si málem srazíte vaz, což jsem na Manětínsku osobně zažil. Budiž. Člověk vyhubil velké šelmy a zůstal sám posledním predátorem, obchod se smrtí zvěře a zbožnění trofejí by však mělo mít své meze. Takový je můj názor. Jenže já žiju víceméně na Václaváku, víte?

***
Lovecký ceník
Pojištění + český lovecký lístek pro zahraničního hosta na den 450 (všechny ceny v korunách), na rok 1500. Jelen lesní.
Odstřel nejmenšího tzv. špičáka do dvou let 3540. Cena roste podle mohutnosti trofeje stanovené výpočtem CIC bodů do stovek tisíc. Kolouch 850, laň 1200.
Srnec obecný.
Špičák do pěti cm 1150, cena roste do desítek tisíc. Srnče 300, srna 450.
Daněk evropský.
Špičák v oboře 3000, ve volné honitbě 2820. Cena roste do desítek tisíc. Daňče 500, daněla 600.
Muflon. Cena roste od 7200 do desítek tisíc. Muflonče 300, muflonka 400.
Prase divoké.
Kňour od 10 030 do několika desítek tisíc, sele 500, lončák 1100, bachyně 2400. (ceny platí letos v divizi VLS Mimoň).

Parohy jako korupce
Slovenský ministr zemědělství Stanislav Becík skolil v prosinci roku 2008 v oboře Žleby na Kutnohorsku muflona s třetí nejsilnější trofejí na světě. Komerčního lovce by jeho toulce přišly na 220 tisíc korun, Becík je dostal zadarmo. Lov mu umožnil státní podnik Lesy ČR na žádost tehdejšího ministra zemědělství Petra Gandaloviče.
Nejmohutnější české jelení paroží získal v roce 2001 tuzemský ministr zemědělství Jan Fencl. K lovu osmnácteráka jej do Poněšické obory u Hluboké nad Vltavou pozval ředitel Lesů ČR Jiří Oliva. Rekord překonal čtyřiadvacaterák ulovený před třemi lety tamtéž. Také Fenclulovil jelena zdarma, běžný klient by zaplatil 800 tisíc korun. Pikantní je, že kratochvíle proběhla 14. září, kdy Česko vyhlásilo státní smutek za oběti teroristického útoku proti USA.