Myslivci musejí dát najevo, že mezi sebou nováčky chtějí (Olomoucký deník)

Nový seriál Deníku,  5. díl o myslivcích a myslivosti

Podle starých dobových obrázků jsme si mohli myslet, že dřívější myslivec byl starý, notně fousatý, v zeleném oblečený pantáta se sukovicí v ruce a nezbytnou puškou na rameni, doprovázený pořádným hafanem. Zdá se mi ale, že to, co malovali malíři do dávných kalendářů, se jaksi navrátilo do dnešní reality. Jako by z myslivosti vymizeli ti mladí, rozverní zelení mládenci, jak se o nich zpívá v oné písničce o panenkách na silnici.
Tento obraz se mi vrací, když je v honitbě potřeba vynaložit práci. Zejména tu, na kterou síly nás starších už nestačí. Ten vývoj, ve kterém nastupují mladí nahrazující staré a odcházející, má v myslivosti notnou řadu let tendenci, které by se mohlo říkat rovnoměrně se zpomalující. Nejlépe je to vidět na snižujícím se počtu členů myslivecké organizace, které se říká Českomoravská myslivecká jednota. Dříve sdružovala všechny myslivce, dokonce povinným členstvím, a dosáhla ve svých "nejlepších letech minulých" počtů hodně přes sto dvacet tisíc jedinců. V dnešních liberalizovaných časech členství povinné není, bylo sice založeno několik dalších spolků, které ale nějakým nadměrným počtem členů také neoplývají. Řada myslivců prosperuje "na volné noze". Stačí jim zaplatit povinné pojištění. Ušetří asi čtyři stovky ročně. Není to moc, ale některým asi stojí za to každá koruna. Přesto řady myslivců rok od roku řídnou. Už zmiňovaná hlavní organizace má dnes sotva padesát tisíc členů, věkový průměr všech členů je zhruba šedesát let. Dnes být myslivcem není ve společnosti přece jen proti myslivecky orientované žádné terno.
Ale je jasné, že zásahy pomáhající přírodě někdo udělat musí. Jak to tedy s mladými, nastupujícími myslivci v dnešní době je? Má­li mladý člověk o přírodu, ale i o loveckou kynologii, střelectví, samozřejmě i o lesařinu opravdový zájem, bude se snažit vystudovat tomu odpovídající školu. Pokud ale těm předchozím zájmům podlehne až po uplynutí let školních, nezbude mu jiná možnost než absolvovat kurz pro zájemce o lovecký lístek a složit příslušnou zkoušku z myslivosti.
Není to až tak snadné, je potřeba osvojit si velký objem znalostí pro úspěšné složení zkoušky. Také to nějakou dobu trvá - po kurzu činí "adeptské neboli čekatelské" období celý jeden rok, také to nějakou korunu stojí a další náklady při pořizování vybavení budou ještě následovat. Celá ta adeptská lhůta musí probíhat pod vedením zkušeného myslivce v některém mysliveckém spolku. Záměr je celkem jasný. Po zkoušce by měl nový myslivec ve "zkušebním" spolku pokračovat jako jeho řádný člen. Měl by to mít snadné, protože jej za zkušební rok ostatní členové měli možnost dobře poznat a měli by s ním už počítat. Jenomže co když se onen mladý přestěhuje, nebo mu daný spolek nebo jeho členové přestanou vyhovovat? Co potom? Zdálo by se, že není nic jednoduššího než podat si přihlášku do jiného spolku. Vždyť přijmout mladého a pracovitého kamaráda je obrovské terno. Jenomže ouha. Už z několika stran jsem slyšel, že "nikoho brát nebudeme, kdoví, jak by to potom bylo s lovením, co by zbylo na nás, když by ten mladej byl v lese furt, a tak dál". Je to falešná výmluva, jeho počínání se dá přece rozumně usměrnit. Samozřejmě když to bude potřeba. Ale hlavní přínos přece je jasný. Bude­li někdo často v honitbě, musí to přece věci posloužit. Bude tu stálý dohled, kontrola, může se provést rychle potřebný zásah a má to řadu dalších výhod.
Ale co když je pravým důvodem neochoty "pustit si do revíru" cizího? Co když uvidí něco, co by vidět neměl? Nebo, protože to dobře zná z kurzu a nás staré "praktiky" nachytá při něčem, co neznáme nebo co děláme? A tak ho raději mezi sebe nevezmeme a "stárneme, je nás ve spolku čím dál míň, každá práce je problém, a tak jí raději moc neděláme".
Měli bychom si naplno uvědomit, že naše neochota "omladit" směřuje jasně proti náma potažmo proti našim zájmům. A tak říkám: "S mladými v našem spolku nemusí pršet, ale stačilo by, kdyby alespoň kapalo." Jenomže když "kápne" jednou za pár let, stačit to nemůže. Vidíme to skoro všude už řadu let. Vymřít přece nechceme, a protože by to bez myslivců podle mne příroda "nedala", tak ani vymřít nesmíme.
Dejme proto jasně najevo, že mladé myslivce mezi sebou chceme, a to nejenom proto, že nám pomůžou postavit krmelec nebo posed.
Zajímá vás téma myslivosti? Máte námět, kterému bychom se měli věnovat?
Své náměty pište na e­mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Autor: Jan Hart