Jsou myslivci a "myslivci" (Olomoucký deník)

Už několikrát jsem se snažil naznačit, že myslivost není téma, které by se zejména městské části dnešní společnosti zamlouvalo. A taky jsem se netajil tím, že na tomto pohledu mají myslivci svůj nezanedbatelný podíl viny. V tomto dnešním povídání se pokusím toto pro myslivce docela nelichotivé téma poněkud rozvinout, a pokud se mi to podaří, i trochu racionálně vysvětlit a přiblížit.
Začínal jsem s myslivostí dosti dávno. Už v roce 1973. Bylo nás ve spolku asi deset, já samozřejmě nejmladší. Přišel jsem mezi tehdejší lidové myslivce ve věkovém rozmezí od 35 do 60 let, do menší honitby oplývající drobnou zvěří a plné později zrušených mezí, remízků a úvozových polních cest. Znal jsem v ní většinu zákoutí i zajímavých míst z mých předchozích chlapeckých toulek, byl to prostě kraj mého mládí.
Musím přiznat, že jsem sem tam pocítil po lehké výtce zejména od těch starších jakýsi pocit křivdy, protože se mi zdálo, že moje skutky nebo výroky jsou správné. Přesto jsem je přijal, protože byly vysloveny staršími a zkušenějšími. Teprve mnohem později jsem si plně uvědomil, jak dobře byly míněny a zejména jak citlivě byly vysloveny. A to i tenkrát, kdy jsem skutečně měl v několika případech pravdu a mýlil se můj starší a mne poučující kamarád. Může se namítnout, že tenkrát byla jiná doba, lidé k sobě měli jaksi blíž, myslivci byli pořád na očích, chodili totiž do honitby na rozdíl ode dneška pěšky a vůbec. Říkalo se tenkrát jakési říkadlo, něco v tom smyslu, že je­li dostatek zvěře, je málo problémů mezi myslivci a naopak. Ale ať je to jak chce, tehdy těch problémů vzhledem k tehdejším počtům zvěře bylo doopravdy jenom pár.
Tak, jak v honitbách ubývalo zvěře, začínalo mezi myslivci přibývat neshod a začínala převažovat "nenálada". Trochu jsme pozapomněli na srdečnost a kamarádství platné v předchozích letech. Podle mne své udělalo také v některých případech i ne zrovna uvážené zvětšování honiteb do velkých celků s několika desítkami členů pocházejících z více okolních, byť sousedících vesnic. Ono mezi nimi ledaskde panovalo jakési napětí, jakási řevnivost, nejenom v myslivosti, která právě v ní udělala svoje.
S příchodem sametové revoluce toto všechno najednou vyplavalo na povrch a dělení na velkou většinu původních spolků proběhlo rázem. A nejenom to. Ožily spory mezi sousedy nejenom o hranice, o každý lepší koutek honitby u nich, ale přišlo i vyčítání skutečných či domnělých křivd, které se staly, nebo o kterých byli někteří přesvědčeni, že se stát mohly.
Bylo by s podivem, kdyby si těchto rozrušených vztahů, sporů a různic okolí myslivců nepovšimlo. Možná, že tady někde se dá hledat a najít prvopočátek nového pohledu na do té doby "ukázněné" a "spolehlivé" myslivce. Spolu s revolucí přišel další faktor, který vedle všech zasáhl myslivce možná nejsilněji. Byl to nový způsob hodnocení kvality jedince i spolku, a to poměřením přes peníze.
Za honitby se najednou začalo platit nájemné v částkách počítaných na deseti a statisíce, do mysliveckých prodejen se mohlo začít chodit s hodně plnou šrajtoflí, otevřely se hranice pro lovy v Africe nebo jinde ve světě a mezi námi se začala otevírat jakási dělicí čára. Čára, která oddělila ty majetné od těch ostatních. A co víc, ti majetní se nějak přestali cítit členy společné komunity a svým jednáním i chováním to těm druhým začali dávat najevo. Do donedávna jednolité zelené společnosti vtrhla nevítaná společnice, která se jmenuje závist. A to v takovém měřítku, že se slovem závist dnes spojují někteří samo slovo myslivost.
Myslivci měli odjakživa jaksi vrozenu vlastnost pozorovat, poznávat a učit se. Snažili se žít s přírodou i lidmi v souladu a jakémsi bezkonfliktním společenství. Jenomže řada těchto dobrých a léty prověřených životních zásad vzala za své. Podílel se na tom sám život tak, jak překotně přes dějinné milníky běžel.
Myslivci, alespoň předpokládám, dobře vědí, co přírodě a zvěři v ní vadí a ubližuje. Snaží se, alespoň většina z nich, přírodu, nebo spíš to, co z ní zbývá, bránit a ochraňovat. A jestliže někteří k tomu volí ne zrovna adekvátní prostředky, zhoršují už tak tristní obrázek, který si společnost o nich utvořila. Ato už vůbec nemluvím o těch, kteří z neznalosti, zloby nebo nějakého jiného nedobrého důvodu zastřelí chráněného živočicha, pytlačí, užijí jed nebo provedou nekalost se zbraní, s alkoholem nebo jinak ukážou svůj morální profil. Podle nich si totiž společnost už tak špatný náhled na myslivce určitě neopraví.
Autor: Jan Hart