Myslivec si ochočil lišku. "Je to divočina," říká o soužití s ní (5plu2)

Kouše mu doma kabely, žere tužky na kreslení a skáče, kam nemá.
Přesto by myslivec Petr Slaba lišku Mínu za nic nevyměnil. Změnila také jeho názor na lišky - přestože jsou škodná, už by na ně nevystřelil.

DUBÁ
Petr Slaba je mysliveckou celebritou. Veřejnost jej zná jako neúnavného autora kreslených vtipů nebo jako spolupořadatele soutěže o nejlepší zvěřinový guláš. Těžiště Petrovy práce však vězí jinde - ve změně pohledu lidí na myslivost jako takovou. Urputně vyvrací zažité mýty o myslivcích jako opilých střelcích. Bojuje proti masakrům zvířat motoristy na "silnici smrti" z Dubé do Liběchova nebo zachraňuje tisíce mláďat z nepokosených luk při akci Zachraň zvíře před sekačkou, kterou vymyslel.
O tom, že člověk může být myslivec a zároveň při tom ochránce přírody, Petr přesvědčuje i doma v "civilu".
Ujal se totiž malé lišky, kterou zachránil před jistou smrtí. Šelmičku pojmenoval Mína. "Je to strašně zvědavé zvíře, rychlé," říká Slaba. "A třebas jsem myslivec a lišky znám dost dobře, nečekal jsem, kam všude dokáže liška vylézt a skočit."

* Jak jste vlastně k lišce Míně přišel a proč jste se ji rozhodl ponechat?
Bylo to v sousední honitbě, kde mám úsek jako hajný. Kontrolovali jsme s polesným mladé lesní kultury, když náhle začal můj pes pod skalním převisem hlásit. Jakmile jsem tam doběhl, krčilo se pod převisem pět malých liščat. Psa jsem odvolal a šli jsme pryč, ale nedalo mi to a zavolal jsem majiteli honitby a ten mi řekl, že odklízel dole na silnici přejetou lišku, kousek od místa, kde liščata byla pod převisem. S kolegou, co pracuje u nás v lese, jsme tam tedy zašli a liščata pochytali. Dali jsme je k němu do králíkárny a já přemýšlel, co s nimi.

* Takže nešlo o jednu lišku, ale hned pět?
Ano, přes noc však liščata utekla a podařilo se chytit jen tři. Páté, které zůstalo přes noc venku, zakousla kuna. Nevěděl jsem, co s nimi, a tak jsem oslovil jednoho z našich nejlepších fotografů přírody Rosťu Stacha, který pořádá fotoworkshopy, jestli by neměl zájem o lišče. Druhý den byl u mě a vzal si dvě. Jak jsme se tak u nás doma bavili, Rosťa vyprávěl, jak fotí zvířata po celém světě a najednou z mé manželky vypadlo, že si také jedno lišče necháme. Takže dvě mláďata putovala k Rosťovi do Chomutova, jedno zůstalo u kolegy Martina a k nám putovala malá zrzavá liščí slečna, které jsme dali jméno Mína.

* Na vašem facebooku poměrně často bavíte okolí vtipnými momentkami, když vám třeba Mína sežrala tužky na kreslení nebo zalehla pracovní stůl. Jaká alotria dál provádí?
Liška opravdu není pes a ani kočka, je to takový divoch, takže jí manželka dala hned přízvisko loupežnice. Je to strašně zvědavé zvíře, rychlé a třebas jsem myslivec a lišky znám dost dobře, nečekal jsem, kam všude dokáže liška vylézt a skočit. Takže mě třeba úplně dostala, když vyskočila na preparaci uloveného daňka a tam se uvelebila mezi jeho parohy jako v nějakém pelíšku.

* Nekouše vám doma věci?
Musíme dávat pozor na kabely, protože oproti psovi či kočce dokáže jedním kousnutím přestřihnout kabel jako nůžkami. Takže jsem už několikrát kupoval nový kabel na počítač, za kterým se Mína ráda uvelebuje, manželka na kráječ, synovi na notebook. Prostě soužití s liškou je tak trochu divočina.

* Lišky prý velmi páchnou. Nevynadala vám manželka, když Mína obsadila celou domácnost včetně gauče?
Ano, mají opravdu agresivně a velmi páchnoucí moč, ale vzhledem k tomu, že to byla žena, kdo se rozhodla mít doma lišku, tak ji má na starosti a já to nemusím řešit. (smích) Žena ji naučila chodit na kočkolit, takže když je Mína doma, kam ji bereme každý den tak na tři hodiny, vykoná svou potřebu na kočkolit a je to v pohodě. Jinak bydlí venku ve výběhu, který jsem v létě postavil. Když se výběh udržuje v čistotě a pořádku, je to v pohodě, a můžu opravdu říct, že když si Mínu vezmete do náruče, není vůbec cítit liškou tak jako lišky žijící v divočině.

* Poznal jste lišku jako inteligentní, přítulné zvíře, snad i mazlíčka. Změnilo to nějak váš pohled jako myslivce na tato zvířata, která se střílejí?
Samozřejmě, že asi krapet ano. Když vám liška kromě toho, že vám dává dobrou noc, dokáže k tomu dát ještě pusu, tak trošičku pozměníte svůj náhled na tohle krásný zvíře. Jinak pochopitelně vím, kolik škody lišky dokážou nadělat na ostatní zvěři. Víte, ono je to vždy o tom, jak se každý z nás dokáže k přírodě chovat. Nemusím za každou cenu lišku ulovit, když ji vidím, dokážu se klidně celý večer koukat, jak loví myši či jak se chová, a uměl jsem to i před tím, než jsme Mínu měli. Ale je fakt, že teď, když nějakou lišku vidím, tak ji hned srovnávám s tou naší. (smích)

* Takže až příště potkáte lišku v revíru, tak na ni vystřelíte?
No po pravdě jsem lišku už neulovil asi tři roky, i když jsem jich spoustu viděl. Takže když nebude vyvádět žádný alotria, tak ji asi nechám být.

* K liškám se lidé nikdy nechovali moc hezky, cvičili na nich psy norníky. Vadí vám tyto praktiky?
Shodou okolností mám loveckého psa jezevčíka, který patří mezi norníky. Ale nenoruji s ním, i když on tam leze, protože to má v krvi. To jsou pak tři až čtyři hodiny nervů, zvláště když vleze do skalní nory, kde jsou třeba jezevci. Ono je totiž cvičení a cvičení. Když máte třeba jezevčíka a vleze do nory bez jakýchkoliv zkušeností, můžete se s ním zrovna rozloučit. Jinak se mi nelíbí, když se noruje v době, kdy mají liščí mámy mladé. To se mi dost příčí, ačkoli jsem myslivec a vím, co lišky dokážou za neplechy. V době mláďat bych norování rozhodně zakázal. Ale více než norování jsou podle mě s etikou na štíru farmy, kde se lišky chovají kvůli kožešině.

* Na kožešinové liščí farmy jsem se vás chtěl taky zeptat, v ČR jich je několik, lidem to ale asi moc nevadí.
Lidem nevadí nic, co se jich přímo netýká. To máte přesně tak jako s lidmi, co říkají: jak můžete zastřelit tu lišku, takový krásný zvíře, ale v okamžiku, kdy mu to krásný zvíře vybílí kurník, tak je to: proč tu mrchu nezastřelíte, sežrala mi slepice.

* Zastavují vás třeba sousedé a kolemjdoucí, co to máte za zvíře a vyptávají se?
No nechodíme s Mínou zrovna po městě, když jdeme ven, tak zajedeme do lesa, kde chodí na vodítku. Samozřejmě, že lidé jsou udivení, když jsme s ní třeba na veterině nebo když nás v tom lese potkají. Často se to nevidí, že liška pochoduje vedle jezevčíka.

* Liší se nějak péče o lišku s péčí o psa nebo kočku? Například ve žrádle, v přístupu, trestání, výchově a tak?
Veterinární péče je shodná se psem, očkování a podobně, jídlo je podobné, ale výcvik žádný podle mě neexistuje. Co jsem se ptal, tak se liška dá dobře ochočit, když ji máte hodně odmalinka. To my jsme Mínu neměli, takže nějaké ,sedni, lehni' či podobné pokusy jsou absolutně zbytečné. Liška má svou hlavu a divočinu v sobě nezapře, i když se dokáže chovat jako domácí mazlík.

* Doporučil byste lidem, aby si domů pořídili lišku?
Určitě ne, liška patří do divočiny, tak jako ostatně všechna divoká zvířata. Ale když už se to stane, že se nějakým řízením osudu ocitne u vás doma a musíte se o ni starat, je to dost dlouhodobý a velký závazek.
Když vám liška kromě toho, že vám dává dobrou noc, dokáže k tomu dát ještě pusu, tak trošičku pozměníte svůj náhled na tohle krásný zvíře.