Zastřelil bílého jelena, do roka pak zámecký pán zemřel také (5plus2)

Pro prince byla zvěř vším. Na Kladskou nesměla auta, výjimku neměl ani prezident.

KLADSKÁ
Když se řekne Kladská, většina znalců regionu si vzpomene na rybník, okolo kterého vede známá naučná stezka. Z paměti také vyloví podobu zámečku a okolních domů, které vypadají, jako by se člověk přenesl do Alp.
Přitom její počátky souvisejí s rozmachem hornické činnosti v Horním Slavkově. Na počátku 16. století se musela zajistit dodávka další vody, kterou horníci potřebovali. Hanuše Pluha z Bečova, majitele panství, napadlo vybudovat kanál, který by ji do Horního Slavkova dopravil. V lesích nedaleko dnešní obce Prameny proto nechal postavit velký rybník. Původně nesl jméno Pluhovský, později se mu říkalo také Černý nebo Královský. Název Kladský pochází až z pozdější doby.
Právě odsud vytékala voda Dlouhou stokou až k dolům. Samotný kanál je v současné době národní kulturní památkou. V roce 1866 byla Kladská s okolními lesy nabídnuta v dražbě za 660 tisíc zlatých. V roce 1873 ji koupil princ Otto Friedrich Schönburg-Waldenburg. V té době na Kladské kromě rybníku zásobujícího Dlouhou stoku stála hájenka s několika hospodářskými budovami a parní pila. Nový majitel začal celou oblast rozvíjet.
Na světové výstavě ve Vídni v roce 1873 obdivoval pavilony ve švýcarské expozici postavené v alpském stylu. Nakonec je zakoupil, nechal rozmontovat a dopravit právě na Kladskou. O tom, jak byl pečlivý, svědčí i to, že na správné sestavení domů dohlížel švýcarský stavitel. Nové domy v tyrolsko-švýcarském stylu se staly chloubou Kladské. "Hlavní dominantu tvořil lovecký zámeček postavený v letech 1875 až 1877. Tvoří jej přízemní stavení s patrovými nárožními ryzality a půdní nástavba. Vše je ze dřeva. K sestavení se nepoužily žádné železné díly," říká regionální historik Luděk Jaša.

Ministr by záviděl
Vnitřní vybavení zámečku bylo precizně vyrobené. O jeho kráse svědčí i výrok náměstka ministra národní obrany Václava Thoře na začátku 50. let minulého století, když navštívil kancelář velitele zdejšího vojenského prostoru. Při pohledu na výzdobu prohlásil: "Zatraceně, takovou pracovnu nemá ani ministr národní obrany." Princ nechal Kladskou parkově upravit, mířili sem turisté z nedalekých Mariánských Lázní. Největší rozmach celá lokalita zaznamenala v dobách jeho syna a hlavně vnuka Otto Sigismunda Schönburg-Waldenburg (1866-1936). V té době se Kladská stala vyhlášeným výletním místem. Vznikla zde i druhá největší obora v českých zemích, kde žilo údajně přes tisíc kusů vysoké zvěře. Princ dával přednost lovu před dřevařskou činností.

Zvěř měla přednost
Právě to odlišovalo Kladskou od sousedního Kynžvartu. Metternichové se zaměřili na těžbu dřeva a zvěř pronásledovali a stříleli. Princ Schönburg-Waldenburg vše podřídil zvěři. Aby ji nikdo nerušil, nesmělo se z Mariánských Lázní jezdit přímo na Kladskou auty. Každý musel oklikou přes Prameny. Nikdo neměl výjimku.
"Dlouhou zajížďku musel absolvovat i prezident Tomáš G. Masaryk, který Kladskou navštívil 31. července 1927. Do Mariánských Lázní se pak vrátil pěšky," uvádí Jaša příklad toho, jak kníže chránil zvěř.
Mezi myslivci panuje už stovky let pověst, že každý, kdo zastřelí bílého jelena, do roka zemře. Jeden majestátní kus žil i v oboře na Kladské. Princ jej zastřelil a do roka zemřel (11. listopadu 1936).
"Podle lékaře Sigismunda Olberta, který jej ošetřoval, ale za smrt mohlo jeho slabé srdce, které ho léta trápilo," poznamenal historik Luděk Jaša.
Rodina pak prince Otto Sigismunda Schönburg-Waldenburg na jeho přání pohřbila na milované Kladské, do hrobky na malé vyvýšenině nad zámečkem. Pohřeben byl v zelených bačkorách.
Po smrti ale nenalezl klid. Na jaře 1945 hrob násilně otevřela skupina amerických vojáků, když hledala ukryté zlato. Podruhé pak jeho hrob znesvětili českoslovenští vojáci, když byla Kladská součástí vojenského výcvikového prostoru. V hrobě ale našli pouze nabalzamované tělo. Hrobka pak byla zabetonovaná, aby se předešlo dalším nájezdům vandalů.
Pověst o bílém jelenovi připomíná i socha umírajícího jelena od sochaře Antonína Kalvody.
Zámeček byl po druhé světové válce zkonfiskován a až do roku 1958 součástí vojenského výcvikového prostoru. Rozvoj Kladské pak začal až po vzniku CHKO Slavkovský les a naučné stezky okolo Kladského rybníka.