Dan Heuer: Kdo je v právu? Ten, kdo přírodu chrání, nebo ten, kdo v ní hospodaří? (ekolist.cz)

Všichni máme zájem na zachování vzácných a ohrožených rostlin a živočichů. A to jednak pro jejich vnitřní hodnotu, a také pro to, aby obohatily ekosystémy a aktivně do nich přispívaly. V době projevujících se dopadů klimatické změny je zvláště důležité, aby byla příroda silná a různorodá. Přesto se zde v průběhu let vytvořil konflikt mezi ochránci přírody na jedné straně a farmáři a rybáři na straně druhé. Přestože jsou to dvě skupiny, které mají k přírodě asi nejblíže. Předmětem sporu je ochrana predátorů. Spor ukážu na příkladu rybníkářství, kde vydry, volavky a kormoráni (technické škody napáchají i bobři) likvidují obsádku ryb v rybnících. Celou problematiku lze však aplikovat i na chovatele ovcí, kteří mají v současné době problém se zvyšujícími se stavy vlků.

Dnešní rybníkářství s výskytem predátorů ve volné krajině nepočítá a ztráty na tržbách tak mohou být často fatální. Ke škodám dochází především na násadových rybnících u všech rybářů, a nelze je proto snadno nahradit. Výskytu predátorů má být předcházeno oplocováním, zasíťováním nebo jejich plašením. Vzniklé škody pak podle zákona nahrazuje stát.
V praxi to však tak jednoduché není. Ve skutečnosti není vždy možné doložit výskyt a počet predátorů, a stát ani na vyplácení škod nemá dostatek financí. Náhrady za škody způsobené kormorány přestal vyplácet už před lety, poté, co se tito dravci přemnožili. Nyní se výrazně zvyšují stavy vyder.
Důsledky jsou mnohem závažnější než snížení zisku pro chovatele ryb. První negativní dopad se týká samotného ekosystému. Oplocování, zasíťování a plašení má samozřejmě vliv i na jiné druhy živočichů a rybníky se tak znepřístupňují i pro ně. Směřujeme to k vytváření plotů a zábran v krajině a žití vedle sebe a ne spolu.
Druhý negativní dopad je hospodářský. Všechny tyto náklady na ochranná opatření i nevyplacené škody na rybách samozřejmě nese chovatel ryb. Ten si nejprve vytvoří nenávist k predátorům i k instituci ochrany přírody (něčemu tak zdánlivě absolutně kladnému). A to i přesto, že mají obě skupiny v podstatě ten stejný zájem – zajistit trvale fungující kulturně-přírodní systém, ze kterého budou lidé těžit, aniž by poškozovali přírodu.
Ve výsledku převede chovatel finanční zátěž na konečného spotřebitele. Pokud to tedy jde. Ryby totiž na trhu soutěží s jinými produkty živočišné výroby. Chov ostatních hospodářských zvířat se podařilo značně intenzifikovat, a ryby se tak vůči nim mohou stát příliš drahé.
A pokud by rybáři měli také intenzifikovat, znamenalo by to větší množství použitých léčiv a chemie. A nebo toto odvětví úplně opustí, což však není pouze jejich problém, ale problém nás všech.
Rybníkářství je jedno z odvětví, kde člověk ještě stále kooperuje s přírodou. Rybníky využívá celá řada dalších živočichů a rostlin a s doléhajícími dopady klimatické změny se stávají jedním ze základních kamenů adaptace na ni. Rybníky pomáhají zadržovat vodu v krajině, zajišťují fungování malého vodního oběhu apod. Jinými slovy rybníky poskytují řadu pozitivních externalit, neboli zajišťují služby prospěšné pro okolní prostředí bez možnosti odměny. Pokud se na rybnících nebude hospodařit, jejich stav se zhorší a po několika letech zaniknou.
V současné době se situace vyvíjí tak, že se chovatelé opevní proti okolí, anebo zaniknou. V budoucnu tak bude výroba masa prováděna pouze v uzavřených intenzivních chovech, kde ji nebude nic ohrožovat. A adaptaci na změnu klimatu si budeme realizovat bez návaznosti na lidskou činnost, což bude i mnohem více nákladné.
Na druhou stranu pokud má rybářství tu vlastnost, že podporuje život určitých chráněných druhů (a další výhody), zdá se smysluplnější využít jeho postavení a utvořit jakousi symbiózu, kde rybáři nebudou trpět za to, že ohroženým druhům poskytují útočiště, ale bude to pro ně výhoda. Lidé budou mít vztah k přírodě a půdě, na které hospodaří a svou činností budou přirozeně přispívat i k její ochraně a bohatosti.
K tomu je však nutné, aby se přírodě blízké podnikání, jako je rybníkářství (nebo třeba chov ovcí), podporovalo a mezi hospodařením a ochranou panovala spolupráce.
Posílením pozice chovu ryb oproti konvenční výrobě masa se nejen posílí jeho schopnost pozitivních externalit včetně „podpory“ predátorů, ale bude schopné spolu s ochranou přírody hledat a najít systém, jak problematiku predátorů řešit.
Pokud budeme naopak dále stavět rybáře a jiné zemědělce do opozice vůči ochraně predátorů s rétorikou, že si za svou situaci mohou sami, že mohou být rádi aspoň za částečné odškodnění a že se snížením výnosů kvůli predátorům se musí vyrovnat po svém (nebo skončit), vytvoříme u nich názor, že ochrana přírody jim ve skutečnosti škodí. A to uškodí i ochraně společnosti a celé přírodě.
Přestaňme zkoušet, co mohou ještě rybáři unést. Až to zjistíme, bude již příliš pozdě.