Zajíc polní (ČT 2)

Název: Zajíc polní
Zdroj: ČT 2
Datum: 23.01.2007
Autor: Neuveden
Moderátor: Neuveden
Relace: Přidej se

Autor
Zajíc polní patří mezi naši původní zvěř. A je dobře přizpůsobený středoevropským podmínkám. Dříve byl hojným zvířetem polí a luk. V posledních desetiletích se však jeho stavy trvale snižují. Tuhé zimy s vysokou sněhovou pokrývkou však dokážou zaječí populaci silně zdecimovat. V té době nejvíce strádá nedostatkem potravy. Vyhovuje mu otevřená kulturní krajina, protože patří mezi stepní živočichy. Člověk mu rozšiřováním zemědělské půdy a kácením lesů vytvářel prostor ve své kulturní stepi pro další šíření. Dlouhá staletí mu svou činností spíše napomáhal. Situace se však začala dramaticky měnit ve dvacátém století. Zajíc polní je plachý a ostražitý živočich. Má k tomu důvod. Není vybaven žádnými bojovými prostředky jako šelmy. A přesto na něho na každém kroku číhá nebezpečí. Jedinou jeho obranou na kritickou situaci je útěk. Objeví-li se v okolí člověk, dravec nebo šelma, nejdříve zalehne do trávy nebo do brázdy a čeká. Díky  hnědošedému zbarvení není ani ze vzdálenosti několika metrů prakticky vidět. Pokud se nepřítel dostane příliš blízko a hrozí nebezpečí, že by zajíc mohl být zpozorován, vystřelí ze svého úkrytu a upaluje krajinou. Zajíc má svůj stálý domovský okrsek, jehož velikost závisí na řadě faktorů, jako je potravní nabídka, kryt, rušení apod. Téměř výhradně se pohybuje v hranicích svého domovského teritoria a velice nerad ho opouští. Zajíc je tradičně považován za samotáře. Skutečnost je však přesně opačná. Zdá se, že zajíci chodí na pastvu společně v různě velkých skupinách. Pokud zajíce nacházíme samotné, tak jsou většinou na odpočinkové lokalitě. Rozloha zaječího území se pohybuje od pěti do 50 hektarů. Věrnost domovskému okrsku je mu však v mnoha případech osudná. Kdo se v únoru vydal na výlet do zasněžené krajiny, mohl uvidět na polích tlupy zajíců, kteří kličkují ve sněhu a přeskakují se. Samci honí samičky. A protože by s ní rádi zůstali sami, odhánějí své protivníky. Honsování je v tomto měsíci nejsilnější, ale probíhá po celý rok. Zaječice rodí přibližně třikrát do roka. Po čtyřiceti dnech od oplodnění se narodí jedno až tři mláďata. Protože mezi mláďaty je vysoká úmrtnost, začal Lesní závod Litovel v umělých chovech rozmnožovat a zkoumat zajíce už v osmdesátých letech minulého století.

Oldřich Kučera, předseda Asociace chovatelů zajíců:
V chovu úhyny mláďat jsou největší, byli a jsou, v těch prvních čtrnácti dnech. Čili jsme věděli, že tam je nějaký problém. Hledali jsme cestu, poněvadž jsme věděli, že to koresponduje i venku s volnou přírodou, poněvadž tam nebyl důvod, aby to bylo jiné, tak skutečnost jsme hledali v příčině. Co v té době vlastně to zajíče mladé, je to mléko. V té době vlastně zajíčka kojí. Čili šlo ale teďka zjistit, jaké to mléko je, co tam dává, zda tam nejsou nějaké látky, které tomu mláděti škodí. No a to bylo to zajímavé, že se nám to podařilo zjistit zároveň, jaká je tučnost mléka, ale také obsah těžkých kovů apod. V té době jsme se hlavně zaměřili na rtuť. A tam jsme zjistili, že vlastně je nějaká hranice, která když je v mléce této rtuti překročena, nedožije mládě toho týdne. A pochopitelně, že nás zajímalo, jak ta rtuť se vůbec tam může dostat. A zjistili jsme jedno, že prakticky hlavní takový ten viník v tom byl ošetřování obilí tehdy Agronalem, který byl na bázi rtuti.

Autor
Zajíc je typickým býložravcem. Přesto je jeho stravování překvapivé. Protože v zažívacím traktu se trávy zhodnocují jen částečně, vylučuje zajíc z části natrávenou stravu ve formě mazlavého trusu a ten opět požírá. Tím se potrava obohatí o další složky. Podstatné je, že zajíci potřebují pestrou stravu, ve které je velké množství plevelů. Ty však na našich polích díky používání herbicidů ubývají.

Ing. František Havránek, CSc., Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti:
Ne každý druh zvěře nebo živočicha, který žije v přírodě, nám dokáže podat obraz o tom, jaký je skutečný stav prostředí. Ideální k tomu je zajíc, který žije na jednom místě, to znamená, že je stále ovlivňován stejnými faktory prostředí, žije relativně dlouho, dožívá se v přírodě třeba tří nebo čtyř let, i když jeho biologická hranice věku je výrazně vyšší. A tím pádem se zatížení prostředí na jeho organismus lépe promítá. Specielně u zajíce, který je vnímavější na prostředí, na zatížení než člověk, se tyto faktory v předstihu projevují sníženou plodností, výskytem rakovinných nádorů apod. Dnes se nám ukazuje, že zatížení populace zajíců různými těmito onemocněními úzce koreluje se stavem lidské populace.

Autor
Proč  zajíci v krajině ubývají?

Ing. František Havránek, CSc., Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti:
Víme, že před 20 lety došlo k zhroucení populací zajíců v celé Evropě. V různých hospodářských podmínkách při různém zemědělském hospodaření. V přírodě není nic černobílého a nic jednoznačného. Musíme v tom případě mluvit o souběhu mnoha faktorů. Samozřejmě je to intenzivní zemědělská výroba, která změnila strukturu krajiny, velikost zemědělských honů. Ruku v ruce s tím potom šly samozřejmě jiné agresivní zemědělské technologie, které samozřejmě škodí nejen zajíci, ale i všem ostatním druhům. Zmizela voda z krajiny, zmizely různé bylinky, zmizelo to, co zajíc v přírodě potřebuje. To, proč zajíci i další druhy z naší krajiny ubývají, je způsobeno řadou dalších faktorů. Začíná to neřízenou turistickou, rušením zvěře v oblastech, v místech reprodukce, především v jarním období. Ale např. i v zimě, kdy je každá kalorie, každý trošek energie pro zvěř velice důležitá v okamžiku, kdy má vlastně její přísun omezený. Kvanta zajíců hynou na našich silnicích. Je to problém, který můžeme do jisté míry řešit různými technickými zařízeními. Z druhé strany je fakt, že nejdůležitějším nebo nejpoužitelnějším způsobem je ohleduplnost řidičů. Samozřejmě v některých případech se na negativním vývoji populací zajíce podepsali třeba i myslivci, kteří přistupovali k lovu poněkud nezodpovědným způsobem. Zajíc byl vlastně vlajkovou lodí české myslivosti díky tomu, že se vyskytoval v našich krajích v obrovských kvantech a tak si nikdo riziko, které mu způsobí odčerpávání části populace, neuvědomoval. Z druhé strany se na lovu zajíců nepodílí jen myslivci, ale samozřejmě i jejich přirození predátoři. Mezi ty patří v současnosti liška, která se rozmnožila díky vakcinaci proti vzteklině.

Autor
Mezi přemnožené živočichy patří i divočáci, kteří v tlupách procházejí pole i louky a dokážou najít mladé zajíce, které bez skrupulí sežerou. Velkým problémem zajíců je sklizeň monokultur, ve kterých žili. Okamžitě musí přejít na jinou stravu a to jim způsobuje velké zažívací potíže. Organizmus je vyživován z tuků, ze kterých se uvolňují jedy, které se do jejich těl dostaly konzumací ošetřeného obilí. Proto po několika týdnech nalézáme na poli mrtvé zajíce, kterým na první pohled nic nechybí.

Jaroslav Horáček, Asociace chovatelů zajíců:
Zajíce polního chováme z důvodu nedostatku zajíců v přírodě. K realizaci došlo v roce 2000, kdy teda jsme dovezli patnáct párů ze Slovenska a toho zajíce jsme začali odchovávat.

Autor
Založená Asociace chovatelů zajíců si stanovila jediný úkol, odchovávat a vypouštět zajíce do naší přírody.

Miloslav Procházka, bažantnice Ploužnice:
Bylo to pro nás něco úplně novýho. Museli jsme si sehnat informace, literaturu, museli jsme se naučit úplně ty nejzákladnější pravidla, naučit personál, jak se má chovat, jak vést evidenci, jak krmit. Nabít informace a nabít zkušenosti. To byl největší problém. Letos jsme odchovali 48 zajíců, z toho jsme 27 vypustili do volný přírody. Zajíc má tu výhodu, že neztratí své přirozené instinkty, nicméně je zvyklý na granulovaný krmivo a ten přechod do tý volný přírody musí bejt postupnej, musíme mu i připravit podmínky v honitbě. Velkej problém máme s vodou, takže budujeme napajedla, budujeme myslivecký políčka s různou skladbou, od topinambur, vojtěšku, po různé obilniny, aby ta skladba tý potravy byla co nejpestřejší.

Ing. František Havránek, CSc., Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti:
Umělé chovy jakýchkoliv druhů zvěře jsou vlastně takovou poslední berličkou, kterou si pomáháme, kterou pomáháme přírodě, kterou jsme jako lidé tolik poškodili, které jsme ublížili. V případě umělých odchovů zajíců můžeme hovořit hned o několika pozitivních přínosech pro druh a pro přírodu. Prvním z nich je poznání biologie druhu. Umělé chovy zajíců dále napomáhají vlastně zakonzervovat, zachránit genofond místních populací, které jsou přizpůsobeny na podmínky té které oblasti. V situaci, kdy potom dochází k některým katastrofickým situacím, jako např. velké povodně, lze využít odchovaných zajíců pro posílení a rychlý návrat zajíce do zdevastovaného prostředí.

Autor
Aby se zlepšily stavy zajíců v krajině, je nutné zlepšit celkově naše životní prostředí. Měli bychom s rozmyslem používat chemické látky v zemědělství a omezit lidskou rozpínavost na úkor divoké přírody.

• Předchozí
• Následující