Ušákům nebývá zrovna hej (Moje země)

No schválně. Vzpomenete si, kdy jste naposledy viděli někde v přírodě hopkat nebo panáčkovat zajíce? Asi budete dlouze pátrat v paměti. Už je to pár desetiletí, kdy byli obvyklou součástí polí a luk.

Království divočiny
Není výjimka, že myslivci v řadě revírů nevykázali za uplynulou honební sezonu ani jednoho uloveného zajíce. A pokud se někde před střelci nějaký objevil, často jej ušetřili. Situace je tak dramatická, že se o těchto sympatických ušácích mluví jako o téměř ohroženém druhu a do přírody se místy vysazují z umělých chovů.
Za nízký stav zajíců může řada příčin, mezi hlavní patří úbytek přirozených úkrytů na obrovských lánech, zemědělská mechanizace, malé počty remízků, pěstování řepky a kukuřice, které nejsou pro zajíce poživatelné, a užívání pesticidů. Kosí je také predátoři i rozvoj automobilismu. Podle odhadů jich na silnicích ročně zahyne kolem 570 tisíc.

Vidí, co se děje za zády
Zajíce polního má řada lidí zaškatulkovaného jako hlodavce, ale i když má stejně jako králík řadu znaků blízkých hlodavcům, zejména hlodavé zuby, je řazen do samostatného řádu zajíců. Patří mezi stepní a lesostepní zvířata, dobře se cítí v sušších nížinných oblastech na polích, loukách, v řídkých lesích a krajích remízků. Spásá traviny, ale ve svém živlu je v porostech vojtěšky, jetele, zelených ozimů a v polích se zeleninou i cukrovkou. Aby přežil zimu, už koncem léta se mu v břišní dutině začne ukládat tuk, a je-li dostatek kvalitní potravy, především semena trav a obilí, vytvoří jej tolik, že mu zásoba umožní pokrýt výdej energie až do jara. Ale ani při vysoké pokrývce sněhu zuby zajíce nezahálejí - okusují letorosty a kůru nízkých dřevin listnáčů i jehličnanů. Pokud zajíc pronikne do lesní školky nebo do sadů, napáchá značné škody. Vodu téměř nepije, stačí mu tekutiny získané z potravy.
V přírodě je zajíc díky zabarvení téměř neviditelný, dokáže zcela splynout s terénem.
Hřbet je okrově hnědý, na bocích světlejší, břicho má téměř bílé. Zimní srst bývá hustší a světlejší.
Dlouhé boltce jsou na špičce černé, tmavý je svrchu také ocásek. Zajíc výtečně slyší, zrak má horší, ale zato vidí kolem dokola a horizont sleduje v okruhu téměř 360 stupňů. K orientaci mu také slouží dlouhé hmatové vousky blízko čumáku.

Březí a přeoplozená
Zaječí námluvy v případě mírných zim začínají už ve druhé polovině prosince, kdy zaječici prohání i několik samců a soupeří o její přízeň. Často se poperou - koušou, škrábají a divoce do sebe buší předními tlapkami. Samice je březí 42 až 44 dnů, dvě až čtyři mláďátka se rodí osrstěná, s otevřenýma očima a jsou schopna udržovat tělesnou teplotu. Nepřicházejí na svět v žádném komfortním pelechu, ale v prohlubni na holé zemi (nanejvýš pokryté trávou a listím). Zaječice po prvním krmení od mláďat odejde, aby u nich nezůstal její pach, který by mohl přilákat hladového nepřítele.
"Mládež" v pelechu trvale nezůstává, zanedlouho se rozleze po blízkém okolí a celý den nehybně proleží.
Tím zmenšují možnost likvidace celého vrhu najednou v případě ataku predátora. Matka se k zajíčkům po dobu asi tří týdnů jednou denně vrací, aby je nakojila. Pokud se mláďata nenarodila v zimní čas, jsou schopna ve stáří tří čtyř dnů od narození konzumovat i "vegetariánskou" potravu. Zajímavým faktem je možnost opětovného oplození ještě během březosti, tzv. přeoplození. To má za následek, že další mláďata samice rodí za několik dní po prvním vrhu.

Do kopce na něj nikdo nemá
Mezi zajícovy nepřátele se řadí lišky, lasičky, tchoři a draví ptáci. Za kořist jim ponejvíce padnou mladí nezkušení jedinci a nemocná zvířata. Při pocitu ohrožení se zajíc přikrčí do prohlubně v terénu a sklopí uši. Pokud jde do tuhého, bleskurychle vyrazí a krátkodobě dokáže vyvinout rychlost přes 70 kilometrů v hodině, přičemž občas nečekaně změní směr, kličkuje nebo uskočí do strany. Protože má přední běhy oproti zadním krátké, při úprku do kopce je nedostižný. Záchraně života napomáhá i fakt, že vidí, co se děje za jeho zády.
Zajíc si udržuje svoje teritorium s okruhem kolem tří kilometrů, které opouští jen výjimečně, a označuje jej pachovými značkami. Ve svém rajonu má na suchých a závětrných místech několik pelechů. Při návratu "noclehárnu" mine, pak se kousek vrátí po vlastní stopě a z přímého směru do pelechu bočně odskočí.

Jak mu říkají ve světě
Anglicky: Brown Hare, německy: Feldhase, rusky: Zajac-rusak, holandsky: Haas, maďarsky: Mezei nyúl, rumunsky: Iepure de câmp, slovensky: Zajac poľný, chorvatsky: Europski zec.

Nechutné, ale je to tak
Potrava prochází zajícem dvakrát. Pozřená natrávená porce relativně rychle opustí jeho tělo a měkkou stolici zajíc vzápětí pozře. Teprve poté je strava bakteriemi rozložena na důležité živiny a vyjde ven v podobě kulatých tuhých hnědých bobků.

Nesahejte na mláďata
Může se stát, že při toulkách přírodou narazíte na maličkého zajíčka. Nemějte obavy, není opuštěný, matka o něm dobře ví a stará se o něj. V žádném případě mrně neberte do rukou, i když to svádí alespoň si jej pohladit. Vynikající čich by to zaječici prozradil a mládě by už nemusela přijmout. *

ZAJÍC POLNÍ (Lepus europaeus)
* Délka: 48,5-67,5 cm, hmotnost: 2,5-6,5 kg.
* Samotářský býložravec obývá Evropu, Asii, Ameriku i Afriku.
* Samice je stejně velká jako samec, někdy nepatrně větší.
* Má protáhlou hlavu, dlouhé uši, válcovité tělo a mnohem delší a silnější zadní nohy.
* Pase se za šera nebo v noci, k přidržování potravy mu pomáhá rozštěpený horní pysk.
* Zaječím námluvám se říká honcování.
* Samice rodí dvě až čtyři mláďata, za příznivých podmínek může rodit i čtyřikrát za rok.
* Mléko zaječice obsahuje až 20 % tuku.
* Počet zajíců v přírodě klesl na méně než 10 % stavů oproti 70. letům minulého století.
* V přírodě se dožívá maximálně 12 let.
* Může se lovit od 1. 11. do 31. 12.