Jiří Lamka: Léčba zvěře skončila. Ale proč vlastně?

Při úvahách, jak koncipovat můj diskusní příspěvek k problematice léčby zvěře ve volných honitbách, jsem dospěl k rozhodnutí využít strukturu rozhovoru s dr. Semerádem, na který se odkazuji.

Rezistence parazitů vůči léčivým látkám

Jeho prvotní, a to velmi obsáhlá argumentace, se dotýká problematiky rezistence parazitů. Těmto parazitům jsou, kvůli terénní nedokonalosti v dávkování léčiv zvěři, vytvářeny podmínky pro vznik nebezpečné rezistence, přičemž problém se týká především parazitů patřících mezi červy (helmintorezistence). Tolik stanovisko dr. Semeráda. Co se mi na této pasáži líbí, a doufám, že zůstane SVS nadále vlastní, je snaha argumentovat znalostí odborných dat – viz odkazy na odbornou literaturu. Zásadním problémem a z mého pohledu pořádnou ostudou tohoto konkrétního přístupu ovšem je, že představitelé SVS si nedali námahu zmíněné práce prostudovat alespoň v rozsahu abstrakt plus metodika. Falešná argumentace tak musela vyjít pouze z přečtení nadpisů článků. Všechny nabízené studie byly totiž koncipovány s úplně jiným záměrem – tím bylo prokázat, že helmitorezistence původem z chovů hospodářských přežvýkavců je přenosná na jejich divoce žijící populace, tedy na zvěř. Její druhy se pak mohou stát nositeli tohoto problému zpětně na druhy domácí. Argumentace SVS, týkající se našich léčebných podmínek, je přece ale úplně jiná. SVS tvrdí, že podávání antiparazitik v divokých chovech je cestou, jak v nich nastartovat vznik rezistentních populací parazitů. Práci, která by toto potvrzovala, ale ve světovém písemnictví nalézt nelze – už jen proto, že jinde než u nás se divoce žijící přežvýkavci neléčí.

A teď k tomu, zda naše podmínky, tj. pokud podáváme zvěři léčivo ve dvoudenním schématu a jednorázově v průběhu roku, vedou skutečně k tomu, že rezistence může nastat. Zcela jistě nemůže, protože to zásadně odporuje tomu, za jakých podmínek vzniká rezistence v chovech domácích přežvýkavců. Těmi jsou dlouhodobost (v letech) a opakovanost podání léčiv v průběhu roku, nestřídání či nedostupnost strukturálně a mechanismem účinku odlišných léčivých látek na trhu, podávání nevhodných dávek podmíněných náklady ošetření atd. Takže pokud využiji panem ředitelem nabízená literární fakta, nezbývá než konstatovat, že SVS svými opatřeními spoluzodpovídá za existenci helmintorezistence v hospodářských chovech a současně nese odpovědnost za to, že se rezistentní parazité dostávají až za chovatelské bariéry hospodářských druhů. Právě reálnost tohoto přestupu potvrzují zahraniční data vzpomenutá výše (pro naši zemi podobnou studii neznám). A dále – léčba divokých populací přežvýkavců nepřipadá v úvahu, takže zřejmě jediným východiskem bude kontrola kontaktů mezi nimi a hospodářskými přežvýkavci. V těchto souvislostech mne však nenapadá nic jiného než snižování či likvidace všech populací zvěře, které se budou pohybovat na teritoriích využívaných i hospodářskými zvířaty.

A ještě krátký dovětek k předchozí tematice. Více než 20 let jsem byl součástí odborného týmu, který se podrobně zabýval aspekty souvisejícími s existencí helmintorezistence u hospodářských zvířat. Za tuto dobu jsme ve světovém písemnictví, přes náročné oponentury v odborných časopisech, uplatnili desítky studií na uvedené téma. Proto si dovolím argumenty SVS k této problematice zcela odmítnout.

Změna pohledů na odčervování zvířat

V textu rozhovoru je dále zmínka o měnících se pohledech na odčervování zvířat, tj. upřednostňování individualizace podávání léčiv zvířatům. Přece je ale jedinečností veterinární medicíny, že je schopna účinně zajišťovat i takové chovy, které individualizaci vůbec neumožňují nebo je u nich složitá (velkochovy prasat, drůbeže, včel aj.). Předkládání medikovaných krmiv zvěři samozřejmě nese riziko podání takových dávek léčiv, které mohou být mimo optimální hodnoty. Jako spoluautor diskutovaných přípravků mohu ale všechny ujistit, že těchto rizik vyplývajících z hromadného podání léčivých přípravků jsme si byli velmi dobře vědomi a také jim přizpůsobili jejich koncepce. Několikanásobné předávkování muselo být při registračních procesech přípravků doloženo jako neohrožující zdraví zvěře, předejití poddávkování bylo řešeno opakovaným podáním léčiv (tedy ve dvou dnech po sobě).

Doložený klesající trend počtu uživatelů léčivých přípravků v honitbách logicky odpovídá postupně se zvyšujícímu tlaku SVS na podmínky uskutečňování léčebných akcí v terénu. V přehledu je uvedena jen kategorie honitba, což ale může znamenat, že počet volných honiteb bez také započtených obor je ještě nižší. Nepřekvapí proto, že zásadní problémy s uplatněním přípravků SVS neřešila.

Zvěře a její léčení v příhraničních oblastech

Problematika vztahu naší SVS s veterinárními správami sousedních států je za mne také zjednodušena nebo odbyta, opět ve prospěch nátlaku na nás uživatele přípravků. Jak jinak si mám vysvětlit, že v přehledu za roky 2020–2024 jsou opět využity součty volných honiteb a obor, ale hlavně jsou zde konkretizovány jako problémové přímo celé okresy? Copak zvěř z celého okresu částečně ležícího na státních hranicích má sklony či možnosti migrovat za hranice k sousedům? Navíc v zimě, ať je klimaticky jakákoliv, se zvěř drží principu šetření tělesných zásob energií přichystaných během podzimu a migruje minimálně. A ani nemá důvod odcházet mimo naše území, neboť – pokud dobře vím – v sousedních státech není praktikováno přikrmování. Tak proč by tam mířila? Jestliže terénní situaci u nás česká SVS nechce nebo neumí zahraničním kolegům vysvětlit, tak se jejich obavy dají chápat. Česká realita v terénu je přece ale úplně jiná.

Celý článek si můžete přečíst ve Světě myslivosti č. 2/2025

Autor:
prof. RNDr. Jiří Lamka, CSc., Hradec Králové
Foto archiv autora