Neslyšní lovci (Readers Digest Výběr)

Kočkovité šelmy jsou nejmasožravější z masožravců. Jenže maso je v porovnání se snadno dostupnou stravou jako hmyz, tráva nebo listí dost vzácné. Kočky proto musí být dokonale vybavené k vypátrání oběti, aniž by se ale samy prozradily. A i když potenciální kořist zaregistrují, většinou bývá mimořádně pohyblivá a vyzbrojená zuby, rohy či parožím. Mnohdy je také větší než sám lovec.
Aby nehladověly, případně neutržily vážné zranění, vyvinuly si kočkovité šelmy řadu zlepšováků, jež z nich činí nejdokonalejší tiché lovce.

Stavba těla

Mezi kočkovitými šelmami Afriky najdeme druhy neuvěřitelně různorodé. Od maličké kočky černonohé, vážící maximálně dva a půl kilogramu, až po stokrát těžšího lva. Africké kočky mohou být vysoké a štíhlé, jako gepard, malé, jako kočka pouštní, statné, jako leopard a kočka Temminckova... Různí se velikostí, zbarvením, stavbou těla a dokonce i relativní délkou ocasu. "Typické" kočkovité šelmy jej mívají dlouhý, šelmy z džungle, jako jsou servalové a karakalové, zas podivně useknutý. Přes viditelné rozdíly a bez ohledu na velikost mají ovšem překvapivě jednotné kostry. Všechny jejich druhy jsou pouze úspěšné variace na téma úspěšného přežití. Kostra jim totiž umožňuje kořist uštvat a zároveň přemoct. Řeší tak určitý biomechanický rozpor, neboť přizpůsobení pro rychlý běh má tendenci zvířeti ubírat na síle. Kočky mezi oběma požadavky našly kompromis. Většina druhů je mimořádně rychlá a mimořádně silná při okamžitém útoku. Jediné, co postrádají, je výdrž. Oplývají zato výbušnou silou. Nedokážou zvěř hnát na dlouhou vzdálenost jako třeba jejich psovití kolegové, ani si nedovedou úlovek vyhrabat podobně jako medvědi nebo jezevci.
V porovnání s mnohými savci mají dlouhé, štíhlé a relativně lehké tlapy. Proto mohou běžet neobyčejně rychle a s každým dalším lehkým skokem ještě zrychlovat. Podobně jako ostatní běhaví masožravci (třeba hyeny nebo psi) jsou hlavní kosti kočičích končetin dlouhé a kosti tlap prodloužené a zúžené. Všechny dnešní kočkovité šelmy navíc našlapují na prsty, což délku končetin ještě zvyšuje.
Nepřekvapí, že podobná vylepšení má nejvyvinutější gepard. Je jedinou kočkovitou šelmou, která má hlavní kosti u předních běhů stejně dlouhé. Leopardovy vřetenní kosti jsou naopak o 15 procent kratší než pažní, což mu dává větší sílu, ale kratší krok.
Kočkovité šelmy přišly o klíční kost nebo mají pouze její pozůstatek, takže přední končetiny volně visí v pevných svalových závěscích upevněných ke kostře a žebrům. Mohou se otáčet bez omezení od lopatkové kosti. Tím dosahují značné pohyblivosti, jíž každé zvíře využívá jinak. U běhavých druhů (gepard) znamená delší skoky, některé druhy žijící na stromech (leopard) užívají přední tlapy pro změnu k rychlému šplhání. Různé nároky na přední nohy odráží také tvar lopatkové kosti - protáhlá u geparda, široká a mělká u leoparda.
Podobné rozdíly jsou patrné také na stavbě páteře. Malé kočky ji mají dlouhou a pružnou, aby mohly dělat velké skoky při běhu a zároveň šplhat a překonávat vertikální překážky. V tom je připomíná gepard, i když u něj pružná páteř slouží k trysku, ne k šplhání po stromech. Gepardi se v tom odlišují od ostatních velkých kočkovitých šelem, které prošly postupným zkracováním a tuhnutím páteře. Kratší a tužší skelet totiž logicky unese větší tělesnou váhu a současně umožní vyvinout i obdivuhodnou sílu.
Nejkratšími a nejsilnějšími zády se může chlubit podčeleď panterů; v Africe ji zastupuje lev a leopard. Zatímco leopard si lezením po stromech zachoval zvýšenou pohyblivost, mohutná lví páteř vyvíjí herkulovskou sílu při srážení velkých kusů kořisti.
Jak ví každý, kdo kdy viděl zívat domácí kočku, mají tyhle šelmy k zabíjení výborně přizpůsobenou i lebku. Ve srovnání s ostatními masožravci mají v důsledku nižšího počtu zubů krátké čenichy. Zkrácená spodní čelist posiluje kousací sval a následně i sílu smrtonosného stisku. U větších koček se kvůli upevnění kousacího svalu relativně zmenšuje lebeční prostor. Proporčně vzato mají velké kočkovité šelmy menší mozky než ty malé, protože mají větší čelisti, aby si mohly poradit s velkou kořistí. Prostor pro svalové úchyty ještě zvětšuje takzvaný sagitální hřeben na vrcholu lebky: s velikostí šelmy se zvětšuje a vypadá jinak u samců a jinak u samic stejného druhu. Samci leoparda mají hřeben mnohem větší než samice, takže se někteří přírodovědci domnívali, že samci mohou mít i výrazně jiné složení stravy.
Také gepardi jsou poměrně velcí - jejich lebka však připomíná spíš hlavu menších koček, což je důsledek jejich "vysokorychlostního" životního stylu. Lebku mají relativně malou, obličejovou část a čelisti zkrácené, aby ušetřili na váze, nepříliš vyvinutý je sagitální hřeben. Gepard má ze všech kočkovitých šelem co do proporcí nejmenší špičáky, na druhé straně mu širší nosní otvory umožňují vdechovat nosem značné množství vzduchu při dusivém zakousnutí do šíje oběti. Lebky a čelisti slouží gepardům při skolení středně velké kořisti se štíhlým krkem (antilopy), na útoky proti větším druhům však gepardi stavěni nejsou. Přitom leopardi, kteří jsou jen o málo větší, ale mají pevně stavěnou lebku, jsou schopni složit kořist čtyřikrát větší a těžší, než jakou loví jejich štíhlí příbuzní. Podobný vztah platí i pro lebky karakalů a servalů. Přestože je servalí lebka asi stejně velká, je mnohem lehčí a ukazuje na potravu, ve které převažují ptáci a malí hlodavci.
Karakalí lebka na druhé straně zvládne kořist o velikosti samce antilopy impala.
Jakmile si kočka kořist zajistí, přijdou ke slovu mocné zuby. Upravené savčí stoličky slouží jako zploštěné nůžky; umožňují porcovat velké kusy masa. Schopnost zabíjet ovšem závisí na špičácích. V porovnání s dlouhými tesáky někdejších šavlozubých druhů se široké kuželovité špičáky moderních šelem při jejich mocném vraždícím stisku překvapivě zas až tak snadno nelámou.
Většina koček zabíjí kořist dusivým kousnutím do krku, ale příležitostně hryznou úlovek také do hlavy nebo do týla, čímž oběti zlomí vaz a prorazí míchu. Tuto techniku často využívají menší kočkovité šelmy při lovu relativně malých zvířat. Špičáky mají protkány nervy, které jim při perforačním kousnutí umožňují "cítit" mezeru mezi obratli. Teoreticky by to mohlo platit i o velkých šelmách, jenže podobné tvrzení je nutné podložit seriózním výzkumem - a do toho se vědci dosud nepustili.
Náraz dlouhého zahnutého špičáku na kost by při takovém kousnutí zřejmě zub poškodil. Pevné zuby dnešních šelem ale podobnou srážku většinou vydrží.
Zajímavé je, že i tohle pravidlo má mezi dnešními kočkami svou výjimku - asijského leoparda obláčkového. Ten má proporčně nejdelší špičáky ze všech kočkovitých šelem a signalizuje vznik nového šavlozubého druhu. Tento leopard je tak vzácný, že biologové musí způsob, jakým zabíjí svou kořist, ještě dál zkoumat. Špičáky má však tak dlouhé, že by skousnutí kosti pravděpodobně nevydržely.

Smysly

Svět koček se skládá ze světla a zvuku. Přestože kočkovité šelmy mají relativně vyvinutý také čich, při lovu se spoléhají hlavně na zrak a sluch. Umějí se přizpůsobit a dokážou lovit v kteroukoli denní či noční dobu. S výjimkou gepardů, kteří loví převážně za světla, vycházejí za kořistí za soumraku nebo v noci. Oči mají vybaveny mechanikou svalů, které řídí zřítelnice. Těchto možností využívají hlavně drobnější kočky, lovící v noci častěji než větší druhy. Dokážou zřítelnice zúžit do pověstné vertikální škvíry a chránit tak sítnici před denním světlem. Velké kočkovité šelmy nemají tento mechanismus tak důkladně vyvinutý pravděpodobně proto, že se pohybují jak ve dne, tak v noci a zřítelnice mají oválné.
V momentě, kdy dopadne na kočičí oko světlo, šelma je dokáže mimořádně zužitkovat. Neabsorbované světlo přesměruje na sítnici k ještě dokonalejšímu zobrazení reflektivní zóna buněk - tapetum lucidum. Tento jev způsobuje "lesk" očí u všech nočních druhů. Reflektivní zóna se skládá až z patnácti vrstev buněk, takže pojme 130krát víc světla než lidský zrak.
Kromě schopnosti zachycovat světlo potřebuje organismus k nočnímu vidění rhodopsin neboli "oční purpur", na světlo citlivý pigment, který se získává ze dvou složek: z vitaminu A a betakarotenu. Kočky si ovšem na rozdíl od jiných savců nedokážou vytvářet vlastní vitamin A a nepojídají ani zdroje betakarotenu - ovoce a zeleninu. Problém jim řeší jejich kořist. Býložravci si totiž vytvářejí a ukládají složky vitaminu a betakarotenu v játrech, plicích a tuku. Tím vlastně vybavují oběma potřebnými látkami i dravé šelmy. Z podobných důvodů také kočky domácí, které nemají vitaminu A dost, trpí noční slepotou. Žádné zvíře nevidí v úplné tmě, ale i domácí kočky dokážou vidět za světla sedmkrát mírnějšího, než je ten nejnižší světelný limit lidského oka.
Možnosti kočičího zraku ještě umocňuje jeho schopnost zaostřovat. Mají nejvyvinutější prostorové vidění z masožravců, mezi savci vidí v prostoru líp jen primáti. Aby dokázaly lépe zaostřit na detail ve větší vzdálenosti, mají nervové buňky soustředěné ve středu oka, ale nervy jsou shromážděny do svazku, který jim umožňuje rozeznat kořist i na vzdáleném horizontu. Mezi testovanými kočkami má tuhle schopnost nejvyvinutější ve dne lovící gepard, který zaznamená běžící gazelu i na vzdálenost dvou kilometrů.
Přes vynikající zrak spoléhají některé kočky při lovu víc na sluch. Zejména ty drobnější slyší tóny až o dvě oktávy vyšší, než je horní hranice slyšitelná člověkem. Snadno zaslechnou hlodavce, kteří obvykle komunikují v tónech mezi 20-50 kHz (lidský sluch má limit 20 kHz, takže jejich pískot ani neslyšíme). Citlivost k vysokým tónům představuje však pouze část výjimečného sluchu. Pro kočky jsou zrovna tak důležité velice tiché zvuky. Proto mají šelmy, které loví hlodavce, zvětšené ušní boltce: umožňují jim lépe zachycovat zvuky. V poměru ke své velikosti má z kočkovitých šelem největší uši serval, jehož boltce zachytí zvuky hlodavce pohybujícího se trávou a dokonce i ultrazvuk v podzemní noře.
Zvětšené vnější ucho má kvůli lovu hlodavců i kočka pouštní, žijící v pustině. Navíc disponuje vylepšením typickým zřejmě pro vyprahlé lokality: ve zvětšeném prostoru ve spánkové kosti sídlí velice citlivé ušní kůstky. Zvětšená komora nejspíš snižuje odpor vzduchu uvnitř ucha a zároveň zvyšuje citlivost na vysokofrekvenční i nízkofrekvenční zvuky v mimořádně tichém prostředí. Ten prostor má mírně zvětšený i kočka černonohá, která obývá oblasti polopouště.
Kromě zraku a sluchu zapojují kočkovité šelmy do bitvy o přežití další smysly - hmat a čich. Vousy jsou bohatě protkány nervy, které zvyšují citlivost na vnější podněty a pomáhají jim pohybovat se ve tmě. Kočičí vousy na čenichu, lících, krku a nad očima slouží v noci při pohybu jako senzory. Kočky mají vousy dokonce i na tlapách, což jim umožňuje, aby se při tichém plížení ke kořisti nemusely dívat, kam našlapují.
Při pohybu ve tmě jim pomáhají také zvláštní dotekové chlupy ukryté po celém těle v "běžné" srsti. Společně se sluchem jim napomáhají lovit za naprosté tmy. Při laboratorních pokusech se ve velkém prostoru dokázaly hravě zorientovat i kočky se zavázanýma očima: našly i chytily myš, kterou pak zakously přesně do krku.
Ze všech smyslů pomáhá kočkovitým šelmám při lovu nejméně čich. Přesto ho mají třicetkrát citlivější než lidé. Leopard dokáže snadno vystopovat pach vlečeného těla až do vzdálenosti dvou kilometrů. Přestože tuhle schopnost koček zoologové ještě důkladně neprozkoumali, některé dokážou určitě potravu i vycítit na dálku.
konec

Luke Hunter z knihy Cats of Africa