"Na medvíďata jsem nestřílel" (Mladá fronta DNES)

"Knihu jsem psal takovou deníkovou formou, aby lidé, když přijedou do té přírody, věděli, co je čeká," říká o svém díle Miroslav Havel. Největší vášní bývalého dlouholetého správce budov Domova mládeže při Střední a vyšší zahradnické škole v Mělníku je už čtyřicet let myslivost. Jak se přihodilo, že jste vyrazil právě do Kanady?
V Kanadě jsem byl už sedmkrát. Jednou jsem se příteli z Mělníka, který působil na univerzitě v Québecu, zmínil, že bych se jel podívat i do přírody. Řekl mi, abych přijel, že se o mě postará. Tak jsem si tu cestu vysnil.
Hned po příjezdu vás potkala kuriózní příhoda. Můžete ji připomenout? Přijel jsem celý v zeleném, s baťohem na zádech, bylo to po jedenáctém září, tak mě hned v Montrealu zatkla policie. Navíc jsem byl jazykově nevybavený, protože jsem se učil ve škole tak maximálně rusky. Všechno se ale nakonec vysvětlilo a já mohl poznat báječné lidi. Je to země zaslíbená a země tisíce jezer. A vy jste v ní ulovil svého medvěda?
Nebyl jsem přesvědčený, že toho medvěda musím střelit. Zjistil jsem ale, že kanadská vláda se stará o přírodu opravdu úžasným způsobem. Nepopisuji, že jsem střílel na medvědy, na toho jsem vystřelil až poslední den mé první cesty, ale neúspěšně. Zdařilejší byla, jak ostatně dokumentuje i kniha, až má druhá cesta za medvědy.
V Kanadě je zvykem střílet i na medvíďata. Jak to na vás působilo, když jste zvyklý z domova mladou zvěř šetřit?
Neměl jsem srdce střílet na medvíďata a medvědice. Když jsem viděl ty malé tvorečky, řekl jsem si, že by mě nemohlo uspokojit zmáčknout spoušť. Oni vám řeknou, že je to neetické, ale že se to může. A potom vidět poprvé šelmu, které se člověk bojí, hned se mi rozklepaly ruce.
Kdybyste měl vybrat největší zážitek z kanadské výpravy, který by to byl?
Asi po dvou hodinách jízdy po krkolomných cestách v divočině jsme přijeli do kempu a tam nás přivítal jezevčík, úžasný kamarád, kterého mám sám doma. V té prašné cestě jsem se s ním i ve slušném cestovním oblečení prostě musel pomazlit.