Prokletí rohu na nose (MF plus)

Ještě před rokem se odhadovalo - pouze odhadovalo - že by tu ve volné přírodě ještě mohli žít čtyři jedinci. Už nežijí.
Takzvaná severní forma nosorožců tuponosých obývala v Africe prostory na jih od Čadského jezera k pramenům Bílého Nilu. Dnes přežívají už jen v zajetí. Zajímavostí je, že nejpočetnější stádečko chová královédvorská zoologická zahrada, která je také jediným zařízením na světě, kde se podařilo odchovat mláďata.
Loni nastal okolo bílých nosorožců z české kotliny menší rozruch. Tak jako už u mnoha zvířat uvažovali v této zoologické zahradě o možném návratu nosorožců do jejich domoviny. Bohužel, nikdo by nemohl zaručit jejich bezpečí a odborníci v zahraničí zbystřili pozornost a pozdvihli varovný prst. Původní záměr byl vytvořit chovné stádo s původními africkými zvířaty. Tato možnost teď tedy definitivně padla.

Dýka i "léky"
Nosorožci mají vůbec smůlu.
Když dospěje jemenský chlapec, musí dostat dýku. Fakt, že v posledních letech k tomu často obdrží i kalašnikov, nemění nic na tom, že právě ona dýka, džambíja, by měla mít rukojeť z rohu nosorožce. Pravda, používá se i jiný materiál.
Jenže právě onen roh nebohého zvířete je bohužel tím, co zajistí nositeli džambíje prestiž okolí. Většina obyvatel Asie pak věří, že rozemletý nosorožčí roh je výborným afrodiziakem.
Naštěstí pro nosorožce kupec takového léku už jeho původ těžko pozná - prášek jako prášek, a když je tak drahý... Věř a víra tvá ti pomůže. Existují ovšem i nemohoucí boháči, kteří si pravost tohoto zázraku dovedou zajistit jinak.
Nosorožci také bývali a dodnes jsou ceněnou trofejí. Velká africká pětka - lev, levhart, slon, buvol a právě nosorožec - byla vysněnou trofejí mnoha bílých kolonizátorů. Když pak k tomu připočteme rozrůstající se lidmi obydlenou plochu, není divu, že nosorožci možná bojují jako ti bílí ze severu svůj nevědomý poslední boj. Můžeme to doložit několika alarmujícími čísly: severní forma bílého nosorožce přežívá v počtu několika kusů v zoologických zahradách.
Forma jižní v okolí Natalu je na tom lépe, a i když se odhady podle pramenů liší, nemělo by jich být ve volné přírodě méně než osm tisíc. Obdobně je na tom nosorožec dvourohý s počtem okolo čtyř až pěti tisíc kusů. Podstatně horší je situace v Asii. Nosorožec indický je pod kritickou hranicí - počtem dvou a půl tisíce kusů, sumaterských ochránci naposledy napočítali jen tři stovky a nejmenší, jávský, je zastoupen ani ne stovkou divoce žijících jedinců.

Jazykový omyl
Nosorožci patří mezi lichokopytníky, stejně jako třeba jejich vzdálení příbuzní tapíři nebo koně. Nohy jsou zakončeny třemi prsty s kopýtky a dovedou sebou velice rychle kmitat, což mnohé neopatrné turisty překvapí.
Jejich nejznámějšími znaky jsou silná, u asijských forem plátová kůže se záhyby, bez kožních žláz a na rozdíl od jejich prapředka, který se vyskytoval i v našich končinách - vzpomeňte na partu kolem Mamutíka a Kopčema - bez porostu srstí a pak onen důležitý atribut, který dal zvířeti jméno: roh, někdy dva. Největším ze všech druhů je nosorožec tuponosý (jako bílý je v mnoha jazycích označován nedopatřením, afrikánský výraz "wijd" pro jeho širokou tlamu vyslovovali domorodci jako "white", bílý), jenž dosahuje hmotnosti okolo tří a půl tuny a výšky téměř dvou metrů. Tvar jeho tlamy, podle něhož se nejlépe pozná, mu dovoluje spásat trávu v pásech. Přední ze dvou rohů, jimiž se pyšní obě pohlaví, může dosáhnout délky až jednoho a půl metru. Nosorožec černý nebo také dvourohý je o něco menší a horní část tlamy, horní pysk, má protažený do jakéhosi trojúhelníkového prstíku, jenž mu usnadňuje stahovat z větví stromů listí.
I u něj se rozeznává více forem v rámci druhu.

Do Zimbabwe ne!
Lze vůbec nosorožce zachránit? Ještě roku 1960 se jejich africká populace odhadovala celkem na sto tisíc kusů.
O pětatřicet let později to bylo jen několik tisícovek.
Pak díky někdy možná i drastickým opatřením nastal obrat. V oblastech, kde státní organizace nedovede vytvořit odpovídající právní prostředí, je jakákoli kampaň těžká. Strážci svádějí pravidelné přestřelky se skupinami pytláků, pro něž je roh nosorožce příslibem existenčního zajištění na delší čas. Není neobvyklým obrázkem, že popásajícího se tlustokožce doprovázejí dva tři muži v maskáčích. Někde nefunguje ani to. Zimbabwe za vlády Roberta Mugabeho je například v současnosti pro nosorožce zemí nejnebezpečnější. Dvě třetiny upytlačených zvířat zahynuly právě zde. V zemích, kde státní správa funguje podstatně lépe, mají zvířata více šancí.
Někdy v roce 1991 vyhlásila organizace Světový fond divočiny (WWF) akci, při níž dobrovolníci lovili nosorožce narkotizačními puškami a odřezávali jim rohy, aby tak o ně pytláci ztratili zájem.
Osvěta také zapůsobila. Místní zjistili, že lepší než riskantní zisk z pytláctví - na černém trhu se za dvojici rohů zaplatí asi 50 000 dolarů, přičemž sám pytlák dostane jen malou část - je dlouhodobý příliv financí od zvědavých turistů. V Jihoafrické republice to řeší po svém.
Povolí ročně odstřel několika nosorožců bohatým lovcům a zisk plyne do rezervací a správy parků. Dochází k paradoxu: v zemi, kde je lov striktně zakázán a podporuje se masová turistika za zvěří (jako například v Keni), početní stavy nestoupají - chráněná, ale stresovaná zvěř se nerozmnožuje. Legální regulovaný lov naopak zdravotnímu i početnímu stavu zvěře pomáhá.

Tomova záchrana
Vše je však třeba udržet v rozumných mezích. Jako třeba v případě Dlouhého Toma. Roku 1999 nabídla správa přírodní rezervace Thomas Baines k odstřelu pětatřicetiletého samce nosorožce tuponosého s údajně nejdelším rohem na světě.
Ozdoba, jež mu dala jméno, se měla stát i jeho záhubou.
Případu se však ujala veřejnost. Protesty i výhrůžky na straně jedné, a nemalý zisk na straně druhé. Nakonec rozhodla Tomova potence. Jeho oblíbené partnerce se narodilo další mládě a správa parku v naději na novou a silnou genetickou linii svoji nabídku k odstřelu odvolala. Jak se může dnešní lovec k takové trofeji vlastně dostat? Ceny za úlovek jsou pohyblivé, zhruba od takových 300 000 randů (rand jsou asi dvě koruny) výše, podle potávky především ze Spojených států. Organizátorem takového lovu pak může být například Safari Club International, jenž sdružuje 50 000 lovců z celého světa.
Jeden z jeho českých členů vzpomínal na svůj výlet za nosorožcem s podmínkou, že nebude jmenován.
"Mikrobusy nás dopravily od letiště až k hranicím jednoho ze satelitních parků, které obklopují ten největší, Krugerův. U brány si nás přebrali zaměstnanci a dopravili nás landrovery do bungalovů uprostřed parku. K uvítání patřil jakýsi seznamovací večírek," vzpomíná s trochou škodolibosti lovec, "a ráno se majitel zařízení, Holanďan, podivoval, kolik trapperů má problémy s hlavou.
Ovšem když jsme vyrazili za zvěří, nestačil jsem se divit.
Domorodý lovec stačil řídit landrover, a ještě přitom ukazovat, kde se plíží gepard, kde opatrně vystrkuje hlavu kudu... Nic bych bez něj nezpozoroval, a to jsem neměl nic jiného na práci! Najednou zastavil, vyskočil z vozu a než jsem se stačil zeptat po příčině, přinášel mi jako pozornost dikobrazí osten.
To ovšem nebylo nic proti tomu, když jsme se vydali za zvěří pěšky. Stačila ulomená větvička, ohnuté stéblo trávy a přísahal bych, že se po stopě vydával i podle čichu.
Setkání s nosorožcem byla dvě. Toho prvního jsem měl střelit. Když jsem se díval na zvíře puškohledem, vzpomněl jsem si, jak jsem doma dělal doprovod lovcům z Německa. Ti se jen třásli na medailovou trofej. Když se pak dověděli cenu, raději ránu zvedli a řekli jen ,Schade!'. Tím to bylo odbyto. Taky já jsem měl v hlavě kalkulačku. Nosorožec odkráčel.
Těžko říct, jestli se doprovod cítil zklamaný. Zato mi na druhý den ukázali skutečně výstavní kousek, kterého jsem si nevšiml, ačkoli stál nějakých dvacet metrů za mnou. Necítil mě, a tak neměl potřebu přijít blíž a vyzkoušet, co to udělá, když se do té k zemi přikované postavy trochu drcne. Byl to nádherný pohled a svého rozhodnutí nestřílet z předchozího dne jsem nikdy v životě nelitoval."