Žena v zelené uniformě: Myslivci jsou pohodoví chlapi (Strakonický deník)

Myslivost převzala Stanislava Knězová ze Strakonic jako rodinnou tradici po tatínkovi. Před čtrnácti dny úspěšné složila zkoušky

 

Myslivecké zkoušky skládala Stanislava Knězová ze Strakonic teprve nedávno - 28. října. I když je žena, do kapsy by určitě, co se týká mysliveckých znalostí, strčila kdejakého muže.
V myslivecké rodině totiž vyrůstala.

* Jak to u vás doma vypadalo?

Táta se myslivosti věnoval už od mládí a vedl k tomu nenápadně i mě. Dnes se mi zdá až neuvěřitelné, jak jsme skoro každý víkend v zimě nosili batohy s krmením a za sebou táhli sáňky s dalším. Postupně vlastnil několik loveckých psů, které jsem mu pomáhala cvičit třeba tím, že jsem "tahala" vlečky. Začínal s německými krátkosrstými ohaři, měli jsme i skotského setra, následovalo pár fousků a nakonec jagdteriér. Psy cvičil i svým kolegům. Byl rozhodčím na zkouškách z výkonu, kam mě také často brával. Sám vyhrál Memoriál Richarda Knolla. Fungoval jako myslivecký hospodář a myslivecká stráž, takže všeobecné povědomí o tom, jak to v praxi funguje, jsem měla. Nikdy mě ale nenapadlo, že bych sama skládala myslivecké zkoušky. Ale člověk míní a život mění.

* A co vás k tomu nakonec přivedlo?

Vloni na podzim, když se táta vracel z honu, srazil ho pod kopcem neosvětlený a nepřiměřeně jedoucí cyklista. Vrtulník ho převezl do Vinohradské nemocnice s těžkým úrazem hlavy a po půl roce na jednotce intenzivní péče bohužel tatínek zemřel. A protože jsem dospěla k názoru, že někdo z rodiny by měl v myslivosti pokračovat, zapsala jsem se do kurzu.

* Jako adept jste vykonávala roční praxi v Mysliveckém sdružení Černíkov. Jak vás tam přijali?

Kdykoliv jsem chtěla s něčím poradit, nikdy mě neodmítli. Chtěla bych poděkovat všem členům, jak hezky mě mezi sebe přijali.

* A jak vás berou jako ženu?

Jednu ženu v tomto sdružení kdysi měli. V současnosti jsem tam ale jediná. Jak mě vzali mezi sebe? Myslím, že jsou v pohodě. Chodím mezi ně ráda. Jsou to normální chlapi, chovají se ke mně hezky. Dá se s nimi mluvit o všem a je s nimi i legrace.

* Ženy mezi myslivci nebývají často . . .

Stále to není běžné. Já znám všeho všudy asi tři. Asi to je tím, že myslivost je o spoustě stráveného času v přírodě, a většina žen ho v současné době má opravdu poskrovnu. Chlapovi doma hladce projde sobotní absence, ženě asi hůř.

* Už jste absolvovala nějaké hony? Jaké jsou první pocity?

Honů na kachny jsem se zúčastnila už jako adept. Každopádně je to zajímavá zkušenost. Byla jsem už i na bažantím honu a musím říct, že to byla docela "makačka". Člověk nachodí hodně kilometrů někdy dost nepřístupným terénem. Prodíráte se houštím, občas uklouznete po mokrém listí a kamení, lezete do kopce a s kopce... Někdy se člověk sám sobě musí zasmát, co všechno dokáže vydržet.

* Už máte vlastní uniformu? Na jaké příležitosti ji myslivci nosí?

Uniforma je spíše pro slavnostnější příležitosti. Do terénu se chodí v pracovním, to znamená kalhoty, tričko nebo košile, svetr nebo mikina a bunda a klobouk. Jen se musí ctít barva. Já si dala u švadleny tátovu uniformu přešít na dámskou, jinak bych také žádnou neměla. To je věc, která se pořizuje až později.

* Myslivec a zbraň patří nerozlučně k sobě. Jaký máte vztah ke zbraním?

Mám k nim velký respekt, a to pokaždé, když je beru do ruky. Po tátovi jsem jich zdědila několik. Ale střílení chce hodně cviku a praxe. Bude mi trvat ještě hodně let, než mě asi někdo pochválí, že mi to jde. Ale jako myslivec jsem spíš romantik. Mě baví se na zvěř dívat, nebo ji poslouchat. I když vím, že bez lovu se myslivost dělat nedá.

* Vraťme se k vašim mysliveckým zkouškám. Byly obtížné?

Všechny předměty byly obsáhlé. Pro mě bylo těžké například střelectví, protože k tomu jsem se nikdy moc blízko nedostala. Na zkouškách šlo hlavně o to, ukočírovat nervozitu a trému. Člověk si sám sebou není nikdy jistý. Třeba doby lovu různé zvěře jsem se učila nazpaměť jako násobilku ve škole.

* Příprava byla jistě náročná. Co na to říkali doma?

Domakolem toho bylo hodně srandy. A musím říci, že i můj manžel už dneska ví, kdy se jaká zvěř může lovit. Možná je to první krok k tomu, aby ho myslivost také chytla.

 

• Předchozí
• Následující