Pane doktore, slavíci už zpívají (Týden)

V květnovém nedělním odpoledni odešel do věčných lovišť můj i váš ochránce a přítel, doktor Otakar Motejl

Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl s tímto vzácným člověkem potkávat nejen v jeho brněnské kanceláři, ale i v přírodě. Prožil jsem s ním neopakovatelné chvilky při východech a západech slunce nad moravskou krajinou, když jsme vyčkávali odletu divokých husí z podpálavských jezer, naslouchali koncertům skokanů z lužního lesa nebo říjení libavských jelenů. O této jeho lásce, která po celý život musela stát stranou jeho pracovního zaměření, se ví málo.
Neodpustím si malou vzpomínku z poslední jelení říje. Vyrazili jsme na Libavou. Jelení zvěř, plachý symbol našich nejhlubších hvozdů, a pan doktor s cigárem na rtu - moje snaha, aby vůbec poprvé v životě slyšel říjícího krále lesa, vypadala jako naivní přání. Kamarád Pavel vybral nejnadějnější posedy nad Rudoltovicemi, ze kterých jsme měli zvolit ten pravý až těsně před usednutím - podle toho, kam bude vát podzimní vítr a kam požene tabákový odér. Před krásným srubem v Jelení kotlině jsme si uvařili kávu, připili meruňkovicí na dobré pozorování, nevšední host opět překvapil lesáky svou bezprostředností, chutí k jídlu i pití a se zapadajícím sluncem jsme se rozešli do prostoru. První postřeh pana doktora po vyšplhání na šestimetrový žebřík mě málem srazil k zemi: "Při lovu jelenů je zřejmě zakázáno kouřit, aby se nesplašili. Ale já bych si jednu dal, můžu?" První cigaretu dokouřil a nádherným obloukem ji mrštil do suché trávy, která se kolem nás vlnila na všechny strany. Až do tmy jsem potom nenápadně kontroloval, zda úhor vzplane a ombudsman České republiky bude vláčen po soudech jako žhář. Jak už to bývá, když něco moc člověk chce, nedaří se; a tak jsme z jelena neviděli ani chlup.
Brzy ráno jsme už nadšeného jelenáře - po prodloužené večeři ho přátelé v zeleném pasovali na čestného znalce jelenů - usadili na vyvýšeném břehu u krásného toku Odry. Už po pár krocích jsem mohl jeho stanoviště nádherně registrovat podle rudě pulsujícího světýlka. Dvě hodiny jsem šoulal kdesi za hřebenem a nervózně jsem se vracel k řece, v jakém rozpoložení pana doktora najdu. Byl nadšen, šokován, oči dvakrát větší než normálně. Opřel se o kmen mohutného smrku a překotně na mě chrlil proud slov, i když jeho dech tomu nadšení nestačil. Viděl dva obrovské troubící jeleny, jeden mu málem vyrazil cigáro z ruky, a překvapená laň ho přeskočila, přebrodila pod ním řeku a zmizela v ranní mlze. A neopomněl několikrát zdůraznit rozdíly v paroží, že viděl dva různé jeleny - ne jednoho dvakrát! Za celou zpáteční cestu do Brna vykouřil pouze půl cigarety.
Další vycházku jsem plánoval na druhou polovinu května, až se rozezpívají slavíci kolem Betléma. Pan doktor si přál tlukot slavíků, ale v teplé noci, aby si jej mohl vychutnat se vším, co k tomu patří. Slavíci už přiletěli. Mám je, pane doktore, obeznané, bude to nádherná noc. Vy budete při tom a já se moc těším.
Miroslav Šebela, šéf zoologického oddělení Moravského zemského muzea