Novojičínsko: Sokolnictví žije (Novojičínský deník)

V listopadu roku 2010 se sokolnictví dostalo na světový seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Toto umění se udružje už přes čtyřicet let také na Novojičínsku.

Příbor
Fenomén sokolnictví přijeli do Příbora přiblížit Ivo Otáhal a Vilém Žůrek s vlastním sokolem stěhovavým. V Muzeu Sigmunda Freuda vysvětlili přítomným laikům, ale i zkušeným myslivcům a chovatelům, jaký je rozdíl mezi dravci vysokého a nízkého letu, jak vypadá výstroj sokolníka, kolik času zabere výcvik dravce nebo jaké náležitosti musí splňovat uchazeč o členství v Klubu sokolníků Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ).
Samotné sokolnictví je především o veliké trpělivosti a citu. Dravci jsou totiž velmi vnímavá zvířata, která si pěstují ke svému lidskému partnerovi dlouhotrvající pouto. Tito ptáci jsou využíváni k lovu už po čtyři tisíciletí pro svou individualitu a zároveň ušlechtilost. "Sokolnictví je způsob lovu, který je ke kořisti rytířštější, než je lov pomocí zbraně. Existují tradice a zásady, které sokolníci ctí. Například, pokud se kořisti podaří utéct, podruhé už se neloví. Pokud se totiž dokáže zachránit, je to známka toho, že je rovnocenným partnerem vůči dravci a je schopna mu odolávat," upozornil Ivo Otáhal, zkušební komisař ČMMJ a zkušební komisař Klubu sokolníků. Mezi nejčastější druhy dravců, kteří se při lovu využívají, patří například jestřáb lesní, krahujec obecný, sokol stěhovavý, orel skalní, poštolka obecná či celá řada exotických ptáků, jako káně harrisova.
Sokolnictví v Evropě po napoleonských válkách téměř zmizelo. Inteligentní ptáky nahradily na dlouhou dobu chladné palné zbraně. Jedinou zemí, kde nebyla sokolnická tradice přerušena, je Velká Británie. V České republice musela být tato tradice obnovena úsilím jednotlivých sokolníků. V současné době zastřešuje Sokolnický klub na dvacet středisek po celé republice. Jedním z nich je i to v Novém Jičíně.
Návštěvníci besedy se sokolníkem se rovněž dozvěděli, co je to obratlík, dloužec, proč mají ptáci na hlavách čepičky, na nohou rolničky anebo také, jak lze sokolníka rozpoznat od myslivce. "Nezbytnou součástí výstroje sokolníků je takzvaný zavazák, kterým se kořist usmrtí. Je potřeba to udělat rychle, protože pokud se ta dvě zvířata přetahují, mohou se navzájem poranit. Máme ho proto, aby kořist netrpěla," dodal Otáhal s tepaným úzkým nožem v ruce. Sokolník také vysvětlil, co to znamená, když se řekne o ptáku, že je hnízdoš, haluzník, divoch či hagard. "Nejtěžší výcvik je u haluzníka. To je pták, získaný z hnízda z volné přírody, na což samozřejmě musí být povolení. Už je ve stádiu, kdy z hnízda vylézá, je téměř dopeřený a poposedává kolem. Je to takový puberťák, vzpurný a svéhlavý," popsal Otáhal.
Na závěr dvou a půl hodinové besedy přidal Ivo Otáhal jeden z krásných příběhů ze sokolnické praxe. Vůbec první pták, který se dostal do záchranné stanice v Bartošovicích byla káně lesní. "Jmenovala se Lovka a byla zabavena z nevhodné klece. Měla rozštípaný hřeben hrudní kosti, rozbité opeření a ozobí. Byla v kleci dva krát dva metry, jež byla prostředkem spojená železnými pruty, a aby to vypadalo jako voliéra, tak do ní dali ještě klacek. Ten pták, ať letěl na kteroukoli stranu, vždy do něčeho narazil. Když jsem jej donesl, uvažoval jsem, jestli mu nemám zrovna zakroutit krkem. Pak jsem si řekl, že na zabití je ještě času dost. Starali jsme se o něj a po roce už bylo přepeřeno. Byla to nádherná veliká káně, měla šedavé zbarvení a aspoň sto čtyřicet centimetrů rozpětí křídel. Pak začal její výcvik. Cvičili ji tak, že tahali vlečku, na níž káněti přivazovali kousek masa a dokud to nechytla za hlavu, nic nedostala. Denně udělala čtyřicet útoků, než se to naučila, byla perfektně vylítaná. Pak jsme dělali na Kletné dětem z Pionýra ukázky s dravci, tak jsem řekl, aby přinesli holuba a králíka, tenkrát se to ještě mohlo. Přinesli králíka v tašce od vysavače. Ta taška byla úplně plná, byl to belgický obr. Když jsem to viděl, řekl jsem si, že nám toho ptáka králík zabije. Maximálně do něho párkrát kopne a děcka si králíka odnesou domů. Lovku jsme pustili ve vzdálenosti asi čtyřicet metrů na toho králíka, ona ho okamžitě chytla za hlavu a než jsme doběhli, tak bylo po králíkovi," uzavřel s úsměvem vyprávění Otáhal.