Divočina ve městech (5plus2)

Rodina divokých prasat na bohnickém hřbitově, liška lovící u Vyšehradu. Do Prahy i dalších měst se stále častěji stahují obvykle plachá zvířata. Důvod? Žádní myslivci, hodně skrýší i dostatek jídla.

ČR / Bylo už po 22. hodině 20. června 2020, ale Vyšehradská ulice na pražském Novém Městě dál žila svým obvyklým večerním ruchem, když se tu náhle před zraky hostů jedné z kaváren promenádovala liška. A co víc, v tlamě držela právě ulovenou kořist.
Střih. Posun v čase.
„Komentované prohlídky bylo nutné zrušit,“ hlásal před několika týdny web věnovaný návštěvníky více vyhledávanému „hřbitovu bláznů“ v Bohnicích. Důvod? Poblíž někdejšího ústavního pohřebiště se zabydlela bachyně se selaty. A jak známo, divoké prase bránící mláďata může být velmi nebezpečné jak třeba psům, tak i lidem.
Situace, které byste ve velkoměstě, jakým je Praha, nečekaly a před nedlouhými roky byste je ani nezažily. Jenže časy se mění a česká i další evropská města si zvykají na nové zvířecí obyvatele.

Kanci na sídlišti jako doma

Právě lišky obecné patří k těm, které se městskému prostředí přizpůsobují stále častěji. Výzkumný tým vedený Kevinem Parsonsem z glasgowské univerzity došel k závěru, že lišky se zřejmě postupně domestikují, jako to udělali před desítkami tisíc let psi.
„V případě lišek se uplatňuje jejich velká přizpůsobivost. Jsou schopny žít plnohodnotně ve městech, kde nachází dostatek potravy. U některých obchodních středisek žijí a rozmnožují se na velmi malém prostoru. S potravou nemají problém a lidem jsou schopny se vyhnout načasováním svých aktivit do nočních hodin,“ vysvětluje pro 5plus2 Vladimír Bejček, děkan České zemědělské univerzity v Praze (ČZU).
„Jestli to v Česku dopadne jako v západní Evropě, budou lišky jednou žít na zahradách a vybírat popelnice,“ doplňuje Petr Stýblo, ředitel Českého svazu ochránců přírody. Lišku, jinak velmi plaché zvíře, vídají lidé v Česku čím dál víc. Po Praze jedna chodí dokonce na vodítku, údajně byla zachráněna ze Šluknovského výběžku, kde ji jistí lidé měli uvázanou u boudy.
Ještě častější je v českých městech i na vsích výskyt divočáků. „Ti do měst pronikají zřejmě proto, že jich je v zemědělské krajině opravdu moc. Myslivci je nestačí regulovat, přirozeného nepřítele, kterým byl mor prasat, jsme vyhubili. Živí je pole plná kukuřice, po sklizni pak hledají potravu všude jinde, tedy i ve městech,“ objasňuje Stýblo.
Nejhorší je situace na severu Čech, ale divočáci se stahují i do Prahy, Brna a Ostravy. V Ústí nad Labem jsou už běžně k vidění na sídlištích. „Problém s divokými prasaty je v Ústí nad Labem celoroční. Nedá se mluvit o jednotlivých případech, protože divočáci žijí přímo ve městě. V ranních hodinách je můžete potkat kdekoli. Lidí se nebojí a hledají potravu okolo popelnic,“ řekl před časem Jan Novotný, zástupce velitele ústecké městské policie. Dodal, že služební zbraň proti nim samozřejmě použít nelze, navíc by v určitých případech zvíře naopak spíš rozzuřila. Strážníci tak zvolili taktiku vytlačovat kance z města auty.

Ztráta základních instinktů

Mezi nejstarší živočišné druhy, které se od průmyslové revoluce usadily ve městech, jsou kosi. Původně žili v lesích, když ale v 19. století zjistili, že ruch civilizace dobře snesou, stali se městskými všežravci a dokonce se zde kvůli lepšímu mikroklimatu naučili přezimovat, naopak v divočině jsou částečně tažní.
Zajímavý je i případ sojky obecné, která začala migrovat do měst před desítkami let. „Je to původně lesní pták, jeho městská populace se chová úplně jinak než ta lesní. Ztratila například instinkt varovného křiku a ve městě je spíš zticha,“ říká Petr Stýblo. „Městské populace sojek se chovají méně okázale a snaží se uniknout pozornosti,“ doplňuje Vladimír Bejček. Podobně se na město adaptují i zajíci. „Stačilo trochu ztratit plachost a hned pro ně bylo městské prostředí pro život jednodušší – bezpečné, bez predátorů, bez myslivců, s dostatkem potravy,“ podotýká Stýblo.
Dá se tedy se na základě těchto zkušeností tvrdit, že divoká zvířata, stejně jako například krajina, procházejí urbanizací? „Dalo by se to tak nazvat. Každý živočišný druh zkouší hledat prostředí, kde by se mu žilo lépe, navíc se po sobě druhy opičí. Když jedinec jednoho druhu uvidí, že se jinému druhu, který zná ze svého původního prostředí, začíná dařit v jiném prostředí, zkusí to také,“ vysvětluje Petr Stýblo.
Podle Jiřího Patoky z Katedry zoologie a rybářství ČZU člověkem ovlivněné prostředí nabízí divokým zvířatům vhodné zdroje. „A také zmenšuje konkurenci, jelikož odpadají druhy, které nejsou schopné v urbánním prostředí přežívat,“ dodává.
Zajímavostí je, že u mnoha druhů městská zvířecí populace vůbec nekomunikuje s tou původní venkovskou. „Hřivnáči, sojky, straky žijící ve městech se s těmi ‚venkovskými‘ prakticky nestýkají. Jen se postupně šíří evropskými městy od západu na východ,“ uzavírá Petr Stýblo.

Ze skal i od jihoamerických řek do českých měst Nutrie - Typický invazní druh (původně v Jižní Americe), který unikl ze zajetí a profituje ze zájmu lidí, zejména přinášením potravy. Místně začíná být problémem. Jezevec - Chová se velmi podobně jako liška a je občas schopen žít i v těsné blízkosti člověka. Netopýři - Některé druhy osídlují lidská sídla, půdní prostory, škvíry na budovách, stromové dutiny. V letním období je pro netopýry výhodné pobývat v blízkosti dostatku potravy, což umožňují i lampy, okolo kterých létá spousta hmyzu. Jiřička obecná – Dříve zřejmě hnízdila v koloniích na skalách. Městské prostředí, konkrétně budovy, jí nabízejí velmi podobné podmínky.

Zdroj: 5plus2, 2. 6. 2023